ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.843.2005.1
sp. zn. 32 Odo 843/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Š. s.r.o., proti žalovanému M. Ž., podnikateli, o zaplacení 372 039,93 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 325/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2004, č.j. 2 Cmo 321/2003-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. V., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2003, č.j. 30 Cm 325/2001-24, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 372 039,93 Kč s 15 % úroky z prodlení od 23. 7. 1998 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 10. 2. 1998 platně uzavřena „Smlouva o pronájmu nového vozidla – finanční leasing“ s možností jeho následné koupě za podmínek ustanovení §489 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), byť tomuto právnímu úkonu předcházela domluva žalovaného s třetími osobami ohledně následných dispozic s vozidlem a nahlášení jeho odcizení, neboť tento úmysl nebyl žalobkyni znám. Pokud se žalovaný dovolával relativní neplatnosti právního úkonu následkem omylu, soud dovodil, že podle §40a občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Uzavřel, že žalovaný neplacením leasingových splátek porušil povinnost vyplývající z uzavřené smlouvy, žalobkyni vzniklo právo smlouvu vypovědět, a jestliže žalobkyně žalovanému řádně doručila výpověď smlouvy ze dne 4. 6. 1998 za podmínek čl. VIII/3 Všeobecných podmínek, jež jsou součástí uzavřené smlouvy, vzniklo jí právo na finanční vypořádání, které specifikovala jako nesplacené splátky ve výši 52 466,63 Kč, náklady finanční služby ve výši 7 118,20 Kč a neuhrazenou pořizovací cenu vozidla ve výši 322 455,10 Kč s tím, že žalovaný jí uhradil 10 000 Kč, proto žalobnímu návrhu na zaplacení 372 039,93 Kč vyhověl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. prosince 2004, č.j. 2 Cmo 321/2003-51, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil v části výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 372 039,93 Kč a výrokem II. týž rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části zrušil, neboť přiznání příslušenství pohledávky soud prvního stupně nijak neodůvodnil a v této části se stalo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným, proto věc v této části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a učinil závěr, že rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 372 039,93 Kč je věcně správné, když ve shodě s ním dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná leasingová smlouva ve smyslu §489 obch. zák., neboť žalovaný navenek při podpisu smlouvy projevil svoji vážnou vůli smlouvu s žalobkyní uzavřít, proto se nemůže žalovaný dovolávat svých nekalých úmyslů, nebyl-li úmysl žalovaného žalobkyni s ohledem na ustanovení §266 odst.1 obch. zák. (při obchodně závazkovém vztahu mezi účastníky podle §261 odst. 1 obch. zák) znám. Odmítl zároveň tvrzení žalovaného, jímž chtěl zpochybnit převzetí vozidla od žalobkyně, protože se jednalo a tvrzení nové skutečnosti, ke které odvolací soud podle §213 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) nemohl přihlížet a z provedeného dokazování protokolem o předání a převzetí vozidla ze dne 12. 2. 1998 vyplývalo, že žalovaný vozidlo převzal.
Proti rozsudku odvolacího soudu do výroku I. podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu v této části o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o jeho povinnosti zaplatit žalobkyni 372 039,93 Kč je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, protože se domnívá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že řízení je zároveň postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud se nezabýval námitkou žalovaného ohledně nedostatku plnění ze strany žalobkyně, když jeho tvrzení, že vozidlo od žalobkyně nepřevzal, nebylo „novotou“ ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř., jestliže z připojeného trestního spisu vyplynul závěr vyšetřujících orgánů, že žalovaný vozidlo nepřevzal. Namítá, že k tomuto důkazu měl odvolací soud i soud prvního stupně ve smyslu §132 o. s. ř. přihlédnout. Nesprávný závěr odvolacího soudu o převzetí vozidla žalovaným od žalobkyně měl posléze podle názoru žalovaného vliv na nesprávné právní posouzení věci o platnosti uzavřené smlouvy. Další pochybení soudu při právním posouzení spatřuje dovolatel v tom, že na vztah účastníků aplikoval odvolací soud ustanovení obchodního zákoníku, byť z uzavřené smlouvy ani z trestního spisu nevyplývá, že by jednal v rámci své podnikatelské činnosti. Bylo tedy namístě při posouzení platnosti předmětné leasingové smlouvy aplikovat ustanovení §37 obč. zák. o neplatnosti právního úkonu pro nedostatek vážnosti projevu vůle. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I. a věc vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání není přípustné, protože nebylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. Pro případ, že by přesto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je přípustné, navrhla jeho zamítnutí pro jeho nedůvodnost. Je přesvědčena, že tvrzení dovolatele, uplatněné až v dovolacím řízení, že předmět leasingu od žalobkyně nepřevzal, je nepravdivé a účelové, neboť v rozsudku v trestní věci s žalovaným na straně 4, odstavec 3 je uvedeno, že žalovaný předmětný vůz od žalobkyně převzal. Žalobkyně poukázala, že žalovaný žádný z důkazů o převzetí vozidla v řízení u soudu prvního stupně nezpochybnil a nepředložil žádný jiný důkaz, kterým by závěr o převzetí vozidla jeho osobou vyvrátil. Nelze proto podle názoru žalobkyně dospět k závěru, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Má za to, že odvolací soud posoudil správně i otázku platnosti leasingové smlouvy, dospěl-li k závěru, že úmysl žalovaného spáchat trestný čin podvodu nemohl mít vliv na platnost uzavřené smlouvy, nebyl-li úmysl žalovaného žalobkyni v době uzavření předmětné smlouvy znám, a považoval-li odvolací soud smluvní vztah účastníků za obchodně závazkový vztah, neboť ji oba účastníci podepsali jako podnikatelé a zároveň si dohodli, že předmětná smlouva se řídí obchodním zákoníkem.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) a vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Pokud tedy dovolatel napadá nesprávné hodnocení důkazů a neúplné dokazování v dané věci, je nutno s ohledem na výše uvedené konstatovat, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a tato námitka tudíž ani nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Pokud by případně skutkový závěr soudu vycházel z neúplného dokazování, čímž by řízení bylo postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právní otázkou nastolenou dovolatelem je, že na danou věc neměla být aplikována ustanovení obchodního zákoníku, nejednalo-li se mezi účastníky o obchodnězávazkový vztah, a že soud měl leasingovou smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudit jako neplatnou.
Obchodní zákoník upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.).
V dané věci žalovaný neuzavřel smlouvu o pronájmu nového vozidla s žalobkyní jako soukromá osoba, ale jako podnikatel, neboť uvedl svoje identifikační číslo, které je shodné na jeho živnostenském listu, je tedy zřejmé, že smlouvu uzavřel jako podnikatel ve smyslu §2 a §261 odst. 1 obchodního zákoníku, tudíž odvolací soud v tomto směru nepřijal právní závěr, který by byl v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud rovněž neřešil v rozporu s hmotným právem otázku platnosti předmětné smlouvy, jestliže aplikoval ustanovení §266 odst. 1 obch. zák., které stanoví, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaný navenek při podpisu dané smlouvy projevil svoji vážnou vůli smlouvu s žalobkyní uzavřít, proto odvolací soud projev vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní smlouva o pronájmu vozidla ve smyslu §266 odst. 1 obch. zák. správně vyložil.
Nebyla-li tedy v dané věci nastolena právní otázka, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud ČR neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání v dané věci není přípustné.
Za této situace již nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze v případě, že je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, 16 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. září 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r
předsedkyně senátu