ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.917.2003.1
sp. zn. 32 Odo 917/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně … banky, a.s., proti žalovanému P. H., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 12,600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 37 Cm 46/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2003, č.j. 5 Cmo 434/2002-155, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2003, č.j. 5 Cmo 434/2002-155, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2001, č.j. 37 Cm 46/2000-115, ve vyhovujícím výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 12,600.000,- Kč s úrokem z úvěru ve výši 864.750,83 Kč a s 30% úrokem z prodlení z částky 12,600.000,- Kč od 30. září 1995 do zaplacení, z částky 4,200.000,- Kč od 1. dubna 1995 do 30. června 1995 a z částky 8,400.000,- Kč od 1. července 1995 do 29. září 1995, jakož i ve výroku o nákladech řízení (I. výrok). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se v posuzované věci žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení žalované částky z titulu ručení založeného jeho ručitelským prohlášením za závazek dlužníka P. M. ze smlouvy o investičním úvěru, který byl jmenovanému dlužníku poskytnut, nebyl jím splacen a byl na jeho majetek prohlášen konkurs.
Odvolací soud nepřisvědčil odvolateli (žalovanému), který soudu prvního stupně vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a v důsledku toho i její nesprávné právní posouzení. Jeho námitku k postupu soudu prvního stupně, který posoudil oprávněným žalobní nárok prokazovaný pouze kopií listiny ručitelského prohlášení, shledal jako nedůvodnou. Soud prvního stupně vzal existenci ručitelského prohlášení za prokázanou a není důvodu pochybovat, že by žalobkyní předložená kopie neodpovídala originálu, kterým nebyl, jak namítal odvolatel, důkaz proveden. Součástí spisu je sice pouze fotokopie uvedeného prohlášení, jeho existence však žalovaným nebyla v průběhu řízení nijak zpochybňována, což vyplývá i z jeho písemných podání, zejména z odporu proti vydanému platebnímu rozkazu, v němž výslovně potvrdil poskytnutí ručení za splnění závazku P. M. Ručitelské prohlášení je pouze důkazem o existenci určitého závazku, právo však není přímo na takovou listinu vázáno. Ztráta originálu ručitelského prohlášení nemá za následek ztrátu nároku, nýbrž pouze ztížení důkazní situace žalobkyně, která jeho existenci, jakož i existenci uplatněného nároku musí prokazovat i jinými důkazy.
Námitku promlčení vznesenou žalovaným při jednání před odvolacím soudem odvolací soud posoudil podle §205a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.) jako nepřípustný odvolací důvod, neboť se jedná o nové skutkové tvrzení až v rámci odvolání a účastníci byli o možnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy před vyhlášením rozhodnutí soudem prvního stupně podle §119a o. s. ř. řádně poučeni.
Odvolací soud také nepřisvědčil ostatním námitkám odvolatele, týkajících se zejména důsledku prohlášení konkursu na majetek dlužníka na úročení dluhu, výše přiznaných úroků z prodlení, jakož i výše soudního poplatku, jehož zaplacení bylo žalovanému v rozsudku soudu prvního stupně uloženo. Rovněž tak nevyhověl jeho návrhu na poskytnutí možnosti zaplatit dluh ve splátkách. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu věcně zcela správným, a proto jej potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda „v případě dokazování před soudy se důkazy provádí pouze kopiemi listin, ačkoli je důvodná pochybnost o pravosti a úplnosti jejich obsahu, a zda u listin, s nimiž je spojena obligatorní písemná forma, lze nahradit prokázání jejich pravosti a existence jinými důkazy“. Stejně jako v odvolání dovolatel zpochybňoval, že podepsal ručitelské prohlášení, jehož kopií byl důkaz prováděn. Dále rozporoval právní názor odvolacího soudu citovaný shora, podle něhož není právo věřitele na úhradu pohledávky vůči ručiteli na ručitelské prohlášení vázáno a že ztráta originálu ručitelského prohlášení nemá za následek ztrátu nároku, ale jen ztížení důkazní situace žalobkyně, která ho musí prokazovat jinými důkazy. Má za to, že pokud je pro určitý právní úkon předepsána zákonem písemná forma, pak také nárok, který je z takového právního úkonu dovozován, musí být prokázán originálem či úředně ověřenou kopií takové listiny. Vyjádřil přesvědčení, že žalobkyně jednoznačným způsobem existenci žalovaného nároku neprokázala; originál ručitelského prohlášení, ani jiného důkazu soudu nepředložila. Dále poukázal na to, že soud vycházel z jeho tvrzení, když uváděl, že podepsal ručitelské prohlášení, nikoli však v obsahu a ve znění, v jakém je vůči němu uplatňovaný nárok žalován.
Dovolatel dále namítl, že vznesená námitka promlčení není novým skutkovým tvrzením, ale úkonem, který může účastník učinit kdykoli v průběhu řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Nejvyšší soud shledal dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustným, neboť v otázce, zda vznesení námitky promlčení lze považovat za uplatnění nové skutečnosti s režimem a důsledky podle §119a a §205a o. s. ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož tyto vady řízení dovolatel nenamítal a z obsahu spisu se ani nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uplatněného dovolatelem.
Námitky dovolatele lze z hlediska dovolacího důvodu podřadit pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci se jedná, jestliže soud při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo použil sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě aplikoval.
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l. 150 spisu) se podává, že žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce na tomto jednání namítl promlčení žalovaného nároku „s tím, že žaloba byla uplatněna původně u Okresního soudu v Tachově v září 1999, splatnost dluhu přitom byla v roce 1995. Není jí dosud známo, kdy došla žaloba příslušnému Krajskému soudu v Plzni.“
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalovaný namítl promlčení žalovaného nároku, a to s ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána u věcně nepříslušného soudu a není mu známo, kdy byla doručena věcně příslušnému Krajskému soudu v Plzni.
Z ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že k dosažení účelu řízení jsou jeho účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti. Podle §119a odst. 1 o. s. ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a. Konečně z ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. plyne, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen v případech stanovených v tomto ustanovení.
Systém neúplné apelace, příznačný v platné právní úpravě pro sporné řízení, vychází ze zásady, že soud prvního stupně je instancí skutkovou, u které mají být zásadně provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení. Za tím účelem ukládá občanský soudní řád účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny právně významné skutečnosti, které existovaly v době řízení před soudem prvního stupně a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu celého řízení (§5, §118a o. s. ř.), a výslovně pak před rozhodnutím ve věci samé (§119a o. s. ř.).
Uplatněním skutečností ve smyslu §119a, §205a a §211a o. s. ř. se rozumí především tvrzení účastníků o všech skutečnostech významných pro rozhodnutí věci z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována, tedy tvrzení o těch skutečnostech, jimiž účastník realizuje svoji povinnost tvrzení [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Námitku promlčení vznesenou dlužníkem (povinnou osobou, která je v posuzované věci v postavení ručitele) však za uplatnění skutečností ve smyslu §119a, §205a a §211a o. s. ř. považovat nelze. I když se dlužník námitkou promlčení dovolává právní skutečnosti, totiž uplynutí promlčecí doby, neuplatňuje samotnou námitkou promlčení takové skutečnosti, které by byl povinen uvést v rámci své povinnosti tvrzení, nýbrž uplatňuje pouze své právo dovolat se promlčení. Právo dlužníka vznést námitku promlčení žádný hmotněprávní ani procesní předpis nekoncentruje do určitého stádia řízení, přičemž z povahy námitky promlčení, dané hmotněprávní úpravou (§100 odst. 1 občanského zákoníku., §388 odst. 1 obchodního zákoníku), plyne, že ji lze uplatnit kdykoli v průběhu řízení až do právní moci rozhodnutí o věci, tedy i v rámci odvolacího řízení (shodně srov.: Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník Komentář 6. vydání, Praha C. H. Beck 2001, strana 379, dále Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, strana 1065).
V režimu neúplné apelace (o který jde i v této věci) se však může odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 162/2003, ze dne 21. srpna 2003).
Námitku promlčení lze tedy vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, pokud není spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 879/2002, ze dne 29. října 2003).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud byl povinen se námitkou promlčení (bez ohledu na její důvodnost či nedůvodnost), vznesenou v průběhu odvolacího řízení, zabývat za situace, že nebyla spojena s uplatňováním nových skutečností a důkazů. To však odvolací soud, jak je zřejmé ze shora uvedeného odůvodnění napadeného rozsudku, s poukazem na to, že se jedná o nové skutkové tvrzení, neučinil.
Další otázku vymezenou dovolatelem, tj. zda lze dokazování provádět pouze kopií listiny a nikoli jejím originálem či úředně ověřenou kopií, nepovažoval dovolací soud za zásadně právně významnou, neboť ji odvolací soud v posuzované věci řešil v souladu s konstantní judikaturou (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.3.1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněného pod číslem 64 v časopise Soudní judikatura, sešit 8/1998).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky promlčení uplatněného nároku není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, první věta za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu