ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.758.2005.1
sp. zn. 32 Odo 758/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce C. C. d., proti žalovanému J., spotřební družstvo V., o zaplacení částky 9 478,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 75/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. dubna 2004, č.j. 8 Cmo 35/2003-57, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. dubna 2004, č.j. 8 Cmo 35/2003-57, ve znění opravného usnesení ze dne 1. září 2004, č.j. 8 Cmo 35/2003-69, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2002, č.j. 17 Cm 75/99-27, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. listopadu 2002, č.j. 17 Cm 75/99-27, odmítl žalobu ze dne 21. května 1999 (doručenou Krajskému obchodnímu soudu v Brně dne 26. května 1999) z důvodu neodstranění vad žalobního návrhu, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku ve výši 500,- Kč žalobci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je neprojednatelná, neboť žalobce ji přes výzvu soudu nedoplnil o vylíčení rozhodujících skutečností, které umožňují jednoznačnou individualizaci uplatněného skutku a zamezují možnost záměny se skutkem jiným. Žalobce zcela konkrétně specifikoval pouze tzv. rámcovou smlouvu a výpočet žalované smluvní pokuty, ostatní skutková tvrzení však požadovaným způsobem nedoplnil. Pokud žalobce odkazoval na možnost doplnění skutkových tvrzení z doložených důkazních listin, tj. z kopií faktur a z výslechu svého zaměstnance, soud posoudil i v tomto směru jeho doplňující podání ve vazbě na doručenou výzvu k odstranění vad jako nedostatečné, neboť faktura není právním důvodem vzniku závazku a jak vyplynulo ze samotných tvrzení žalobce, konkrétní závazek pro tu kterou zbožovou fakturu z označované rámcové smlouvy nevznikl. Nedostatek skutkových tvrzení nelze zhojit ani výzvou žalovanému, aby uvedl, která ze skutkových tvrzení žalobce považuje za sporná, jak navrhoval žalobce, ani oprávněním soudu chybějící skutková tvrzení k odkazu žalobce z připojených listin doplňovat.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. dubna 2004, č.j. 8 Cmo 35/2003-57, ve znění opravného usnesení ze dne 1. září 2004, č.j. 8 Cmo 35/2003-69, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neprojednatelnosti žaloby, neboť žalobní návrh, přes řádnou výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad, neobsahuje základní skutková tvrzení k základu uplatněného nároku. Pokud se žalobce domáhá úhrady smluvní pokuty, musí žaloba obsahovat tvrzení ke vzniku nároku, tedy tvrzení, jakým způsobem došlo mezi účastníky ke vzniku smluvního závazku a jeho zajištění, tvrzení k otázce splnění zajišťovaného závazku a o porušení povinnosti žalovaného splnit sjednaný závazek řádně. Není-li tvrzen smluvní pokutou zajištěný závazek (konkrétně kdy, kdo, jaké plnění poskytl a zda toto plnění bylo podle smlouvy) a není-li rovněž tvrzeno, kdy podle smlouvy mělo dojít k úhradě dodaného zboží (případně jakým způsobem) a kdy k této úhradě skutečně došlo, pak z pouhého tvrzení o prodlení s úhradou materiálové faktury vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty nelze dovodit.
Ze žalobního návrhu včetně jeho následného doplnění lze dovodit pouze tvrzení žalobce o uzavření Smlouvy o všeobecných a rámcových podmínkách dodávek zboží (dále též jen „Smlouva“), v jejímž článku VII. si účastníci sjednali zajištění vzájemných závazků smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně za pozdní úhradu faktur. Dále je tvrzeno, že dodavatelé žalobce dodali žalovanému podle jeho objednávky zboží a vzhledem k tomu, že žalovaný faktury žalobce (specifikované jejich čísly a částkou) za dodané zboží ve lhůtě splatnosti neuhradil, žalobce mu vyúčtoval smluvní pokutu ve výši žalované částky za konkrétní dobu prodlení. K otázce vzniku zajišťovaného závazku – tedy na základě jaké objednávky žalovaného a kdy dodal žalobce, resp. jeho dodavatelé (a kdo byl dodavatelem) žalovanému jaké zboží, kdy měla být cena zboží splatná podle smlouvy a kdy žalovaný tuto cenu zaplatil však žalobce podle odvolacího soudu nic konkrétního neuvedl. Tvrzená splatnost jednotlivých faktur ani konkrétně specifikovaná doba prodlení v sobě nezahrnuje tvrzení o tom, kdy měla být cena zboží splatná a kdy byla skutečně zaplacena.
Odvolací soud nepřisvědčil ani odvolateli dovozujícímu projednatelnost žaloby z té skutečnosti, že soud již v řízení vydal platební rozkaz. Okolnost, že soud nevěnoval dostatečnou pozornost ověření jednoho z předpokladů pro vydání platebního rozkazu, tj. zda uplatněné právo vyplývá ze skutečností tvrzených žalobcem v žalobě, soud nezavazuje pro jeho další postup v řízení. To znamená, že vydal-li soud platební rozkaz, který byl posléze z jakéhokoliv zákonného důvodu zrušen, nemusí tím považovat žalobu za projednatelnou, zjistí-li posléze, že žaloba vykazuje vady, jež brání projednání věci. V takovém případě pak musí postupovat podle §43 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a odmítnout takové podání v případě, pokud nejsou přes výzvu soudu jeho vady odstraněny.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že odmítl žalobu namísto výzvy žalovanému podle §114a o. s. ř., aby se ve věci vyjádřil, neboť není-li z podání zřejmé, jakého nároku se žalobce domáhá, pak není objektivně možné se s určitostí k takovému nároku vyjádřit, potvrdit jej či popřít. Za situace, kdy žalobce neodstranil vadu žaloby spočívající v nedostatku rozhodujících skutkových tvrzení ani v odvolacím řízení, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Namítá, že již v textu žaloby výslovně vyjádřil, že se zaplacení žalované částky domáhá z titulu smluvní pokuty, která byla sjednána Smlouvou za prodlení se zaplacením faktur za dodané zboží žalovanému. Z obsahu žalobního návrhu, jakož i z jeho následných podání a odvolání muselo být soudu podle dovolatele zřejmé, že předmětem sporu není plnění z hlavního závazkového vztahu, nýbrž plnění ze subsidiárního sankčního vztahu z titulu prodlení žalovaného se zaplacením dodavatelských faktur. Individualizaci obchodního vztahu číslem faktury dodavatele a následně uvedeným shodným číslem variabilního symbolu bezhotovostní platby odběratele považuje dovolatel za naprosto postačující pro vyloučení záměny. Zdůrazňuje, že faktura obsahuje i všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy, kterými jsou specifikace dodaného zboží, termín dodávky shodný s datem vystavení faktury a cena.
Dovolatel dále poukazuje na možnost žalovaného vrátit bez zaplacení fakturu pro nesouhlas s jejím obsahem s tím, že jejím oprávněným vrácením před uplynutím lhůty splatnosti přestává běžet původní lhůta splatnosti faktury. Z toho dovozuje, že důsledkem nečinností žalovaného, tj. marným uplynutím ve faktuře uvedené lhůty splatnosti, je pak koncensus stran o všech náležitostech kupní smlouvy včetně splatnosti kupní ceny. Právním účinkem zaplacení žalovaným převzaté dodávky zboží, která byla vyúčtována fakturou žalobce, je podle dovolatele nastolení právní domněnky o existenci hlavního závazku s přenesením důkazního břemene o jeho neexistenci na žalovaného. Názor odvolacího soudu o povinnosti žalobce označit či doložit objednávky zboží dodaného žalovanému nemá podle dovolatele v platné právní úpravě oporu. Jeho povinností bylo individualizovat hlavní závazek číslem dodavatelské faktury a výší fakturované částky, jakož i uvést, že tyto faktury byly zaplaceny formou bezhotovostního platebního styku, což ve svých podáních učinil. Tímto způsobem vylučujícím záměnu určil existenci hlavních závazkových vztahů účastníků v souladu s běžnou obchodní praxí.
Za stavu, kdy žalovaný netvrdil, že zboží neobdržel či faktury nezaplatil, je podle dovolatele třeba považovat existenci hlavních závazkových vztahů za nespornou, a nikoli přenášet v tomto směru důkazní břemeno na žalobce. Za této situace tak zůstává předmětem sporu mezi účastníky pouze existence nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost v označení žalovaného v dovoláním napadeném usnesení. Pochybení se podle jeho názoru dopustil soud i tím, že z mimosoudního splácení žalované částky žalovaným, což bylo soudu známo již z návrhu na přerušení řízení, nedovodil, že ze strany žalovaného došlo nejen k uznání hlavního závazku, ale i k uznání žalovaného nároku.
Rozhodnutími soudů obou stupňů bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na poskytnutí soudní ochrany podle článku 36 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy nemohou omezovat toto právo žalobce rozšiřováním jeho povinnosti vymezené ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. na vylíčení okruhu rozhodujících skutečností nad rámec této obecně závazné hmotně právní normy.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a usnesení soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 3, části věty před středníkem, o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), a je i důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací argumenty žalobce jsou především kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky (otázky náležitostí žaloby) co do vylíčení rozhodujících skutečností.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu ustanovení §83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je neprojednatelná, neboť skutkový děj, z něhož žalobce dovozuje svůj žalobní nárok, není řádně individualizován a tuto vadu žaloby žalobce neodstranil ani po výzvě soudu. Tento závěr shledává dovolací soud nesprávným.
Ze žaloby na č.l. 1 spisu se podává, že se jí žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 9 478,- Kč ve vazbě na tvrzení, že na základě objednávky žalovaného a následného dodání zboží vystavil faktury specifikované výčtem na penalizační faktuře, které žalovaný ve lhůtě splatnosti neuhradil. V návaznosti na nesplnění tohoto závazku žalovaným mu žalobce vyúčtoval smluvní pokutu ve výši žalované částky, a to z titulu opožděné úhrady pohledávek uvedených na penalizační faktuře, kterou připojil jako přílohu žalobního návrhu. Dále uvedl, že smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny za každý den prodlení byla sjednána na základě Smlouvy a že ani pohledávka z předmětné penalizační faktury nebyla ve splatnosti uhrazena.
Usnesením ze dne 4. listopadu 2002 (č.l. 24 spisu) soud prvního stupně s odkazem na §79 odst. 1 o. s. ř. žalobce vyzval, aby ve lhůtě sedmi dnů doplnil žalobu o vylíčení rozhodujících skutečností, čeho se žalobou domáhá, jakož i označení důkazů, jichž se dovolává. Zejména požadoval uvést, jak dospěl k výpočtu žalované částky (vždy konkrétně z porušení toho kterého závazku ve vazbě na jednotlivé daňové doklady), o jakou objednávku šlo, kdy, kým a s jakým obsahem byla vystavena, jakým způsobem (kdy a mezi kým) byl k této objednávce sjednán předmětný závazek a co konkrétně bylo jeho obsahem. Dále požadoval upřesnit jaké zboží, kdy, komu a jakou formou bylo plněno. Soud žalobce poučil o nutnosti vylíčení rozhodujících skutečností natolik určitě a srozumitelně, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem, jakož i o následném postupu soudu v případě, nebude-li žaloba v potřebném rozsahu doplněna.
Ve spisu na č.l. 27 se nachází podání žalobce ze dne 12. listopadu 2002, označené jako doplnění návrhu na vydání platebního rozkazu, k němuž byla jako důkaz připojena kopie. Žalobce v něm mimo jiné uvedl, že je družstevní nákupní organizací, kterou založilo 45 spotřebních družstev (včetně žalovaného), aby pro ně koordinoval dodávky zboží formou soustředěného nákupu. Obsah Smlouvy žalovaný projednal s ostatními spotřebními družstvy (členy žalobce) a dne 30. června 1997 ji se žalobcem uzavřel. Členové žalobce „se zavázali poskytnout si vzájemně záruku dodržování platební kázně vůči žalobci a jemu následně vůči jeho subdodavatelům sjednáním pokuty v čl. VII. Smlouvy jako sankce zajišťující včasnou úhradu faktur žalobce“. Žalobou se domáhá úhrady smluvní pokuty z titulu prodlení žalovaného s úhradou faktur za dodané zboží, které si u něj, resp. u jeho dodavatelů žalovaný objednal a ačkoli mu bylo řádně dodáno, uhradil ho žalobci až po uplynutí lhůty splatnosti. Za této situace proto vyúčtoval žalovanému v souladu se Smlouvou fakturou smluvní pokutu (0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení) v celkové výši 9 478,- Kč, přičemž dále provádí specifikaci této částky včetně uvedení čísel faktur, k nimž se vyúčtovaná smluvní pokuta vztahuje, jakož i doby prodlení, za kterou je smluvní pokuta účtována. Žalobce rovněž soudu navrhl vyzvat žalovaného k vyjádření, která jeho tvrzení uznává za nesporná a omezit tak důkazní řízení pouze na sporná tvrzení účastníků.
V přípise ze dne 25. listopadu 2002 (č.l. 34 spisu), kterým žalobce reagoval na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, žalobce tvrdí a snáší argumenty na podporu svého názoru, že jeho žalobní návrh včetně připojených listin obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti včetně vylíčení rozhodujících skutečností v potřebném rozsahu.
V odůvodnění odvolání ze dne 9. prosince 2002 (č.l. 41 spisu) žalobce setrval na názoru o dostatečnosti vylíčených rozhodujících skutečností včetně označení důkazů, jichž se ve věci uplatněného nároku na zaplacení smluvní sankce dovolává. Tvrdí, že všechny zákonné náležitosti již obsahoval samotný žalobní návrh ze dne 21. května 1999, přičemž další skutková tvrzení doplnil svým podáním ze dne 12. listopadu 2002. Na penalizační fakturu nebylo jen odkazováno, jak uvedl soud prvního stupně, ale tato byla k návrhu žalobce připojena. Zdůraznil, že označením a přiložením penalizační faktury, kterou byla žalovanému vyúčtována smluvní pokuta za prodlení se zaplacením faktur, které žalovaný uhradil z titulu dodaného zboží, žalobce splnil svou povinnost označit podle §79 odst. 1 o. s. ř. důkaz o existenci svého subsidiárního nároku, přičemž označením faktury, kterou byla žalovanému vyúčtována konkrétní dodávka zboží a která byla žalovaným zaplacena, bylo podle žalobce jednoznačně vymezeno platné uzavření individuálně určeného závazkového vztahu. Prodlením žalovaného se zaplacením faktury je potom založen nárok žalobce ze subsidiárního vztahu z ujednání stran o smluvní pokutě ze Smlouvy. Odvolatel dále soudu prvního stupně vytkl, že aniž vyzval žalovaného postupem podle §114a, případně §114b o. s. ř. k vyjádření ve věci samé, vyzýval žalobce k doplnění žaloby, která všechny zákonné náležitosti splňovala, aniž ho však řádně poučil, jak konkrétně má doplnění provést a která tvrzení žalobce a proč má soud za nedostatečná.
Soudy obou stupňů pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že žalobce neuvedl v žalobě a ani ve svých následných podáních některé ze skutečností, jejichž doplnění bylo soudem požadováno. Odvolací soud však pochybil, pokud spojoval s jejich nedoplněním právní účinky podle §43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby nebránila.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce vymezil předmět sporu částečným vylíčením rozhodujících skutečností jednak přímo v textu žaloby, případně v doplnění návrhu na vydání platebního rozkazu a v podání, kterým reagoval na výzvu soudu k odstranění vad žaloby a jednak zprostředkovaně odkazem na listiny (penalizační fakturu a smlouvu o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách uzavřenou mezi účastníky), které označil jako důkaz a připojil ke svým podáním. Z textu žaloby a jejího následného doplnění, jakož i připojených příloh bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Bylo jasné, že se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu konkrétně uvedených faktur za zboží dodané žalobcem, resp. jeho dodavateli žalovanému, kterou si účastníci sjednali ve smlouvě o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách a kterou žalovanému vyúčtoval předmětnou penalizační fakturou. Žalobce časovými údaji vymezil dobu prodlení, jakož i počet dnů prodlení se zaplacením jednotlivých faktur a vyčíslil výši smluvní pokuty vztahující se k prodlení s jejich pozdní úhradou. Případná další odvolacím soudem postrádaná žalobní tvrzení o skutečnostech, týkajících se zejména konkrétního smluvního vztahu, nebrání v projednání žaloby, ale mohou být právně významné až při rozhodování o věci samé.
Lze tak uzavřít, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení §43 odst. 2 ve spojení s §79 odst. 1 o. s. ř. právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. listopadu 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu