ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.888.2006.1
sp. zn. 32 Odo 888/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) P. R., bytem v, zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, se sídlem v , a b) Ing. T. B., bytem v , proti žalovanému K. K., bytem v , zastoupenému JUDr. J. Š., advokátkou, se sídlem v , o zaplacení částky 102 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 171/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. listopadu 2005 č. j. 10 Co 232/2005-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 18. dubna 2001 č. j. 19 C 171/97-102 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům částku 54 017 Kč s 21% úrokem z prodlení od 16. 8. 1996 do zaplacení, ve zbytku návrh na zaplacení částky 102 400 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobci uzavřeli s žalovaným dne 6. 1. 1995 smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě žalobců za účelem provozu řeznického obchodu a přípravny zboží žalovaným. Jednalo se o řeznický obchod v přízemí, přípravnu zboží v přízemí, kancelář, toaletu, dílnu v suterénu a dvě chladírny v suterénu. Nájemné bylo sjednáno v částce 20 000 Kč čtvrtletně. Žalobci se domáhali úhrady nájemného za II., III. a IV. čtvrtletí roku 1996 a I. a II. čtvrtletí roku 1997, dále úhrady nákladů spojených s užíváním předmětných prostor ve výši 2 400 Kč (odvoz odpadků, vodné apod.) v roce 1995, celkem tedy 102 400 Kč. Poté, co soud prvního stupně posoudil uvedenou smlouvu jako absolutně neplatnou pro nedostatek předběžného souhlasu příslušného orgánu státní správy, překvalifikovali žalobci svůj nárok na bezdůvodné obohacení. Žalovaný užíval předmětné nebytové prostory až do 15. 8. 1996, kdy mu nebylo rozhodnutím Městské hygienické stanice v P. i s ohledem na stavebně technický stav těchto nebytových prostor povoleno jejich užívání. Žalovanému se tak dostalo bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor o výměře 56,1 m2 (přípravna pro provoz) a 27,5 m2 (prodejní plocha) za dobu od 1. 1. 1996 do 15. 8. 1996. Výši bezdůvodného obohacení určil soud prvního stupně v souladu s §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) z obvyklého nájemného v daném čase a lokalitě, které podle zprávy Magistrátu města P. pro Karlovarskou třídu v P., kde se objekt nacházel, činilo 2 250 Kč za 1 m2 ročně u prodejní plochy a částku 1 500 Kč za 1 m2 ročně u ostatních ploch. Roční nájemné se tak pohybovalo ve výši 146 025 Kč, za dobu užívání pak činilo 79 097 Kč. Tuto částku soud prvního stupně snížil o prokázané investice žalovaného do nebytových prostor ve výši 25 080 Kč.
K odvolání žalobce a) a žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. září 2002 č. j. 13 Co 819/2001-125 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci kromě již pravomocně přiznané částky 14 267 Kč s příslušenstvím další částku 63 053 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do zaplacení, co do částky 25 080 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. září 2004 č.j. 32 Odo 554/2003-149 byl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci kromě již pravomocně přiznané částky 14 267 Kč s příslušenstvím další částku 63 053 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III a IV, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 10 Co 232/2005-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 63 053 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu na zaplacení 21% úroku z částky 63 053 Kč za dobu od 16. 8. 1996 do 30. 6. 1997 zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výroky pod bodem III a IV). V reakci na rozsudek Nejvyššího soudu vzali žalobci své odvolání co do částky 25 080 Kč s příslušenstvím zpět, a proto odvolací soud řízení do této částky zastavil; vzhledem k tomu, že žalobcům již byla jednou pravomocně přiznána částka 14 267 Kč s příslušenstvím, zůstala předmětem odvolacího řízení pouze částka 63 053 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se řídil právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení užíváním nebytových prostor za dobu od 1. 4. 1996 do 30. 6. 1997, kdy došlo k předání nebytových prostor žalobcům na základě oboustranně podepsaného předávacího protokolu. Ohledně výše bezdůvodného obohacení vycházel odvolací soud ze sjednané částky 864 Kč za 1 m2 ploch ročně dle předmětné nájemní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma zamítavého výroku pod bodem II týkajícího se části příslušenství) podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací soud podstatně změnil rozsudek soudu prvního stupně a věc podle jeho názoru rozhodl v rozporu s hmotným právem, uplatnil tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel poukázal na to, že nikdy neužíval dílnu a dvě chladírny v suterénu, jejichž stav neodpovídal hygienickým předpisům. Žalobcům může být podle jeho názoru přiznáno bezdůvodné obohacení pouze za dobu 4,5 měsíců, tj. od 1. 4. 1996 do 15. 8. 1996, což činí částku 18 208,80 Kč. Žalovaný dále dovodil, že po odečtení jeho prokazatelných investic do nebytových prostor ve výši 25 080 Kč žalobcům žádnou částku nedluží. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] Dovolání však ve všech těchto případech není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
V dané věci rozhodl soud prvního stupně o zaplacení částky 54 017 Kč s příslušenstvím, přičemž odvolání žalovaného směřovalo pouze do částky 39 750 Kč - v odvolání uvedl, že „nesouhlasí s částkou, která mu byla uložena k zaplacení, když je přesvědčen, že by měl žalobcům doplatit částku nejvýše 14 267 Kč“ (srov. odvolání žalovaného na č. l. 107).
Odvolací soud ve výroku svého rozsudku sice uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 63 053 Kč s příslušenstvím, pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, však není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované pod č. R 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, ročník 1999, sešit č. 9). Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak byl formulován jeho výrok. Z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti do částky 39 750 Kč potvrdil, pouze ve zbývajícím rozsahu rozdílu mezi částkou 63 050 Kč uvedenou ve výroku rozsudku odvolacího soudu a částkou 39 750 Kč představující potvrzující výrok (tedy v částce 23 303 Kč) rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Výrokem napadeného rozsudku odvolacího soudu tak došlo v důsledku částečné změny a částečného potvrzení rozsudku soudu prvního stupně k rozštěpení uplatněného nároku a přípustnost dovolání je nutno posuzovat vůči jednotlivým takto rozštěpeným nárokům samostatně.
Protože odvolací soud nerozhodl o solidaritě žalobců, kteří tak konečně ani nežalovali, jednalo se o dílčí závazek žalovaného vůči dvěma žalobcům, jehož režim se řídí ustanovením §512 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Podle tohoto ustanovení má-li dlužník splnit dluh více věřitelům a jde-li o plnění dělitelné, může každý věřitel požadovat jen svůj díl; není-li jiné dohody, je dlužník oprávněn plnit každému z věřitelů stejný díl. Dílčími jsou všechny závazky s dělitelným plněním, které se ze zákona, podle rozhodnutí soudu nebo podle smlouvy nestaly solidárními. Vznikají sice vždy ze stejné právní skutečnosti (ze zákona, soudním rozhodnutím, na základě dohody) a jen v tomto smyslu jsou společné, ale jinak jde o samostatné závazky. Každý z věřitelů má samostatnou vlastní pohledávku vůči témuž dlužníkovi, která tvoří jen určitý podíl z celého závazku. Každý věřitel je oprávněn požadovat od dlužníka jen svůj díl. Nejsou-li podíly věřitelů na celkovém dluhu stanoveny dohodou, platí, že jsou stejné. Závazek dlužníka vůči každému z věřitelů zaniká samostatným dílčím plněním (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol, Občanský zákoník, komentář, 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2001, str. 769).
Výrok rozsudku odvolacího soudu tedy založil stav, kdy je nutno každou z výše uvedených částek – jak u měnící části výroku - částky 39 750 Kč, tak u potvrzující části výroku - částky 23 303 Kč dělit dvěma, takže žádná z těchto částek nedosahuje ani výše 20 000 Kč.
Jestliže žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo ani vůči žalobci a), ani vůči žalobci b) rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením zmíněného §237 odst. 2 písm. a) o.s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků obou žalobců, tak jak byly přiznány odvolacím soudem, přesahuje částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobcům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu