ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.890.2003.1
sp. zn. 32 Odo 890/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně S. Ž., zastoupené, advokátkou, proti žalované J. Š., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 73 917,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 11 C 40/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2003 č. j. 29 Co 239/2003-38, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem pro uznání ze dne 30. ledna 2003 č. j. 11 C 40/2002-20 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 73 917,40 Kč s 0,5% úrokem z prodlení p.a. od 27. 7. 2002 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, když 5. 12. 2002 vydal platební rozkaz, ve kterém současně žalované podle §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. uložil, aby se v případě, že proti platebnímu rozkazu podá odpor, ve lhůtě do 30 dnů ode dne podání odporu písemně vyjádřila k žalobě a pokud nárok uplatněný žalobou zcela neuznává, ve svém vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a označila důkazy k jejich prokázání. Vzhledem k tomu, že stanovená lhůta marně uplynula, soud prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba mít zato, že žalovaná podle §114b odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalovaný nárok uznává a bez nařízení jednání rozhodl ve věci podle §153a odst. 3 a 4 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, jímž bylo žalobě zcela vyhověno.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2003 č. j. 29 Co 239/2003-38 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně zcela v souladu s ustanoveními §114b a §153a odst. 3 a 4 o. s. ř., když žalobě rozsudkem pro uznání vyhověl, aniž bylo nutno nařizovat ve věci jednání, neboť pro to byly splněny všechny zákonné podmínky. Soud prvního stupně vyzval žalovanou, aby se k žalobě vyjádřila, a to výzvou obsaženou v platebním rozkazu, tj. v soudním rozhodnutí. Výzva přitom obsahovala veškeré náležitosti stanovené v §114b odst. 1 o. s. ř., jakož i lhůtu ke splnění uložené povinnosti podle §114b odst. 2 o. s. ř., a to včetně poučení o následcích nesplnění této povinnosti podle §114b odst. 5 o. s. ř. Žaloba byla žalované řádně doručena spolu s platebním rozkazem, který obsahoval i zmíněné poučení ve smyslu §114b o. s. ř. s uvedením třicetidenní lhůty ode dne podání odporu, a to zásilkou, kterou žalovaná převzala 13. 12. 2002, a to před prvním jednáním ve věci. Vzhledem k předmětu řízení se přitom nejedná o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír, ani o věc uvedenou v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř. Výzva s poučením podle §114b o. s. ř. nebyla žalované doručena dříve než žaloba. Povaha věci, tj. její skutková obtížnost, když se jednalo o plnění z titulu smlouvy o poskytování daňového poradenství, přičemž žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaná odmítla zaplatit žalovanou částku s odkazem na skutečnost, že se nejedná o záležitosti nad rámec smlouvy mezi účastníky, vyžadovala kvalifikovanou přípravu na jednání a odůvodňovala postup podle §114b o. s. ř. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu odpor, který neobsahoval žádné vyjádření a lhůta ke splnění soudem uložené povinnosti k žalobě se vyjádřit jí začala běžet podáním odporu a marně uplynula. K poslednímu dni této lhůty tak nastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. a soud prvního stupně správně ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání. Námitku žalované týkající se „formálních nedostatků doručenky“ shledal odvolací soud právně i fakticky irelevantní, když doručení zásilky nezpochybnila. Další námitku žalované, že soud prvního stupně pro výzvu podle ustanovení §114b o. s. ř. nepoužil formu samostatného usnesení, považoval odvolací soud za právně nevýznamnou, když výzva byla učiněna v rámci řádného soudního rozhodnutí, kterým je platební rozkaz, který je zpřesňující a přísnější formou rozhodnutí než usnesení, ale forma usnesení je v něm konzumována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolatelka namítla, že v řízení nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, zejména soud nevydal usnesení podle §114b o. s. ř. Právní názor odvolacího soudu, podle kterého je platební rozkaz formou rozhodnutí, v němž je usnesení konzumováno, je nesprávný. Dovolatelka argumentovala tím, že obsah platebního rozkazu je zákonem přesně určen a lze jím uložit žalovanému pouze povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku a příslušenství, nikoliv však jiné povinnosti. Z §114b odst. 2 o. s. ř., který výslovně stanoví, že usnesení o povinnosti vyjádřit se k nároku a označit důkazy lze vydat i v řízení, v němž soud rozhodl platebním rozkazem, tedy plyne, že toto usnesení je možné vydat vedle platebního rozkazu, nikoliv však, že by mohlo být jeho součástí. Dále poukázala na §174 odst. 2 o. s. ř., podle něhož se podáním odporu platební rozkaz ruší. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že odporem došlo v této věci ke zrušení pouze jednoho z výroků platebního rozkazu, a to výroku o povinnosti zaplatit peněžité plnění, nemá tento závěr oporu v zákoně, neboť podaným odporem se ruší toto rozhodnutí jako celek a v dalším řízení se postupuje, jakoby platební rozkaz vůbec nebyl vydán. Navíc podáním odporu žalovaná jednoznačně vyjádřila, že žalovaný nárok neuznává, soud tedy neměl dostatečný podklad k domněnce o uznání nároku. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovoláním přípustným.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, a to jak procesně tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. musí být vydáno samostatně nebo zda takové usnesení může obsahovat platební rozkaz.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti, nejsou v dovolání namítány a ze spisu se nepodávají, přezkoumal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Podle §114b odst. 2 o. s. ř. usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu.
Jak je zřejmé z výše citovaných ustanovení, může soud usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydat i ve věci, ve které rozhodl platebním rozkazem. Slovní spojení použité zákonodárcem v uvedeném ustanovení však nelze vykládat tak, že by bylo nutno nejdříve ve věci vydat platební rozkaz, a teprve po podání odporu proti němu by bylo možno vydávat samostatné usnesení podle citovaného ustanovení. Pojmově není totiž vyloučeno, aby povinnost vyjádřit se ve věci a povinnost označit důkazy byla žalovanému uložena podmíněně, tedy za předpokladu, že podá odpor proti platebnímu rozkazu. Lhůta k vyjádření ani zde nesmí být kratší než 30 dnů a soud ji stanoví ode dne podání odporu. V takovém případě doručí žalovanému současně, to jest jedinou zásilkou, jak platební rozkaz, tak usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 414-415). Závěr, že usnesení podle §114b o. s. ř. je nutno žalovanému doručit jedinou zásilkou současně s platebním rozkazem, pak vyplývá právě z podmíněnosti usnesením ukládané povinnosti a vzájemné provázanosti obou těchto rozhodnutí, když při doručování prostřednictvím držitele poštovní licence by jinak nebylo možné bez jakýchkoli pochybností zaručit, že usnesení podle ustanovení §114b o. s. ř. bude žalovanému doručeno dříve, než podá odpor proti platebnímu rozkazu.
Přestože ustanovení §114b odst. 2 o. s. ř. předpokládá, že povinnost podat vyjádření je žalovanému ukládána usnesením, nelze z něho dovozovat, že by se muselo jednat o samostatné rozhodnutí.
Podle §167 odst. 1 věty první o. s. ř rozhoduje soud v občanském soudním řízení formou usnesení, nestanoví-li zákon jinak. O věci samé pak soud rozhoduje, s výjimkami uvedenými v ustanovení §152 odst. 1 věty druhé o. s. ř., rozsudkem, pokud věc nevyřídí formou platebního rozkazu. Jak platební rozkaz, tak i rozsudek, byť je jimi rozhodováno ve věci samé, mohou obsahovat, a zpravidla také obsahují, i výroky, mající povahu usnesení; tak je tomu typicky u výroku o náhradě nákladů řízení, o povinnosti zaplatit soudní poplatek a podobně.
Pokud soud prvního stupně ve výroku platebního rozkazu uložil žalované pro případ, že podá odpor, povinnost podat vyjádření podle ustanovení §114b o. s. ř., pak uvedená skutečnost, tedy forma rozhodnutí, nemění nic tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu usnesení, a to bez ohledu na formální označení.
Závěr, podle něhož má výrok platebního rozkazu v části obsahující výzvu k vyjádření, povahu usnesení, pak znamená splnění požadavku kladeného §114b o. s. ř. na formu tohoto rozhodnutí. Přitom je bez právního významu, zda toto usnesení je samostatným rozhodnutím, nebo zda je pojato do platebního rozkazu (do jediného písemného vyhotovení rozhodnutí), když v tomto směru občanský soudní řád žádné další podmínky nestanoví.
Dovolací důvod uplatněný žalovanou není tedy v projednávané věci dán a rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání, dovolání podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. února 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu