ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.807.2002.1
sp. zn. 32 Odo 807/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Z. s.r.o., proti žalovaným 1. JUDr. N. K. a 2. P. K., oběma zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 219/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2002 č. j. 54 Co 73/2002-107, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2002 č. j. 54 Co 73/2002-107
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. října 2001 č. j. 17 C 219/2000-83 uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 300 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 28. 4. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že první žalovaná jako kupující uzavřela 10. 7. 1996 s paní F. jako prodávající kupní smlouvu o prodeji automobilu MITSUBISHI PAJERO 2,5. Tento automobil pak první žalovaná prodala dne 1. 8. 1996 žalobkyni za kupní cenu 600 000 Kč. Žalobkyně po dvou letech prodala vůz svému jednateli a společníkovi Ing. V., který jej pak prodal zpět žalobkyni. Koncem roku 1999 vyšlo najevo, že vozidlo pochází z trestné činnosti a bylo usnesením Policie ČR vráceno jeho majiteli do I. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v době uzavírání kupní smlouvy první žalované se svědkyní F. měla první žalovaná pozastaven výkon advokátní činnosti a svědkyně F. byla zaměstnána, i když měla živnostenský list. Z toho důvodu nelze na jejich vztah aplikovat §261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), podle kterého obchodní zákoník upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Písemná dohoda mezi účastnicemi této smlouvy ve smyslu §262 odst. 1 ObchZ o tom, že se jejich závazkový vztah bude řídit obchodním zákoníkem, také dle soudu prvního stupně uzavřena nebyla, neboť pouhý nadpis smlouvy „kupní smlouva dle obchodního zákoníku“ nesplňuje podmínku výslovného projevu vůle účastníků smlouvy k uzavření takové dohody. Za této situace nelze aplikovat na vztah první žalované a svědkyně F. režim daný §446 ObchZ a dovodit, že žalovaná se stala vlastnicí předmětného vozidla, přestože je nabyla od nevlastníka, neboť první prodávající – svědkyně F. v době podpisu smlouvy nebyla jeho vlastnicí. Nepřevedla-li svědkyně F. vlastnické právo na první žalovanou, nemohla je tato převést ani na žalobkyni. Uzavřené kupní smlouvy jsou tak neplatné a ze stejných důvodů jsou neplatné i další kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a Ing. V. Podle §457 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) platí, že při neplatnosti smlouvy je každý z jejich účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Vzhledem k tomu, že kupní cena přijatá první žalovanou se stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných, neboť druhý žalovaný o prodeji věděl a souhlasil s ním, jsou žalovaní povinni vrátit kupní cenu podle §145 odst. 2 společně a nerozdílně. Žalobkyně žalobou požadovala vrácení pouze částky 300 000 Kč.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. června 2002 č. j. 54 Co 73/2002-107 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na zaplacení částky 300 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ode dne 28. 4. 2000 do zaplacení se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud potvrdil správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, když na daný případ nedopadá režim obchodního zákoníku a žalobkyně prokázala své právo na vydání bezdůvodného obohacení z titulu plnění z neplatného právního úkonu proti žalovaným a odkázal na §39 , §451 odst. 1 a 2 a §457 ObčZ. Odvolací soud však věc posoudil ještě z hlediska souladu postupu žalobkyně při uplatňování jejího nároku vůči žalovaným s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ. Poukázal na to, že soudní praxe dovodila, že míra odpovědnosti za neplatnost právního úkonu v oblasti občanskoprávních vztahů (§39 ObčZ) ležící na obchodníkovi jako podnikateli je nepochybně vyšší než na občanovi jako kupujícím či prodávajícím. Uzavřel, že v daném případě žalobkyně jako podnikatelka, která má v předmětu podnikání „koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje“, nevynaložila odpovídající míru profesionální opatrnosti k tomu, aby zabránila koupi vozidla pocházejícího z trestné činnosti od žalovaných jako občanů, a to za účelem jeho dalšího prodeje svému jednateli Ing. V. V. a opětovného nákupu od téže osoby. Přiznat jí proto výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 300 000 Kč z titulu plnění z neplatného právního úkonu vůči žalovaným shledal v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.]. Právní pochybení v rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v aplikaci §3 odst. 1 ObčZ o dobrých mravech., přičemž závěr o tom, že dovolatelka nevynaložila odpovídající míru profesionální opatrnosti, považuje za nesrozumitelný, když z rozsudku není jasné, jak by měla v této věci žalobkyně projevit kvalifikovanou, tedy dostatečnou míru odpovědnosti. Poukázala především na to, že společnost žalobkyně se sestává ze dvou společníků a podniká pouze v oblasti prodeje zemědělských strojů tak, že spolupracuje pouze s několika dobře známými dodavateli, první žalovaná je naproti tomu osobou právně vysokoškolsky vzdělanou, u níž je možno vzhledem k datu jejího narození předpokládat několikaletou odbornou praxi v oblasti advokacie; konečně i jako účastnice řízení opakovaně uváděla, že automobil koupila za účelem výkonu advokacie. Dovolatelka dále poukázala na to, že kupní smlouva předložená první žalovanou obsahovala všechny skutečnosti rozhodné pro identifikaci účastníků smlouvy, předmětu smlouvy i kupní ceny, a také vzhledem k profesi první žalované jako prodávající neměla sebemenší pochybnost o tom, že by automobil mohl pocházet z trestné činnosti. Zdůraznila dále, že nebylo provedeno žádné důkazní řízení ohledně profesní způsobilosti účastníků řízení, resp. jejich kvalifikace, za účelem prokázání profesionální odpovědnosti za to, že mezi účastníky řízení došlo ke koupi a prodeji kradeného vozu. Skutečnosti prokazující nevynaložení odpovídající míry profesionální opatrnosti na straně žalobkyně v řízení nebyly zjišťovány, takové skutečnosti neexistují. Dovolatelka dále poukázala na dobu držení vozu, kdy svědkyně F. prodala předmětný automobil za 34 dnů od jeho nabytí, první žalovaná prodala vůz za 23 dnů od nabytí a žalobkyně až za 1 rok, 8 měsíců a 20 dnů. Dále poukázala na to, že žalovaní mohou za situace, kdy mohou zcela legitimně vymáhat od svědkyně F. vrácení uhrazené kupní ceny, získat na celé transakci 600 000 Kč. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Přestože dovolatelka v dovolání výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., a uvádí, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, obsahová argumentace dovolání směřuje výlučně ke zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem, tedy k dovolacímu důvodu upravenému v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V daném případě je dovolacímu přezkumu otevřena otázka, zda je v souladu s dobrými mravy požadovat po obchodní společnosti vyšší míru opatrnosti, kterou je nutno vynaložit při uzavírání kupní smlouvy, za účelem zamezení koupě věci pocházející z trestné činnosti, a to míru, která je vyšší než je předpokládána u občana jako smluvního partnera společnosti. Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, který z §3 a §39 ObčZ dovodil, že větší míra odpovědnosti za neplatnost právního úkonu v oblasti občanskoprávních vztahů leží na podnikateli.
Ustanovení §3 odst. 1 ObčZ upravuje, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle §39 ObčZ je pak neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Uvedeným zákazem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dal zákonodárce najevo, že může nastat situace, kdy chování podle práva sleduje nemravné cíle nebo má nemravné důsledky.
V posuzované věci byl soudem prvního stupně učiněn právní závěr, který byl potvrzen i odvolacím soudem, a sice že nárok žalobkyně vůči žalovaným na vydání věci získané na základě neplatné smlouvy je v souladu se zákonem. Odvolací soud však dovodil, že požadavek žalobkyně na vrácení zaplacené částky je v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr je však zcela nepodložený. I kdyby bylo zjištěno, že žalobkyně podniká v oblasti obchodu s osobními vozidly, což žalobkyně popírá, tato samotná skutečnost by bez dalšího nemohla způsobit, že požadavek žalobkyně na vrácení části zaplacené kupní ceny by byl v rozporu s dobrými mravy. Jde totiž o nárok žalobkyně vyplývající ze zákona, přičemž zákon v této souvislosti neklade jiné požadavky na právnické osoby (i kdyby podnikaly v oblasti nákupu a prodeje dotčených věcí) a jiné požadavky na osoby fyzické. Odkaz na judikaturu a literaturu v rozsudku odvolacího soudu je nepatřičný, neboť z této judikatury a literatury závěr, ke kterému odvolací soud došel, nevyplývá.
Rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle odstavce 3 téhož ustanovení mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu