ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.776.2003.1
sp. zn. 32 Odo 776/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce H. Š., zastoupeného, advokátem, proti žalované E. H., zastoupené, advokátem, o zaplacení 2 729 240 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 95/2002, o dovolání žalobce a dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č. j. 64 Co 68/2003 – 159, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání žalobce se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení o dovolání
žalobce 19 045 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám, advokáta, se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 10.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání žalované.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení doplatku ceny díla. Na vyčíslený nedoplatek ve výši 2 894 097,10 Kč byl ochoten poskytnout slevu z ceny díla ve výši 1 097 697,10 Kč a odečíst nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty ve výši 164 857 Kč za nedokončení díla ve sjednaném termínu. Domáhal se tedy zaplacení částky 1 631 543 Kč společně s úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně, což podle výpočtu žalobce činilo do podání žaloby dne 15. 3. 2002 částku 2 500 000 Kč. Zároveň požadoval zaplatit z této částky smluvní úroky ve výši 10 % od 18. 3. 2002 do zaplacení. Podáním ze dne 25. 9. 2002 upravil a rozšířil žalobní návrh na částku 2 729 240 Kč, kdy tato částka představovala rozdíl mezi nedoplatkem ceny díla ve výši 2 894 097,10 Kč a smluvní pokutou ve výši 164 857 Kč, kterou byl ochoten uznat a odpočítat z původně vypočítaného nedoplatku ceny díla; zároveň požadoval zaplacení úroků z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 2 729 240 Kč od 1. 4. 1999 do zaplacení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 7 C 95/2002-134, zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 2 500 000 Kč od 18. března 2002 do zaplacení, žalované uložil zaplatit žalobci částku 2 729 240 Kč s 0,05 % úrokem z prodlení denně od 21. dubna 1999 do zaplacení, a zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení 0,05 % úroku z prodlení z částky 2 729 240 Kč od 1. dubna 1999 do 20. dubna 1999; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Řízení zastavil v uvedené části proto, že změna žaloby, kterou soud svým usnesením ze dne 30. září 2002, č. j. 7 C 95/2002-110 připustil, obsahovala ve svém důsledku i částečné zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu. Prejudiciální otázku aktivní legitimace žalobce a pasivní legitimace žalované soud vyřešil se závěrem, že aktivní legitimace žalobce i pasivní legitimace žalované je dána. Shledal totiž nedůvodnou námitku žalované, že postoupil-li žalobce svoji pohledávku za žalovanou ze smlouvy o dílo uzavřené dne 25. 2. 1998 podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 2. 2000 na JUDr. J. Č. a Bc. M. H. - účastníky D. k. P., a poté po smrti JUDr. J. Č. bez vypořádání v dědickém řízení byla tato pohledávka postoupena zpět na žalobce pouze Bc. M. H., že není v dané věci dána aktivní legitimace žalobce. Při posouzení aktivní legitimace žalobce vyšel ze zjištění, že součástí smlouvy o postoupení pohledávky byl dodatek ze dne 23. 2. 2000, v němž byla sjednána odkládací podmínka, která se vázala na vydobytí vždy části pohledávky, a protože k vydobytí ani jediné části pohledávky nedošlo, smlouva o postoupení pohledávky nikdy nenabyla účinnosti. Žalobce proto zůstal věřitelem žalované a je ve sporu aktivně legitimován. Nad rámec věci soud konstatoval, že žalované bylo postoupení pohledávky podle §526 obč. zák. oznámeno, byť by nebyla zcela zřejmě seznámena s dodatkem smlouvy o postoupení pohledávky. Při posouzení pasivní legitimace žalované s odkazem na §145 odst. 2 obč. zák. uzavřel, že pasivní legitimace žalované je dána, i když smlouva o dílo zněla na manžele H. a smlouvu podepsala jen manželka E. H. - žalovaná, neboť žalobce měl možnost žalovat toliko žalovanou. Smlouvu o dílo ze dne 25. 2. 1998 posoudil soud za platně uzavřenou podle §631 odst. 1 obč. zák., a protože dílo bylo protokolárně předáno žalované až 26. 3. 1999, není promlčen nárok na zaplacení předaného díla, respektive doplacení ceny díla v původně žalované výši, jestliže žaloba byla podána 15. 3. 2002. Namítala-li žalovaná, že k převzetí díla došlo fakticky už v lednu 1999, nepovažoval tento termín soud za předání a převzetí díla, jestliže se žalovaná v lednu 1999 do bytu nastěhovala ještě před jeho předáním zhotovitelem díla. Protože žalobce dne 25. 9. 2002 upřesnil žalobu a rozšířil žalovanou částku na 2 729 240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně od 1. dubna 1999 do zaplacení, učinil tak až po uplynutí promlčecí doby, a došlo tak k promlčení jeho nároku ve výši 229 240 Kč. Soud však právo promlčení podle §3 odst. 1 obč. zák. žalované nepřiznal, a to s ohledem na všechny aspekty sporu – zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že tato částka byla už v původní žalobě obsažena ve vyčísleném nedoplatku ceny díla ve výši 2 894 097 Kč, a že žalobce vstřícným a benevolentním návrhem požadoval zaplacení jen 2 500 000 Kč a s ohledem na postoj žalované k tomuto návrhu. Počátek prodlení stanovil podle §136 o. s. ř. na 21. 4. 1999, vycházeje ze zjištění, že žalobce dne 12. 4. 1999 odeslal žalované přípis se všemi formálními náležitostmi (tzv. faktury) požadovanými smlouvou ke konečnému vyúčtování, a předpokládaje doručení do jednoho týdne, tedy do 19. 4. 1999, dovodil, že měla žalovaná plnit následující den 20. 4. 1999, a neučinila-li tak, je od 21. 4. 1999 v prodlení se zaplacením dluhu. V části, v níž žalobce požadoval přiznání úroků z prodlení za dobu, ve které žalovaná ještě v prodlení nebyla, žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2003, č. j. 64 Co 68/2003 – 159, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl ohledně částky 1 097 697 Kč s 0,05 % úrokem z prodlení denně od 21. 4. 1999 do zaplacení, jinak ve vyhovujícím výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v závěru, že žalobce je aktivně ve sporu legitimován, že smlouva o dílo byla uzavřena mezi účastníky platně, dílo žalobce provedl a předal žalované dne 26. 3. 1999, a proto má nárok na zaplacení ceny díla. Jestliže žalovaná neumožnila žalobci odstranit vady díla, nemá ve smyslu §655 odst. 1, věty třetí obč. zák. právo na slevu z ceny. Cena díla činila podle skutkových tvrzení v žalobě 1 631 543 Kč (2 894 097,10 Kč – 1 097697,10 Kč – 164 857 Kč) s úrokem z prodlení, a jestliže k uplatnění zbývající části nároku u soudu došlo až 25. 9. 2002, tedy po uplynutí promlčecí doby, je důvodná žalovanou vznesená námitka promlčení, pokud jde o částku 1 097 697 Kč. Vyhradil-li si žalobce v původní žalobě možnost žalovanou částku zvýšit, je tato skutečnost bez významu pro stavení promlčecí doby (§112 obč. zák.). Obranu žalobce, že žalovaná dopisem ze dne 29. 3. 1999 jeho nárok uznala, soud nepřijal, neboť tato listina neobsahuje náležitosti uznání dluhu podle §558 obč. zák., protože žalovaná v ní neuznává, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, pouze navrhuje určitý způsob řešení vztahu účastníků. S takovým úkonem pak nelze spojovat účinky promlčení podle §110 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že přiznání práva promlčení by v daném případě bylo v rozporu dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a uzavřel, že žalobce měl od začátku jasno v pasivní legitimaci žalované, výši svých nároků, s ohledem na uplatněné úroky z prodlení od dubna 1999 si byl si vědom, že podává žalobu těsně před uplynutím promlčecí doby, a nic mu tedy nebránilo touto žalobou uplatnit veškeré své nároky. Žalovaná na žalobce nijak nepůsobila a její důvodná námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci dovolání.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části, ve které byla žaloba zamítnuta co do částky 1 097 697 Kč s úroky z prodlení. Napadenému rozhodnutí vytýká nesprávné posouzení věci v otázce promlčení. Namítá, že odvolací soud nesprávně v rozporu se skutečností vyložil původní žalobu tak, že žalovanou částkou je 1 631 543 Kč, když tato částka v žalobě vůbec uvedena není a odvolací soud si ji vypočítal sám bez ohledu na žalobní petit, který zněl na částku 2 500 000 Kč. S ohledem na tento nesprávný výklad žaloby – žalované částky - pak učinil po připuštění rozšíření žaloby na 2 729 240 Kč nesprávný závěr o promlčení nároku ve výši 1 097 697 Kč. Poukazuje, že ohledně částky 1 097 697 Kč žalovaná vůbec námitku promlčení nevznesla, když námitka promlčení byla směřována jen k datu předání a převzetí díla. Jestliže soud námitku, že dílo bylo předáno a převzato v lednu 1999 a nikoliv až v 26. 3. 1999, neuznal a dovodil, že nárok s ohledem na datum podání žaloby promlčen není, pak nemohl poté dospět k opačnému závěru, že nárok ve výši 1 097 697 Kč je promlčen. Původně žalována částka 2 500 000 Kč byla rozšířením žaloby ze dne 25. 9. 2002 zvýšena jen o částku 229 240 Kč. Odvolací soud nesprávně posoudil i uznání dluhu žalovanou ze dne 29. 3. 1999 ve výši 2 833 042 Kč, když nesprávně aplikoval §558 obč. zák., neboť v dané věci šlo o uznání dluhu ve smyslu jeho trvání v době uznání, tedy o přiznání účinků prodloužení promlčecí doby podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Podle žalované napadené rozhodnutí vychází z nedostatečně zjištěného stavu věci, nesprávných právních posouzení od prejudiciální otázky – aktivní legitimace žalobce - až po samotné rozhodnutí. Domnívá se, že na straně žalobce není dána jeho aktivní legitimace, když žalobce postoupil pohledávku vůči žalované JUDr. J. Č. a Bc. M. H., kteří prezentovali postoupení pohledávky pouze smlouvou o postoupení pohledávky bez jejího dodatku, proto se nejednalo v případě „zatajeného“ dodatku o úkon, jež by měl náležitosti vyžadované §37 obč. zák., a tento dodatek nemohl způsobit jakékoliv právní účinky. Jestliže po smrti JUDr. J. Č. byla tato pohledávka - nevypořádaná v dědickém řízení - postoupena zpět na žalobce pouze Bc. M. H., nemohlo se jednat o platné postoupení pohledávky, proto žalobce není ve sporu aktivně legitimován. Dále žalovaná namítá, že žalobní návrh byl podán předčasně a je důvod pro jeho zamítnutí, nebylo-li žalobcem fakturováno, a tím mu nevznikl nárok na zaplacení díla. Žalovaná poukazuje na vady řízení spočívající v nedostatečně zjištěném stavu věci v otázce určení hodnoty provedeného díla, otázce fakturování a provedení „víceprací“ a připomíná, že jejímu právnímu zástupci nebylo vyhověno v provedení navržených důkazů. Procesní vadu odvolacího řízení spatřuje v neobeslání žalované k jednání, čímž jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Poukazuje, že nebyla slyšena před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím, a považuje postup soudů v rozporu s §131 a násl. o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v jeho potvrzující části a zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podáním ze dne 10. 1. 2004, doručeným soudu dne 13. 1. 2004, nazvaným doplnění dovolání, požaduje žalovaná zrušení obou rozsudků v celém rozsahu a uvádí nové důvody pro jejich zrušení, jež v původním dovolání neuvedla (nesprávné právní posouzení smlouvy o dílo s ohledem na §145 odst. 2 obč. zák., důvodnosti žaloby s ohledem na neurčitost žalovaných částek, odstranitelnosti či neodstranitelnosti vad díla a součinnosti žalované k jejich odstranění).
Žalovaná podala k dovolání žalobce vyjádření, v němž projevuje nesouhlas s tvrzením žalobce, že neuplatnila promlčení žalované částky, a poukázala přitom na jí podaný odpor ze dne 24. 4. 2000 a své závěrečné vyjádření ze dne 31. 10. 2002, z nichž lze dovodit, že uplatnila námitku promlčení na celý rozsah požadovaného plnění. Opětovně poukázala na skutečnost, že předmět díla užívala už od ledna 1999 a předávací protokol ze dne 26. 3. 1999 jen osvědčoval, že k faktickému předání díla došlo už 14. 1. 1999, proto by měl být nárok žalobce vzhledem k datu podání žaloby dne 15. 3. 1999 promlčen.
Dovolací soud se zabýval nejprve dovoláním žalované.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V dané věci není dovolání žalované přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje do části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. Nejednalo se tedy v této napadené části výroku odvolacího soudu ve věci samé o změnu výroku rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání žalované není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl v dané věci v pořadí prvním rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání žalované je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Podle §524 odst. 1 obč. zák. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle odst. 2 tohoto ustanovení s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Uzavřel-li odvolací soud, že ve smyslu §524 odst. 1 obč. zák. je postoupení pohledávky dvoustranným právním úkonem mezi postupitelem (věřitelem) a postupníkem, přičemž dlužník není na tomto úkonu nijak účasten, není zapotřebí jeho souhlasu se samotným zněním smlouvy, respektive s podmínkami, za nichž je pohledávka postupována, pak není důvodná námitka žalované, že dodatek ke smlouvě o postoupení pohledávky uzavřený mezi postupitelem a postupníkem nemůže působit jakékoliv právní účinky, jestliže postupník prezentoval žalované postoupení pohledávky pouze smlouvou o postoupení pohledávky bez jejího dodatku. Podle §526 odst. 1 obč. zák. se totiž postoupení pohledávky dlužníku pouze postupitelem oznamuje, aniž by byl povinen seznámit dlužníka s úplným zněním smlouvy o postoupení pohledávky. Jestliže věta druhá tohoto odstavce stanoví, že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli, pak ani z tohoto zákonného ustanovení nelze usuzovat, že by postupník byl povinen seznámit dlužníka s úplným zněním smlouvy o postoupení pohledávky. Dlužníkovi postoupení pohledávky pouze prokazuje a forma, jakým způsobem, není stanovena. V daném případě bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo dlužníku žalované oznámeno dopisem ze dne 28. 2. 2000, jehož přílohou byla i smlouva o postoupení pohledávky ze dne 23. 2. 2000, tudíž postoupení pohledávky bylo žalované ve smyslu §526 obč. zák. prokázáno. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že žalobce je ve sporu aktivně legitimován, jestliže nedošlo k účinnému postoupení pohledávky žalobce, když odkládací podmínka postoupení pohledávky - plnění žalovanou, nebyla splněna. Ostatně závěr o neúčinném postoupení pohledávky žalobce na jiný subjekt v důsledku nesplnění odkládací podmínky ani žalovaná svým dovoláním nenapadá.
Dovolací soud neshledal nesprávné právní posouzení ani v žalovanou položené otázce předčasného podání žalobního návrhu z důvodu, že žalobcem nebylo žalované podle smlouvy fakturováno, a že tudíž nevznikl nárok na zaplacení díla.
Podle §634 odst. 2 obč. zák. se platí cena až po skončení díla, není-li dohodnuto jinak.
V dané případě bylo ve smlouvě o dílo ze dne 25. 2. 1998 dohodnuto, že cena díla bude placena ve třech zálohách a doplatek po dokončení a předání díla, a úhrady prací a nákladů do ceny díla nezahrnutých, budou objednatelem uhrazeny na základě souhlasu objednatele s jejich realizací formou písemného dodatku ke smlouvě nebo na základě souhlasu objednatele zapsaném ve stavebním deníku a tyto budou oceněny na základě soupisu prací předem odsouhlaseného oběma smluvními stranami. Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné posouzení, ztotožnil-li se s právním závěrem soudu prvního stupně, že je nedůvodná námitka žalované, že žaloba byla předčasná, když v době jejího podání nebyla žalovaná povinna dílo zaplatit, jestliže neobdržela konečnou fakturu za provedení díla. Termín „faktura“ občanský zákoník nezná, neobjevuje se ani v obchodním zákoníku, a pokud si účastníci ve smlouvě dohodli, jaké náležitosti má tato „faktura“ obsahovat, a ze skutkových zjištění vyplývá, že přípis žalobce ze dne 12. 4. 1999 všechny dohodnuté náležitosti „faktury“ obsahuje, pak měla žalovaná plnit, jestliže dílo bylo dokončeno a předáno dne 26. 3. 1999 a přílohou tohoto zápisu byly odsouhlaseny jednotlivě vyjmenované vícepráce včetně stanovení jejich ceny; žaloba tedy nebyla předčasná. Poukazuje-li žalovaná na ustanovení zákona o účetnictví a zákona o dani z přidané hodnoty a cituje-li těmito zákony stanovené náležitosti daňového dokladu, pak je nutno připomenout, že ani tyto zákony nestanoví náležitosti tzv. „faktury“.
Napadené rozhodnutí nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a jiný důvod, který by odůvodňoval závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolací soud neshledal.
Pokud žalovaná v dovolání namítala, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nedostatečně zjištěného stavu věci, směřovala tím k uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., a je nutno učinit závěr, že k takové jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu tohoto ustanovení, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky se proto takovými případnými vadami nemůže v daném případě zabývat.
Podání žalované ze dne 10. 1. 2004, doručené soudu 13. 1. 2004, nelze považovat za doplnění dovolání, neboť v tomto podání požaduje zrušení obou rozsudků v celém rozsahu a uvádí nové důvody pro jejich zrušení, jež v původním dovolání neuvedla (posouzení platnosti smlouvy o dílo s ohledem na §145 odst. 2 obč. zák., důvodnosti žaloby s ohledem na neurčitost žalovaných částek, odstranitelnosti či neodstranitelnosti vad díla a součinnosti žalované k jejich odstranění). S ohledem na ustanovení §240 odst. 1 ve spojení s §241a odst. 1 o. s. ř. nemohou být po uplynutí lhůty k podání dovolání předmětem dovolacího přezkumu další důvody, jimiž dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, a které nebyly obsahem původního dovolání podaného ve stanovené dvouměsíční době od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Namítá-li žalovaná procesní vadu odvolacího řízení, spočívající v neobeslání žalované k jednání, a poukazuje-li, že nebyla slyšena nejen před soudem odvolacím, ale ani před soudem prvního stupně, a napadá tím nesprávný postup soudu v průběhu řízení, kterým ji byla odňata možnost jednat před soudem, pak námitky k takovému postupu soudu nelze s úspěchem uplatňovat v rámci dovolacího řízení, nýbrž jen žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č. j. 64 Co 68/2003 – 159, není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Za procesní situace, kdy dovolání žalované není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalované bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalobce je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti té části výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; bylo podáno včas, osobou oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady řízení žalobce nenamítá a ani nebyly zjištěny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přezkoumal rozsudek Městského soudu v Praze v části napadené žalobcem v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že jeho dovolání není důvodné.
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě jiného obsahovat i vylíčení rozhodujících skutečností a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Odvolací soud správně konstatoval, že z jednoznačně formulovaných skutkových tvrzení v žalobě je patrno, že žalobce se domáhá zaplacení nedoplatku ceny díla ve výši 1 631 543 Kč (připustil-li v žalobě, že z nedoplatku ceny díla ve 2 894 097,190 Kč je ochoten odečíst slevu z ceny díla ve výši 1 097 697,10 Kč a smluvní pokutu ve výši 164 857 Kč) společně s úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně od 1. 4. 1999, což podle výpočtu žalobce činilo do podání žaloby dne 15. 3. 2002 částku 2 500 000 Kč. Jestliže žalobce podáním ze dne 25. 9. 2002 upravil a rozšířil žalobní návrh na částku 2 729 240 Kč, která představovala původní nedoplatek ceny díla ve výši 2 894 097,10 Kč snížený o smluvní pokutu ve výši 164 857 Kč, kterou byl ochoten uznat a odpočítat z původně vypočítaného nedoplatku ceny díla, a požadoval zároveň zaplacení úroků z prodlení ve výši 0, 05 % denně z částky 2 729 240 Kč od 1. 4. 1999 do zaplacení, pak nelze odvolacímu soudu vytknout nesprávné právní posouzení, jestliže uzavřel, že je důvodná žalovanou vznesená námitka promlčení, pokud jde o částku 1 097 697 Kč, když k uplatnění zbývající části nároku u soudu došlo až 25. 9. 2002, tedy po uplynutí promlčecí doby. Vyhradil-li si žalobce v původní žalobě možnost žalovanou částku zvýšit, je tato skutečnost bez významu pro stavení promlčecí doby (§112 obč. zák.). Podle tohoto ustanovení neprobíhala promlčecí doba jen ve vztahu k uplatněnému nároku na zaplacení částky ve výši 1 631 543 Kč společně s požadovanými úroky z prodlení. Pokud žalobce podáním ze dne 25. 9. 2002 upravil a rozšířil žalobní návrh na částku 2 729 240 Kč s příslušenstvím, a návrh změny žaloby byl soudem připuštěn, a poté žalovaná ve svém vyjádření ze dne 31. 10. 2002 uplatnila proti navýšení žalobní částky ze dne 25. 9. 2002 námitku promlčení, pak tím uplatnila námitku promlčení vůči částce ve výši 2 729 240 Kč s příslušenstvím. Je proto správný závěr soudu, že nárok žalobce, pokud jde o částku 1 097 697 Kč s příslušenstvím (rozdíl mezi navýšením žalobní částky 2 729 240 Kč s příslušenstvím a původně žalovanou částkou ve výši 1 631 543 Kč s příslušenstvím), je podle §100 odst. 1 obč. zák. promlčen, neboť v tomto rozsahu byl nárok uplatněn až 25. 9. 2002, zatímco promlčecí doba, která podle §101 obč. zák. počala běžet 30. 3. 1999, skončila 30. 3. 2002. Žalobce se nesprávně domnívá, že odvolací soud měl pro běh promlčecí doby aplikovat §110 odst. 1 větu druhou obč. zák. Toto ustanovení spojuje účinky v něm uvedené s písemným uznáním dluhu dlužníkem co do důvodu i výše. Dospěl-li však odvolací soud k závěru, že žalobcem poukazovaná listina ze dne 29. 3. 1999 neobsahovala požadované náležitosti uznání dluhu podle §558 obč. zák., neboť v ní žalovaná neuznává, že svůj dluh určený co do důvodu i výše žalobci zaplatí, pak nelze §110 odst. 1 větu druhou obč. zák v dané věci aplikovat.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací důvod uplatněný žalobcem nebyl naplněn, proto Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.
Podle výsledku řízení o dovolání žalobce má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení 2 729 240 Kč) ve výši 18 970 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalobci, aby náhradu nákladů řízení v celkové výši 19 045 Kč zaplatil žalované k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval.
Podle výsledku řízení o dovolání žalované nemá neúspěšná žalovaná právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 25. března 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu