ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.842.2003.1
sp. zn. 32 Odo 842/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Jiřího Macka a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce JUDr. L. G., správce konkurzní podstaty úpadce S., spol. s r.o., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému L. Z., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 78 369 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 233/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. července 2003 č. j. 19 Co 228/2003-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám …, advokáta se sídlem v …
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. července 2003 č. j. 19 Co 228/2003-76 ve výroku pod bodem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. března 2003 č. j. 12 C 233/2002-56 ve výroku I ve správném znění, že žaloba o zaplacení částky 66 595 Kč s 10% úrokem z prodlení od 17. 2. 2001 do zaplacení se zamítá, ve výroku pod bodem II potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení a ve výroku pod bodem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že žalobce se domáhal v odvolacím řízení změny rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 66 595 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.10.2002 do zaplacení a dále o zaplacení úroků z prodlení z částky 78 369 Kč od 17.2.2001 do 30.9.2002, přičemž soud prvního stupně vyšel ze závěru, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi žalobcem a JUDr. J. O. dne 11.4.2000 je sice neplatná pro její neurčitost, avšak pokud – dle ustanovení §526 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) - došlo k oznámení postoupení pohledávky ze strany postupitele a žalovaný splnil svou povinnost postupníkovi, došlo k zániku závazku žalovaného jeho splněním. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, poukázal na zjištění soudu prvního stupně, že postupitel oznámil dlužníku postoupení pohledávek ve výši 66 595 Kč na JUDr. J. O. s tím, že zbývající částku 11 774 Kč má dlužník zaplatit žalobci, a že dlužník svou povinnost vůči postupníkovi dne 16.5.2000 splnil, čímž došlo k zániku pohledávky. Přitom okolnost, zda skutečně došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a s jakým obsahem, je právně irelevantní. K námitce žalobce, že oznámení o postoupení pohledávky není určité, odvolací soud uvedl, že pro oznámení dle §526 odst. 1 ObčZ není předepsána žádná forma a žádné náležitosti, oznámení nemusí být ani písemné. V dané věci však nevznikly mezi postupitelem, postupníkem i dlužníkem žádné pochybnosti o jejich právech a povinnostech z právních vztahů, když ze strany dlužníka již bylo plněno postupiteli i postupníku. Rozsudek soudu prvního stupně měl proto odvolací soud za správný a podle §219 o. s. ř. jej potvrdil s tím - jak doplnil - v tom správném znění, jež napravilo nepřesné vyjádření, jímž byly překročeny meze žalobního petitu ohledně příslušenství.
Žalobce napadl dovoláním uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jak shrnul, domáhal se na žalovaném zaplacení kupní ceny dodaného zboží ve výši 78 369 Kč, žalovaný se bránil tím, že částku 66 595 Kč na úhradu kupní ceny splnil postupníkovi JUDr. J. O. na základě oznámení jednatele úpadce ze dne 11.4.2000 o postoupení pohledávky, v průběhu řízení pak žalovaný zaplatil žalobci 11 774 Kč. Dovolatel uvedl, že pokud soudy shodně dovodily neplatnost samotné smlouvy o postoupení pohledávky pro její neurčitost, bylo třeba vztáhnout tento požadavek určitosti i na oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11.4.2000, jež vykazuje tytéž vady. Toto oznámení tedy bylo třeba pokládat za neplatný úkon. V této souvislosti soudy nesprávně dovodily, že pro takové oznámení není předepsána forma a náležitosti, vyloučily tak aplikaci ustanovení §37 odst. 1 ObčZ, který by měl platit obecně pro všechny úkony. Otázku určitosti oznámení o postoupení pohledávky a zejména potom určitého označení postoupených pohledávek soudy neposoudily správně, což zásadně, jak uvádí dovolatel, ovlivnilo výsledek sporu. Z předmětného oznámení není patrno, které pohledávky byly předmětem postoupení, není tak zřejmé, u kterých pohledávek mělo dojít k zániku splněním postupníkovi, z jakého titulu a jaké nároky by žalobce i žalovaný mohl uplatnit ohledně „zbývající“ pohledávky ve výši 11 774 Kč. Je tedy otázkou zásadního právního významu, zda se i na oznámení o postoupení pohledávky vztahuje požadavek určitosti dle ustanovení §37 odst. 1 ObčZ, kterou dle dovolatele řešily soudy v rozporu s hmotným právem. Řízení, jak dále namítl dovolatel, je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně ve svém rozsudku nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu ohledně účinků neplatné smlouvy o postoupení pohledávky ve vztahu k plnění dlužníka postupiteli z takové smlouvy a rozhodl v rozporu s tímto názorem.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost, když předestřená právní otázka již byla zodpovězena judikaturou (např. rozhodnutím 9 Cmo 278/97), obě rozhodnutí jsou zcela správná a v souladu s hmotným právem. Pokud dovolatel poukazuje na odchýlení se soudu prvního stupně od právního názoru odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení, pak šlo (nehledě k tomu, že právní názor byl nesprávný) o možný důvod k podání odvolání proti novému rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud však posléze ve svém potvrzujícím rozsudku beze zbytku přejal právní názor soudu prvního stupně a tím i revidoval svůj dřívější právní názor. Žalovaný odkázal i na své předchozí vyjádření k odvolání a navrhl, pokud nebude dovolání odmítnuto, jeho zamítnutí.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené §241 a §241a o. s. ř. a bylo podáno včas, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto zabýval jeho přípustností. Napadeným rozsudkem byl potvrzen sice již druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak i v prvním případě šlo o rozsudek zamítavý (co do předmětu odvolání a posléze i dovolání), přípustnost dovolání bylo možno proto dovozovat – jak ostatně žalobce i učinil – jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména v případě, že řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Předně je třeba uvést, že podle §524 odst. 1 ObčZ může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle odstavce 2 téhož ustanovení s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Podle §526 odst. 1 ObčZ je postupitel povinen postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky neoznámí dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Podle odstavce 2 téhož ustanovení oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení. Jak již dovodil Nejvyšší soud v rozsudku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/2004, pouze platná smlouva o postoupení pohledávky může mít za následek změnu v osobě věřitele, když nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění. Naproti tomu je otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nerozhodná z hlediska účinku splnění závazků dlužníkem postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. Za této situace, kdy dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky, zaniká jeho závazek splněním postupníkovi i v případě, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná.
K posouzení přípustnosti dovolání ohledně nastolené právní otázky je třeba především poukázat na nesprávnost argumentace dovolatele. Žádný ze soudů ve svém rozhodnutí (a tedy ani soud odvolací) neuvedl, že by se snad na oznámení postupitele dle §526 odst. 1 ObčZ nevztahovaly obecné požadavky, kladené na právní úkony §34 a násl. ObčZ, tedy i požadavek určitosti úkonu dle §37 odst. 1 ObčZ. Pokud pak uvedly, že zákon nepředepisuje pro oznámení formu ani náležitosti, pak toto odpovídá hmotnému právu – danému ustanovení – i jeho výkladu (viz např: Jehlička, Švestka, Škárová a kol.: Občanský zákoník, komentář, 8. vydání , C.H.Beck 2003, str. 668). Oba soudy pak vyšly ze zjištění, že postupitel (úpadce) oznámil dlužníku (žalovanému) postoupení pohledávek ve výši 66 595 Kč postupníkovi, třetí osobě, s tím, že zbývající částka 11 774 Kč má být dlužníkem uhrazena dosavadnímu věřiteli. Nedovodily tedy dovolatelem tvrzenou neurčitost oznámení. Odvolací soud v tomto směru poukázal na skutečnost, že mezi účastníky nevznikly žádné pochybnosti a dlužník podle oznámení i plnil (zčásti žalobci a zčásti postupníkovi v rozsahu dle oznámení). Pokud posoudil odvolací soud učiněné oznámení podle §526 odst. 1 ObčZ za platně učiněné, je v tomto závěru implicitně zahrnuto i splnění požadavků, kladených na právní úkony, tedy i splnění požadavku určitosti úkonu dle §37 odst. 1 ObčZ. V tomto směru však jde již o otázky skutkové a nikoli právní. Uvedené skutkové závěry odvolacího soudu, včetně závěru o určitosti úkonu oznámení, předmětem přezkumu dovolacím soudem nejsou a ani být nemohou (§241a odst. 3 o.s.ř. a contr.). Otázka posouzení určitosti právního úkonu, jakožto otázka skutková, pak nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nemůže být z těchto důvodů otázkou zásadního právního významu.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Pouze na doplnění je třeba poukázat i na mylný názor dovolatele o nejasnosti, jež vzniká „rozčleněním“ určité pohledávky z hlediska dalších možných nároků (např. z odpovědnosti za vady), neboť předmětem postoupení pohledávky podle §524 ObčZ je jen určitá pohledávka, tj. právo na plnění od dlužníka, nikoliv celý závazkový vztah, z něhož pohledávka vznikla (srov. již cit. komentář, str. 663).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalovaného spočívají v odměně advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 3 625 Kč [§1, §3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. října 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu