ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.759.2003.1
sp. zn. 32 Odo 759/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce P. Z., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1. JUDr. Z. V., zastoupenému, advokátem, a 2. K., spol. s r.o., o zaplacení částky 954 292,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích, pod sp. zn. 18 C 238/2000, o dovolání prvého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. května 2003 č. j. 23 Co 70/2003-249, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. října 2002 č. j. 18 C 238/2000-217 zastavil řízení co do částky 261 440 Kč, prvému žalovanému uložil zaplatit žalobci 692 852,50 Kč s 10% úrokem z prodlení od 19. 8. 2000 do zaplacení, vůči druhé žalované žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud zjistil, že žalobce 27. 9. 1996 uzavřel s druhou žalovanou kupní smlouvu o převodu nemovitostí, a to pozemku parc. číslo 32/1 s průmyslovým objektem, pozemku parc. číslo 31 v obci a katastrálním území M. T. Mělo se jednat o průmyslový objekt včetně objektu kanceláří, vše popsané ve znaleckém posudku Ing. S. B. č. 1716/95, za dohodnutou kupní cenu 5 250 000 Kč. Předmětem ocenění Ing. B. byla přitom též administrativní budova, ve smlouvě označená jako objekt kanceláří. Kupní cenu uhradil žalobce prvému žalovanému na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi prvým žalovaným a druhou žalovanou. Teprve posléze žalobce zjistil z výpisu z katastru nemovitostí, že objekt kanceláří na pozemku parc. číslo 33 nebyl ve vlastnictví druhé žalované, nýbrž města M. T. a druhá žalovaná tak prodávala něco, čeho sama nebyla vlastníkem, a proto je kupní smlouva v této části neplatná. V důsledku této částečné neplatnosti vzniklo prvému žalovanému přijetím kupní ceny bezdůvodné obohacení, které je povinen podle §451 odst. 1 a §456 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) žalobci vydat. Výši bezdůvodného obohacení vypočetl soud prvního stupně jako procentní podíl ceny administrativní budovy k celkové ceně všech nemovitostí, jak ji stanovil Ing. B. v uvedeném znaleckém posudku (cena všech nemovitostí – 6 000 300 Kč, cena administrativní budovy – 829 180 Kč, tj. 13,81 % ceny všech nemovitostí). Ze sjednané kupní ceny 5 250 000 Kč pak činí 13,81 % částku 725 025 Kč; limitován žalobním návrhem přiznal soud prvního stupně žalobci pouze 692 852,50 Kč. Jako nedůvodnou shledal soud prvního stupně námitku promlčení vznesenou prvým žalovaným. Tříletá objektivní promlčecí lhůta podle §107 odst. 2 ObčZ začala běžet dnem 20. 8. 1997, kdy prvý žalovaný přijal od žalobce plnění z neplatného právního úkonu a dvouletá subjektivní promlčecí doba začala běžet až dnem vyhotovení výpisu z katastru nemovitostí dne 25. 10. 1999, kdy se žalobce prokazatelně dozvěděl o vlastnickém právu města M. T. k administrativní budově. Tato skutečnost totiž nevyplývala ani ze zprávy města M. T. o průběhu převodu pozemku st.p. č. 33 ani ze zprávy K. a.
Co do částky 261 440 Kč soud řízení zastavil, neboť žalobce v tomto rozsahu vzal žalobu zpět.
Vůči druhému žalovanému soud žalobu zamítl, neboť druhý žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, jelikož se na úkor žalobce neobohatil (jemu kupní cena zaplacena nebyla) a na jeho majetek byl ještě před podáním žaloby prohlášen konkurz, a proto by měl na straně druhého žalovaného vystupovat správce konkurzní podstaty.
K odvolání prvého žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. května 2003 č. j. 23 Co 70/2003-249 rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že prvý žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 692 852,50 Kč s 10% úrokem z prodlení až od 19. 12. 2000 do zaplacení, požadavek žalobce na zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 692 852,50 Kč za období od 19. 8. 2000 do 18. 12. 2000 zamítl, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkovým zjištění jako soud prvního stupně, dospěl však k odlišným právním závěrům. Pro posouzení věci bylo podle odvolacího soudu rozhodující, že předmětem prodeje byl průmyslový objekt, včetně objektu kanceláří, s pozemkem parc. číslo 32/1 a pozemkem parc. číslo 31 v katastrálním území M. T., a to vyjma pozemku parc. číslo 33 nacházející se právě pod administrativním objektem, přičemž za celý převáděný areál byla sjednána jednotná kupní cena 5 250 000 Kč. Byť tedy některé z převáděných nemovitostí by bylo možno oddělit a převádět samostatně, s ohledem na obsah kupní smlouvy a jednotnou kupní cenu za všechny převáděné nemovitosti není možné tu část kupní smlouvy, která se týká převodu administrativní budovy, oddělit od ostatních částí smlouvy. Důvody neplatnosti podle §37 odst. 2 ObčZ se proto musí za použití §41 odst. 1 ObčZ vztahovat na celý právní úkon, a proto je celá kupní smlouva smlouvou neplatnou. Ohledně prodlení prvého žalovaného považoval odvolací soud za rozhodující, že doba vydání bezdůvodného obohacení nebyla mezi účastníky ani dohodnuta, ani určena v rozhodnutí, prvému žalovanému proto vznikla povinnost vydat bezdůvodné obohacení prvého dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Takovou výzvou bylo doručení platebního rozkazu s žalobním návrhem prvému žalovanému dne 18. 12. 2000, nikoliv podání žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal prvý žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, případně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má podle jeho názoru zásadní právní význam. Napadený rozsudek spočívá podle dovolatele na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle 241 odst. 3 o. s. ř.] Dovolatel poukázal na obsah kupní smlouvy, která pojem administrativní budova vůbec neužívá, zmínku o něm obsahuje pouze znalecký posudek Ing. S. B., který nebyl součástí kupní smlouvy. Budova stojící na pozemku parc. číslo 33 v katastrálním území a obci M. T. však podle názoru dovolatele předmětem kupní smlouvy nebyla a pokud soudy dospěly k opačnému názoru, nemá tento závěr oporu v provedeném dokazování. Dovolatel dále nesouhlasí se stanovením ceny administrativní budovy výpočtem podle posudku znalce Ing. B., který hodnotil všechny nemovitosti jako celek. Cenu jedné samostatné budovy patřící jinému majiteli, než zbývající nemovitosti, je podle dovolatele možno stanovit pouze novým znaleckým posudkem, který však nebyl vypracován. Navíc byla kupní cena sjednána dohodou smluvních stran a posudek Ing. B. nebyl vypracován pro účely stanovení kupní ceny. Dovolatel také nesouhlasí s posouzením jeho námitky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a to zejména se stanovením počátku běhu subjektivní promlčecí doby, když oba soudy se spokojily s konstatováním žalobce, že tuto vědomost získal až 25. 10. 1999, kdy požádal o výpis z katastru nemovitostí. Ve skutečnosti měl žalobce tuto vědomost již 19. 2. 1997, což lze dovodit ze sdělení Č. k. a. P. 7 z 1. 10. 2002, z něhož vyplývá, že žalobce při změně úvěru na financování nákupu průmyslového objektu doložil list vlastnictví č. 2420 pro obec a katastrální území M. T. ze dne 19. 2. 1997, tedy stejný výpis, o kterém tvrdil, že jej získal až 25. 10. 1999. Také z listu vlastnictví č. 10001, který byl připojen ke kupní smlouvě podepsané 25. 11. 1998, na kterém je pozemek parc. číslo 33 zapsán s tím, že objekt je jiného majitele, mohl žalobce zjistit, že objekt na pozemku parc. číslo 33 není v jeho vlastnictví. Dovolatel dále namítl, že žalobce v článku IV kupní smlouvy prohlásil, že je mu znám faktický i právní stav prodávaných nemovitostí. Podle §500 ObčZ jde-li o vady, které lze zjistit z příslušné evidence nemovitostí, nelze uplatňovat nárok z odpovědnosti za vady, ledaže zcizitel výslovně ujistil, že věc je bez jakýchkoliv vad. Žalobce jako kupující nemůže proto nemůže uplatňovat nárok z odpovědnosti za vady. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení tomuto soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Dovolání je tedy v daném případě v rozsahu, ve kterém bylo prvému žalovanému odvolacím soudem vyhověno změnou rozsudku soudu prvního stupně v jeho prospěch, tj. zamítnutím žaloby v části týkající se 10% úroku z částky 692 852,50 Kč od 19. 8. 2000 do 18. 12. 2000, subjektivně nepřípustné (tedy podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn).
Ve zbývajícím rozsahu je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, i když byl označen jako rozsudek měnící, neboť práva a povinnosti účastníků řízení tímto rozsudkem stanovené jsou totožné s právy a povinnostmi účastníků řízení, tak jak byly stanoveny rozsudkem soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětem kupní smlouvy uzavřené druhou žalovanou s žalobcem byly všechny nemovitosti popsané ve znaleckém posudku Ing. S. B., tj. pozemek parc. číslo 31 a pozemek parc. číslo 32/1 se stavbou průmyslového objektu včetně objektu kanceláří. Objektem kanceláří je nutno rozumět administrativní budovu stojící na pozemku parc. č. 33. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje a námitku dovolatele, že „nelze dovodit vůli obou stran převést tuto budovu“ nemůže přijmout. Uvedený závěr soudů obou stupňů zcela obstojí i při uplatnění všech interpretační zásad, které vyplývají z §35 odst. 2 ObčZ. Především vlastní kupní smlouva ve svém článku I obsahuje bližší rozvedení předmětu kupní smlouvy použitím formulace „jedná se o průmyslový objekt včetně objektu kanceláří, vše popsané ve znaleckém posudku znalce Ing. S. B. č. 1716/95“. Výslovný odkaz účastníků kupní smlouvy na tento znalecký posudek v části smlouvy vymezující její předmět z něj učinilo součást smlouvy a je zcela nerozhodné, že nebyl označen jako její příloha. Konečně již soud prvního stupně ve svých skutkových zjištěních, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, konstatoval, že mezi účastníky řízení bylo nesporné, že kupní cena byla zaplacena za předmětné pozemky, průmyslový objekt a objekt kanceláří.
Jako neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud také další námitku dovolatele týkající se správnosti stanovení výše plnění z bezdůvodného obohacení. Zde je rozhodný závěr odvolacího soudu, že celá kupní smlouva je neplatná, který vychází z dosavadní soudní praxe při posuzování oddělitelnosti části právního úkonu za účelem posouzení, zda důvod neplatnosti části právního úkonu postihuje celý právní úkon; Nejvyšší soud neshledává žádný důvod odchylovat se od této judikatury. Podle §41 odst. 1 ObčZ vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Pro posouzení, zda je část právního úkonu oddělitelná od jeho ostatního obsahu, však nelze vystačit jen se závěrem, že nepřímým předmětem posuzovaného právního úkonu jsou samostatné věci, v posuzovaném případě pozemky a stavby, a nelze se vyhnout výkladovým pravidlům stanovených v §35 odst. 2 ObčZ. Vždy je nutno mít na zřeteli zásadu, podle níž je nezbytné posuzovat oddělitelnost právního úkonu podle jeho obsahu a zkoumat, zda je rozhodnutí předběžné otázky o částečné neplatnosti smlouvy v souladu nejen s jazykovým vyjádřením dané smlouvy, ale zda odpovídá vůli smluvních účastníků, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jestliže je v kupní smlouvě, kterou se převádí více nemovitostí, jejími účastníky sjednána cena jedinou částkou tak, že ve smlouvě není cena jednotlivých nemovitostí specifikována, a to ani např. odkazem na znalecký posudek, který by specifikaci obsahoval, a z povahy převáděných nemovitostí je zřejmé, že nemůže jít o stejné ceny, pak je-li smlouva neplatná ohledně převodu jedné z těchto nemovitostí, je neplatná i v části týkající se zbývajících nemovitostí touto smlouvou rovněž převedených. Ostatně ani v dovolání není tvrzeno, že o specifikaci cen jednotlivých věcí účastníci vůbec uvažovali (v této souvislosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 8. 1997 sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením. R 44/98, sešit č. 6 z roku 1998 nebo rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 9. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 2/2003, sešit č. 7 z roku 2003). Výši plnění z bezdůvodného obohacení stanoví §457 ObčZ tak, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. V posuzované věci se tedy jedná o celou kupní cenu, jejíž výši uplatněný nárok nepřevyšuje.
Dovolatel dále namítl, že „oba soudy nedostatečně zkoumaly subjektivní promlčecí lhůtu“, zejména s ohledem na její počátek, když nesprávně určily okamžik vědomosti žalobce o tom, že objekt na pozemku parc. číslo 33 není v jeho vlastnictví, takže mu začala běžet subjektivní promlčecí doba k vydání bezdůvodného obohacení. Tím dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, protože stanovení počátku běhu promlčecí doby je skutkovým zjištěním, které bylo pro následné právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Zkoumáním počátku běhu subjektivní promlčecí doby se proto dovolací soud nemohl zabývat.
Taktéž poslední námitka dovolatele, který z článku IV kupní smlouvy, v níž žalobce prohlásil, že je mu znám faktický i právní stav prodávaných nemovitostí, dovozuje, že se žalobce nemůže dovolávat práv z odpovědnosti za vady podle §500 ObčZ, je neopodstatněná. V dané věci totiž nejde o uplatnění práv z odpovědnosti za vady za situace, nýbrž o vrácení plnění z neplatné smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. (nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah).
Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání prvého žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. srpna 2004
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu