ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.932.2005.1
sp. zn. 32 Odo 932/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně B. B. M. s.r.o., proti žalované M. C., a.s., o zaplacení částky 161 804,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 1277/95, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2005, č.j. 8 Cmo 98/2004-94, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2005, č.j. 8 Cmo 98/2004-94, vyjma jeho potvrzujícího výroku ohledně částky 66 539,40 Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. května 1993 do zaplacení a ohledně 17% úroku z prodlení z částky 95 264,40 Kč od 12. května 1993 do 27. července 1995 a 2% úroku z prodlení z částky 95 264,40 Kč od 28. července 1995 do zaplacení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou (po připuštění její změny) po žalované zaplacení částky 161 804,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. května 1993 do zaplacení jako kupní ceny zdravotnického materiálu dodaného žalované, která jí ho však neuhradila.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 10. prosince 2003, č.j. 4 Cm 1277/95-69 (stejně jako Krajský obchodní soud v Ostravě v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. března 2000, č.j. 4 Cm 1277/95-22, ve znění opravného usnesení ze dne 31. srpna 2000, č.j. 4 Cm 1277/95-38, který Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. února 2003, č.j. 3 Cmo 777/2000-46, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro procesní nedostatky, kterých se v řízení dopustil), žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. března 2005, č.j. 8 Cmo 98/2004-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 95 264,60 Kč s 15% úrokem z prodlení od 28. července 1995 do zaplacení a potvrdil ho ohledně částky 66 539,40 Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. května 1993 do zaplacení a ohledně 17% úroku z prodlení z částky 95 264,40 Kč od 12. května 1993 do 27. července 1995 a 2% úroku z prodlení z částky 95 264,40 Kč od 28. července 1995 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a výrok III.).
Odvolací soud se po částečném zopakování dokazování ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná si objednávkou ze dne 11. března 1993, v níž cenu neuvedla, objednala zdravotnické potřeby u žalobkyně, která jí toto zboží v souladu s její objednávkou dodala prostřednictvím německé firmy B. B. M. A. a přepravní firmy G. s.r.o., přičemž žalovaná na přepravním listě potvrdila jeho převzetí. Ačkoli žalobkyně toto zboží uvedenému německému dodavateli uhradila, nestalo se tak ze strany žalované vůči žalobkyni, která jí dodané zboží vyúčtovala fakturou ze dne 27. dubna 1993 ve výši 161 804,- Kč, jejíhož zaplacení se v řízení domáhá. Podle shodného právního posouzení soudů obou stupňů vycházejícího z ustanovení §409 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) však mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo k uzavření smlouvy (ať již písemné či ústní, jejíž uzavření nebylo ani tvrzeno), jelikož se nedohodly na kupní ceně, ani na určení způsobu jejího dodatečného určení, přičemž v řízení nebyla prokázána jejich vůle uzavřít ji i bez určení kupní ceny.
Za stavu, kdy žalobkyně požadovala zaplacení zažalované částky jako kupní ceny dodaného zboží, případně z titulu bezdůvodného obohacení a kdy skutková žalobní tvrzení jsou podle odvolacího soudu pro takové posouzení věci dostatečná, dospěl odvolací soud za aplikace ustanovení §451 odst. 1 ve spojení s §458 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) k závěru, že v daném případě bylo poskytnuto plnění žalované bez právního důvodu, neboť k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Bezdůvodné obohacení žalované spatřuje odvolací soud v přijetí tří kartonů zdravotnických potřeb, které jí sice prostřednictvím přepravní firmy zaslala německá společnost B. B. M. A., avšak této německé společnosti toto zboží nezaplatila žalovaná, nýbrž žalobkyně. Odvolací soud vzal za prokázané, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila v rozsahu částky 95 264,60 Kč, kterou za žalovanou za zboží uhradila žalobkyně německé firmě, která by jinak byla oprávněna sama, nedostala-li by tuto částku od žalobkyně, požadovat ji po žalované. Výše bezdůvodného obohacení tak podle posouzení odvolacího soudu představuje částku, kterou žalobkyně zaplatila německé společnosti, nikoli tedy částku 161 804,- Kč, kterou posléze po zaplacení částky 95 264,60 Kč fakturovala žalované.
Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu právně pochybil, pokud nedovodil, že žalobkyni vznikl vůči žalované v rozsahu částky 95 264,60 Kč nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Proto v této části jeho zamítavý rozsudek změnil tak, že žalobě vyhověl včetně příslušných úroků z prodlení a ve zbývajícím rozsahu ho jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka jednak namítá na straně žalobkyně nedostatek věcné aktivní legitimace, která by mohla dle jejího mínění svědčit pouze německé firmě B. B. M. A., která zboží žalované prostřednictvím dopravce G. s.r.o. dodala, a dále pochybení odvolacího soudu při určení výše bezdůvodného obohacení.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, tvrdíc, že žalobkyně jí žádné zboží nedodala. Poukazuje na to, že dodávky zboží byly fyzicky zajišťovány přímo dodavatelem žalobkyně, německou společností B. B. M. A., která ho předala dopravci G. s.r.o. za účelem doručení žalované. Byla-li proto prokázána dodávka bezesmluvního plnění německou společností, měla se vydání bezdůvodného obohacení po žalované domáhat právě a jen tato společnost, nikoli žalobkyně. Dovolatelka označila právní vztahy mezi touto společností a žalobkyní za nerozhodné, za podstatné považuje skutečnost, zda a kdo jí dodal určité zboží a o jakou částku se případně bezdůvodně obohatila.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud pochybil i při určení výše bezdůvodného obohacení, pokud ho určil bez dalšího jako částku rovnající se částce, kterou dle faktury zaplatila žalobkyně německé společnosti. V řízení totiž prokázáno nebylo, zda částkou 95 264,60 Kč žalobkyně zaplatila německé společnosti skutečné náklady nebo zda je v ní zahrnuta i marže za předmětné zboží.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka namítá nedostatek věcné aktivní legitimace žalobkyně a dále odvolacímu soudu vytýká pochybení při určení výše bezdůvodného obohacení.
Podle názoru dovolatelky svědčí aktivní věcná legitimace tomu subjektu, který jí zboží dodal. Za tohoto dodavatele tak označuje německou společnost B. B. M. A., která jí ho dodala prostřednictvím dopravce G. s.r.o.
Závěr odvolacího soudu o věcné aktivní legitimaci žalobkyně domáhat se žalobního nároku z titulu bezdůvodného obohacení je správný, byť ho odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí podložil nesprávnou úvahou, jakoby žalobkyně plnila (zaplatila) německé společnosti B. B. M. A. za žalovanou (§454 obč. zák.).
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení §456, věty prvé, obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.
Podle zjištěného stavu si žalovaná objednala zboží u žalobkyně, přičemž k uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo. Žalobkyně prostřednictvím firmy B. B. M. A. a přepravní firmy G. s.r.o. objednané zboží žalované dodala a žalovaná na přepravním listě jeho převzetí potvrdila. Dále bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně zaplatila firmě B. B. M. A. za zboží dodané žalované částku 95 264,60 Kč.
Obdržela-li žalovaná zboží, aniž na jeho dodání měla uzavřenou kupní smlouvu, došlo tím na její straně k bezdůvodnému obohacení plněním bez právního důvodu. Potud je závěr odvolacího soudu správný. Nelze však již souhlasit s další jeho úvahou, že žalobkyně zaplatila částku 95 264,60 Kč německé společnosti za žalovanou a že německá společnost by byla oprávněna uvedenou částku požadovat po žalované, nedostala-li by ji od žalobkyně (jakoby odvolací soud uvažoval o možné aplikaci §454 obč. zák., podle něhož se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám). Ze spisu se totiž podává, že v předmětné věci šlo o dva dvoustranné vztahy – jednak o vztah mezi žalobkyní a žalovanou, který je předmětem posouzení, a dále o vztah mezi žalobkyní a firmou B. B. M. A. Zaplatila-li tedy žalobkyně zboží této německé společnosti, nečinila tak za žalovanou, jak nesprávně uvedl odvolací soud, nýbrž jednala za sebe, neboť plnila svou povinnost ze závazkového vztahu vzniklého mezi ní a německou firmou.
Lze tak uzavřít, že ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení není věcná aktivní legitimace odvislá od toho, kdo zboží dodal, jak nesprávně dovozuje dovolatelka, nýbrž je vymezena tím, na čí úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (§456 obč. zák.). Zaplatila-li žalobkyně kupní cenu svému prodávajícímu, který podle jejich dispozic dodal zboží přímo žalované, získala tím žalovaná bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Založil-li proto odvolací soud za aplikace §451 obč. zák. závěr o aktivní legitimaci žalobkyně na zjištění, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila, nelze mu vytknout žádné pochybení.
Totéž však neplatí již pro rozsah bezdůvodného obohacení určený odvolacím soudem ve výši 95 264,60 Kč.
Rozsah vydání bezdůvodného obohacení stanoví §458 obč. zák., podle jehož prvního odstavce musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Vycházeje z výše uvedeného skutkového stavu a ze skutečnosti, že předmět bezdůvodného obohacení nelze vydat, v důsledku čehož přichází v úvahu poskytnutí peněžité náhrady, bylo pro posouzení správnosti právního posouzení věci, pokud jde o určení výše peněžité náhrady, rozhodující, zda náhrada určená odvolacím soudem jako částka, kterou žalobkyně zaplatila německé společnosti, odpovídá ustanovení §458 obč. zák. či nikoli.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že rozsah bezdůvodného obohacení představuje podle odvolacího soudu částku, kterou žalobkyně zaplatila za předmětné zboží německé společnosti. Takový postup však v souladu s §458 odst. 1 obč. zák. není. Rozsah bezdůvodného obohacení není vymezen náklady, které vynaložil ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (v posuzovaném případě žalobkyně), nýbrž hodnotou, kterou nabyl bezdůvodně obohacený. Jelikož vydání zboží není dobře možné, je na místě postup podle §458 odst. 1, věty druhé, obč. zák., tj. poskytnutí peněžité náhrady za dodané zboží, která představuje obvyklou cenu dodaného (obdobného) zboží v daném čase a místě (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002).
Lze tak uzavřít, že odvolací soud při určení výše bezdůvodného obohacení (§458 odst. 1 obč. zák.) právně pochybil, a tudíž byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku a v obou závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu