ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.901.2004.1
sp. zn. 32 Odo 901/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně R. obchodní společnost, spol. s r. o., proti žalované I. spol. s r. o., o zaplacení 67 291,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 145/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. března 2004, č.j. 23 Co 457/2003-148, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. června 2003, č.j. 6 C 145/2001-128, zamítl návrh žalobkyně na zaplacení částky 67 291,80 Kč s 18% úrokem z prodlení od 30. 1. 1998 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nebyla prokázána existence kupní smlouvy a o existenci pohledávky žalobkyně vůči žalované nemůže svědčit ani dohoda o zápočtu pohledávek ze dne 11. 11. 1998, když z okolností jejího uzavření nelze dovodit, že částku představující rozdíl po provedení zápočtu uznala žalovaná jako svůj dluh vůči žalobkyni. Z provedeného dokazování vyplynulo, že částečné plnění žalovanou nemělo v dané věci za následek uznání dluhu ve smyslu §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Nebylo rovněž prokázáno že by žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni uznala ve smyslu §323 obch. zák.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. března 2004, č.j. 23 Co 457/2003-148, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 67 291,80 Kč s 18% úrokem z prodlení od 30. 1. 1998 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že částečným zánikem (splněním) pohledávky žalobkyně formou započtení byla nastolena vyvratitelná právní domněnka existence závazku žalované k žalobkyni a to v plném rozsahu podle §323 odst. 1 obch. zák. ve spojení s §323 odst. 2 a §407 odst. 3 obch. zák. Na základě tohoto uznání závazku nemusela žalobkyně prokazovat vznik závazku (uzavření kupní smlouvy) a splnění závazku dodat sjednané zboží a ani jeho rozsah v době uznání. Žalovaná jako dlužnice pak pouze účelovým tvrzením o neexistenci jakéhokoliv závazku vůči žalobkyni nemohla vyvrátit právní domněnku o existenci předmětného závazku vůči žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, a domnívá se, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že nebyla prokázána existence jejího závazku vůči žalobkyni a nesouhlasí se závěrem soudu, že předmětná dohoda o zápočtu pohledávek je platná. Poukazuje přitom na její nejasnost a nesrozumitelnost, jestliže ve svém textu odkazuje na číslo faktury znějící na částku 0 Kč, avšak částka uvedená v dohodě odpovídá jiné faktuře. S ostatními svými námitkami odkázala dovolatelka na své odvolání ze dne 29. 7. 2002 s tím, že za správné považuje rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. června 2003, č.j. 6 C 145/2001-128. V závěru odkazovaného odvolání namítá, že v daném případě nemůže obstát aplikace §407 odst. 3 obch. zák., neboť v daném případě nelze usuzovat, že by žalovaná částečnou platbou uznala i zbytek dluhu. Nesouhlasí s dedukcí odvolacího soudu, že dohodou o zápočtu pohledávek došlo k uznání jejího závazku. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Pro dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž dovolatelka namítá, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nenalezl Nejvyšší soud ČR v dané věci opodstatnění.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se totiž nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Tak je tomu tehdy, týká-li se skutkové zjištění skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkové zjištění pak v provedeném dokazování nemá oporu také tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem ustanovení §132 o. s. ř., protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.
Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná se mýlí, poukazuje-li, že skutková zjištění ohledně dohody o zápočtu pohledávek, z níž napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části. Poukazuje-li přitom, že dohoda ve svém textu odkazuje na číslo faktury znějící na částku 0 Kč, avšak částka uvedená v dohodě odpovídá jiné faktuře, což odvolací soud nevzal v úvahu, pak je třeba dovolatelce oponovat, neboť z tohoto skutkového zjištění odvolací soud vyšel, a nelze za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvodně namítat, že toto skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Na straně 4, 5 a 7 odůvodnění svého rozsudku po zopakování dokazování zálohovou fakturou č. 980004 ze dne 19. 1. 1998, splatné dne 29. 1. 1998, a její přílohy, na níž byla uvedena převážná část zboží specifikovaného v dodacím listu (č.l. 18-18a spisu) učinil odvolací soud skutkové zjištění, že žalobkyně vyúčtovala žalované za uvedené zboží částku 95 066,20 Kč a z faktury č. 980058 ze dne 19. 5. 1998, splatné dne 29. 5. 1998, dále zjistil, že žalobkyně žalované vyfakturovala co do druhu a hodnoty totožné zboží jako je zboží uvedené ve faktuře č. 980004 s tím, že k úhradě předepisuje 0 Kč. Dovozuje-li žalovaná ze své námitky, že dohoda o zápočtu pohledávek nebyla platně uzavřena pro její nejasnost a nesrozumitelnost, napadá tím ve skutečnosti právní závěr odvolacího soudu o platnosti předmětné dohody.
Dovolací soud se proto nadále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §364 obch. zák. lze na základě dohody stran započítat jakékoli vzájemné pohledávky.
Podle §34 obč. zák. je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud vyložil předmětnou dohodu o započtení pohledávek uzavřenou mezi účastníky v souladu s §35 odst. 2 obč. zák., když dovodil, že ačkoliv se pohledávka žalobkyně za žalovanou v částce 95 067 Kč v dohodě o započtení odkazovala na konečnou fakturu 980058 znějící na částku 0 Kč, nebylo možno vycházet jen z číselného označení faktury, ale i ze skutečnosti, že se jednalo o konečnou fakturu, která úzce souvisela s předešlou zálohovou fakturou, obě měly stejné označení dodávky, jednotky množství, ceny za jednotku. V konečné faktuře byla i konstatována výše zaplacené zálohy. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by pochybil ve výkladu předmětného právního úkonu – dohody o započtení pohledávek, uzavřel-li, že pohledávka ve výši 95 067 Kč byla dostatečně identifikována a že byly splněny všechny předpoklady započtení, když pohledávky účastníků byly vzájemné, v obou případech se jednalo o peněžité pohledávky, jejich započtení nebylo vyloučeno zákonem ani dohodou účastníků a zánik závazku vycházel z dvoustranného právního úkonu, vypořádal-li se odvolací soud i s námitkou žalované k podpisu dohody oprávněnou osobou. Nelze rovněž přehlédnout, neuniklo-li odvolacímu soudu, že i samotná žalovaná připustila existenci své vzájemné pohledávky proti žalobkyni z titulu jí odebraného zboží z jejího skladu (viz výpověď jednatele žalované J. N. na č.l. 94 spisu).
Odvolací soud poté správně aplikoval ustanovení §407 odst. 3 obch. zák., podle něhož, plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, vyplynulo-li ze skutkového zjištění, že žalovaná formou zápočtu ve skutečnosti plnila (částečně) svůj závazek vůči žalobkyni. Dospěl k závěru, že pokud v daném případě ze skutkového zjištění nevyplynulo, že by žalovaná vznesla námitky k výzvě žalobkyně k úhradě zbytku dluhu v určeném termínu a podpisem potvrzenou předmětnou dohodu o zápočtu vrátila žalobkyni, a ani nevznesla námitky ohledně nedodání zboží či kvality, množství či ceny dodaného zboží, žalovaná tak ve smyslu uvedeného ustanovení uznala i zbytek závazku. Odvolací soud dovodil, že žalovaná na základě dohody o započtení projevila vůli částečně plnit závazek, což lze považovat za uznání zbytku dluhu, když z projevu žalované bylo zřejmé, že věřiteli poskytuje částečné plnění.
Obchodní zákoník s přihlédnutím k potřebám obchodního styku na rozdíl od občanskoprávní úpravy spojuje účinky uznání závazku (přetržení promlčecí lhůty, vyvratitelnou právní domněnku o trvání a existenci uznaného závazku) s určitým jednáním dlužníka, z něhož lze nepřímo dovodit uznání závazku (§323 a §407 odst. 2 a 3 obch. zák.). Jedná-li se o dluh dosud nepromlčený je možno jej uznat placením úroků (§407 odst. 2 obch. zák.), nebo částečným plněním závazku (§407 odst. 3 obch. zák.).
I když započtení (kompenzace) je zařazováno mezi způsoby zániku závazku jinak než splněním, z hlediska věřitele je tento způsob zániku srovnatelný se splněním, neboť věřitelův nárok bývá uspokojen. Započtení splnění nahrazuje. Započtení je vlastně splacením pohledávky vzájemným zúčtováním – odpočtem (srov. Rouček F., Sedláček J., Komentář cit., VI. Díl, s. 348, Sedláček J., op. cit., s. 233). Z určitého pohledu se dá započtení vykládat též jako specifický způsob změny závazku obsahu – mění se jednostranně, nebo dohodou způsob a placení (srov. Bejček J., Eliáš K., Raban P. a kol., Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003, s. 603). Pokud tedy zákonodárce použil v ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. slova plni-li, nebylo zřejmým úmyslem zákonodárce vykládat je pouze tak, že dosažení účelu plnění má pouze zánik závazku splněním, ale i zánik závazku započtením, neboť v obou případech je dán projev vůle dlužníka, jež směřuje k uspokojení nároku věřitele, když započtení je vlastně splacením pohledávky vzájemným zúčtováním (odpočtem). Účinky uznání závazku jako uznání zbytku nezapočitatelného dluhu má uvedený způsob započtení části pohledávky k okamžiku účinnosti úkonu směřujícího k započtení, neboť v tomto okamžiku dlužník projevuje svoji vůli uspokojit nárok věřitele. Odvolací soud tak nepochybil, pokud jím zjištěný rozsah ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. přesahuje rozsah doslovně se jevící z izolovaného textu právní normy. Z výše uvedeného vyplývá, že interpretační závěr předmětné právní normy musí nezbytně vést na základě systematického výkladu k rozšiřujícímu smyslu a rozsahu právní normy.
Z dané situace tak byla nastolena vyvratitelná právní domněnka existence předmětného závazku žalované k žalobkyni, a to v plném jeho rozsahu podle §323 odst. 1 obch. zák. ve spojení s §323 odst. 2 obch. zák. Odvolací soud rovněž správně uzavřel, že žalovaná jako dlužnice pouhým účelovým tvrzením (poukazem na rozdílné údaje mezi žalobkyní předloženými fakturami a dodacími listy) o neexistenci jakéhokoliv závazku vůči žalobkyni, nemohla vyvrátit právní domněnku o existenci předmětného závazku vůči žalobkyni (srov. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2000. sp. zn. 18 C 61/96, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 7/2000, s jehož závěry, použitelnými pro danou věc, se Nejvyšší soud ČR ztotožňuje).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. listopadu 2005
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu