ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.860.2005.1
sp. zn. 32 Odo 860/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně U. P., spol. s r.o., proti žalované P. H. a.s., o 58 930,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 325/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2004, č.j. 4 Cmo 189/2003-72, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2004, č. j. 4 Cmo 189/2003-72, se v prvním, třetím a čtvrtém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. května 1999, č.j. 11 Cm 325/98-25, v zamítavém výroku ve věci samé co do částky 55 736,- Kč tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 50 729,- Kč (výrok I.) a potvrdil ho ve zbývající části tohoto zamítavého výroku (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. května 2003, č.j. 32 Odo 322/2002-60, zrušil (vyjma potvrzujícího výroku v částce 5 007,- Kč) jeho předchozí v pořadí první rozsudek ze dne 14. února 2001, č. j. 4 Cmo 398/99-42, a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení pro napravení právního pochybení, jehož se odvolací soud dopustil při výkladu dohody účastníků ze dne 9. října 1995 nerespektováním výkladových pravidel projevu vůle zakotvených v §35 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a v §266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák“).
Odvolací soud se v novém řízení zabýval odvoláním žalované do zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně co do částky 50 729,- Kč jako úroku z prodlení z částky 109 654,30 Kč od 1. dubna 1995 (data splatnosti faktury č. 70281) do 25. února 1998 (data jejího úplného zaplacení). Podle odůvodnění rozhodnutí odvolací soud ze zápisu ze dne 9. října 1995 zjistil dohodu účastníků o tom, že žalovaná zaplatí pohledávku žalobkyni ve třech rovnoměrných splátkách, a to do 31. října 1995, 30. listopadu 1995 a 31. prosince 1995 s tím, že žalobkyně nebude požadovat penále a že jde o částku 164 654,30 Kč. Dále vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaná zaplatila v termínu pouze první splátku ve výši 55 000,- Kč, přičemž zbývající část ve výši 109 654,30 Kč zaplatila dne 25. února 1998. Odvolací soud dovodil, že v souladu s §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. je nutné zápis ze dne 9. října 1995 považovat za dohodu účastníků řízení, jejichž úmyslem bylo smírnou cestou vyřešit zaplacení pohledávky žalobkyně vůči žalované dále popsaným způsobem. Podle posouzení odvolacího soudu nebyla posunuta splatnost předmětné pohledávky, nýbrž pouze stanoven splátkový kalendář s tím, že v případě jeho dodržení žalovanou jí žalobkyně nebude účtovat sankce za prodlení s úhradou pohledávky, jejíž splatnost již nastala 31. března 1995. V žádném případě však podle názoru odvolacího soudu z této dohody nelze dovodit úmysl stran o nemožnosti účtovat sankce v případě neplnění dohody. Za situace, kdy žalovaná neplnila dohodu a část pohledávky zaplatila až 25. února 1998, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni vzniklo právo na sankce za prodlení s placením částky 109 654,30 Kč (splatné 31. března 1995) a to od 1. dubna 1995 do zaplacení dne 25. února 1998, což představuje částku 50 729,- Kč. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v rozsahu této částky vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního, třetího a čtvrtého výroku napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Se shora uvedeným právním hodnocením dohody účastníků ze dne 9. října 1995 odvolacím soudem dovolatelka nesouhlasí, tvrdíc, že odvolací soud sice aplikoval správnou právní normu, ale pochybil při jejím výkladu. Dovolatelka mu vytýká nerespektování výkladových pravidel upravených v §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a s tím související nedodržení závazného právního názoru Nejvyššího soudu v rozsudku, kterým byl v pořadí první rozsudek odvolacího soudu v souzené věci zrušen. Dovolatelka, odvolávajíc se na výsledky provedeného dokazování a zákonná výkladová pravidla projevu vůle, zastává názor, že se účastníci dohodou ze dne 9. října 1995 dohodli na změně splatnosti dané faktury a na vyloučení sankčních důsledků dle §369 obch. zák., aniž by prominutí těchto sankcí podmínili zaplacením pohledávky do konce roku 1995.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně s názorem dovolatelky stran hodnocení předmětné dohody nesouhlasí a ztotožňuje se s právním hodnocením, které provedl v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu odvolací soud. Žalobkyně zastává názor, že jak při použití jazykového výkladu, tak i výkladu logického či systematického nelze než dospět k závěru, že dohodou účastníků nebyla dotčena splatnost předmětné pohledávky, nýbrž jsou stanoveny podmínky, za nichž nebude po žalované požadovat úrok z prodlení. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soud prvního stupně ve věci samé a je i důvodné.
Vady uvedené v §237 o. s. ř., resp. vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdila. Nejvyšší soud se proto zabýval přezkoumáním správnosti právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je třeba rozumět případ, kdy odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Předmětem dovolacího přezkumu je právní posouzení ujednání účastníků v dohodě ze dne 9. října 1995 o tom, že „firma U. nebude požadovat penále“, které učinil v novém řízení při opětovném projednání odvolání žalované odvolací soud.
Podle ustanovení §516 obč. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti (odstavec 1). Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti (odstavec 2).
Podle ustanovení §521 obč. zák. dojde-li k dohodě o tom, že bude ve splátkách plněn dluh již splatný a chce-li věřitel, aby dlužník ve splátkách plnil i úroky z prodlení, musí to být výslovně dohodnuto.
O tzv. privativní novaci, tj. dohodu mezi věřitelem a dlužníkem, kterou se zřizuje nový závazek při současném zrušení jejich dosavadního závazku, upravenou v §570 obč. zák., v souzené věci nešlo, jelikož pro takový závěr nelze najít ve zjištěném stavu jakoukoliv oporu a což ostatně ani dovolatelka nenamítá. Nejde-li o privativní novaci, pak může jít v případě dohody účastníků ze dne 9. října 1995 ve smyslu ustanovení §521 obč. zák., které se dle §1 odst. 2 obch. zák. uplatní i pro obchodní závazkové vztahy, pouze o dohodu účastníků o tom, že ve splátkách bude plněn dluh již splatný. Dále je nepochybné, že si strany v dohodě výslovně nesjednaly, že dlužník bude ve splátkách plnit i úroky z prodlení.
Je třeba rozlišovat mezi úroky z prodlení za prodlení od původní splatnosti do účinnosti dohody, úroky z prodlení za prodlení od účinnosti dohody do splatnosti sjednaných splátek a úroky z prodlení za prodlení po splatnosti splátek. Na úroky z prodlení za prodlení od účinnosti dohody dle §521 obč. zák. do splatnosti jednotlivých splátek má věřitel vůči dlužníkovi nárok jen tehdy, je-li to mezi věřitelem a dlužníkem výslovně dohodnuto. Za stavu, kdy taková dohoda účastníků nebyla zjištěna, lze nepochybně uzavřít, že v důsledku dohody dle §521 obč. zák. žalobkyni vůči žalované právo na úroky z prodlení za dobu od účinnosti dohody do splatnosti jednotlivých splátek nevzniklo. V předmětné věci tak zůstává sporným posouzení nároku žalobkyně na úroky z prodlení jednak za dobu do účinnosti dohody a dále za dobu prodlení po splatnosti jednotlivých splátek, jelikož nárok na ně není dohodou dle §521 obč. zák. dotčen.
Odvolací soud měl v novém řízení v souladu s výkladovými pravidly projevu vůle dle §266 obch. zák. ve spojení s §35 odst. 2 obč. zák. a se závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 13. května 2003, č. j. 32 Odo 322/2002-60, opětovně posoudit obsah ujednání účastníků v jejich dohodě ze dne 9. října 1995 o tom, že „firma U. nebude požadovat penále“.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Toto základní obecné výkladové pravidlo obsažené v občanském zákoníku je pro obchodní závazkové vztahy podrobněji rozvedeno a doplněno v §266 obchodního zákoníku. Jak dovolací soud uvedl již v rozsudku ze dne 13. května 2003, podle tohoto ustanovení musí být nejdříve zjištěn úmysl toho, kdo jednal, v souzeném případě tedy smluvních stran. Pokud jej nelze zjistit, či se smluvní strany ve sledovaném úmyslu právního úkonu rozcházejí, pak je nutné vycházet z významu, jaký by běžný podnikatel projevené vůli přikládal a dále pak z toho, jaký význam se přikládá v právním úkonu použitým výrazům podle obchodních zvyklostí. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících) tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští. Výkladem pak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat.
Bez popsaného výkladu totiž nelze správně posoudit, zda účastníky formulované ujednání účastníků v jejich dohodě ze dne 9. října 1995 o tom, že „firma U. nebude požadovat penále“, se týká úroků z prodlení vzniklých do účinnosti jejich dohody, či od účinnosti dohody do splatnosti splátek nebo po celou tuto dobu, či zda úmyslem jednajících byla dohoda o prominutí dluhu či vzdání se práva.
Odvolací soud však své povinnosti postupovat v souladu se závaznými zákonnými výkladovými pravidly a se závazným právním názorem dovolacího soudu nedostál, neboť se při posouzení předmětného ujednání účastníků v podstatě omezil pouze na jazykový výklad textu dohody ze dne 9. října 1995 založený na úvaze o logičnosti či nelogičnosti případné dohody o neplacení „penále“, aniž poměřoval projev vůle jednajících osob při jejím uzavření postupem stanoveným v §266 obch. zák. ve spojení §35 odst. 2 obč. zák., tj. nezjišťoval úmysl jednajících stran při uzavírání dohody, třeba i výslechem jednajících osob (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 18, pod číslem 85).
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že dohodou účastníků ze dne 9. října 1995 nebyla posunuta splatnost předmětné pohledávky, nýbrž byl dohodnut splátkový kalendář s tím, že žalobkyně nebude po žalované požadovat sankce za prodlení s úhradou již splatné pohledávky, aniž při výkladu ujednání účastníků o tom, že „firma U. nebude požadovat penále“, respektoval výkladová pravidla projevu vůle obsažená v §266 obch. zák. ve spojení s §35 odst. 2 obč. zák., nelze než uzavřít, že právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] byl naplněn.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o. s. ř).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci §243d odst. 1, věta druhá a třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu