ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.935.2006.1
sp. zn. 32 Odo 935/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně: Č. a.s., proti žalované: O. T. spol. s r.o., o zdržení se protiprávního jednání, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 25/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2006, č. j. 12 Cmo 380/2005-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. března 2006, č. j. 12 Cmo 380/2005-94, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2005, č. j. 48 Cm 25/2004-76 (dále jen „soud prvního stupně“), jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se do 31. 3. 2005 provádění nebo obstarávání přeprav bez souhlasu žalobkyně pro subjekty: N. s.r.o.,. E. a.s., E. – E. s.r.o., B. a.s., K. F., L. J. B. a.s., A. C. s.r.o., I. s.r.o., C. C. s.r.o., L. T. GmbH., B., GmbH., K. p. a.s., S. o. C., s.r.o., Ing. V. F., S. spol. s r.o., P. V., M. spol s r.o., CH. d. Ž., D. G., s.r.o., V. H., J. S., S. a.s., A. + S., R. S., Ing. F. M.- M., s.r.o., S. GmbH., R. + C., K. spol. s r.o., J. s.r.o., P. spol s r.o., S. k. a.s., K. S. s.r.o., CH. s.r.o., a P. P., a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z jím provedeného důkazu smlouvou ze dne 16. 5. 2002 zjistil, že se v ní účastníci dohodli na dlouhodobé spolupráci při zajišťování mezinárodní přepravy zásilek pro příkazce žalobkyně a žalovaná se v bodu VI. odst. 3 této smlouvy zavázala po dobu spolupráce se žalobkyní a dva roky po jejím ukončení neprovádět ani neobstarávat bez souhlasu žalobkyně přepravu zásilek pro její zákazníky bez jejího předchozího souhlasu. Dále zjistil, že žalovaná dne 1. 4. 2003 od smlouvy odstoupila, a proto se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jenž žalobu zamítl s odůvodněním, že nemohl žalované ukládat povinnosti v termínu, který již prošel, a ukládat mu tak plnění nemožné. Odvolací soud dále konstatoval, že s ohledem na uvedené nebylo již nutné se zabývat věcí samou a zkoumat, jak bylo odvolatelem požadováno, zda povinnost, jejíhož uložení se žalobce domáhal, žalovaný skutečně měl.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 25. 5. 2006 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu s tím, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že žalovaná předmětnou povinnost, tj. zdržení se provádění či obstarávání přeprav, měla a určení této povinnosti přímo souvisí s tím, že v důsledku tohoto protiprávního jednání žalované vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 1.000.000,- Kč, jejíž výše byla sjednána ve smlouvě ze dne 16. 5. 2002, a dále nárok na náhradu škody ve výši 920.084,- Kč, ke které nebyly soudem provedeny žalobkyní navrhované důkazy, a proto zastává názor, že ačkoli již uplynul termín k uložení předmětné povinnosti žalované, nic to nemění na tom, že vztahy mezi účastníky tím nejsou vyřízeny. Dovolatelka dále upozornila, že se žalovaná v soudním sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 205/2003 domáhá zaplacení částky 1.920.084,- Kč, kterou si žalobkyně vůči ní započetla.
Dovolatelka proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání, jak vyplývá z obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, za dovolatelku ve smyslu ust. §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. jedná JUDr. J. M., zaměstnankyně dovolatelky, tedy osoba uvedená v §21 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jež má právnické vzdělání a jíž bylo dovolání sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání je tedy podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o.s.ř. - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil popř. aplikoval.
Pokud dovolatelka v dovolání namítla, že dle jejího názoru z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že žalovaná měla povinnost neprovádět ani neobstarávat bez souhlasu žalobkyně přepravu zásilek pro zákazníky žalobkyně bez jejího předchozího souhlasu a určení této povinnosti přímo souvisí s tím, že v důsledku protiprávního jednání žalovaného žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 1.000.000.,- Kč, jejíž výše byla sjednána ve smlouvě ze dne 16. 5. 2002, a dále nárok na náhradu škody ve výši 920.084,- Kč, ke které nebyly soudem provedeny žalobkyní navrhované důkazy, je třeba v prvé řadě konstatovat, že předmětem řízení vymezeného žalobou bylo zdržení se provádění či obstarávání přeprav pro určené subjekty v době do 31. 3. 2005. Předmětem řízení tak nebyl nárok na zaplacení smluvní pokuty nebo nárok na náhradu škody, a proto nebylo k těmto nárokům možné provádět dokazování, takže tato námitka dovolatelky není namístě a nemůže založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ke shora uvedené námitce dovolatelky, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaná měla povinnost neprovádět bez souhlasu žalobkyně přepravu zásilek pro zákazníky žalobkyně a k námitce, že ačkoli již dvouletá lhůta k uložení předmětné povinnosti žalované uplynula, nic to nemění na tom, že „vztahy mezi účastníky nejsou vyřízeny“, a proto postup soudů obou stupňů spočívající v aplikaci §154 odst. 1 o.s.ř. byl nesprávný, neboť tyto přesto měly zjistit skutkový stav věci, je třeba uvést, že podle ust. §154 odst. 1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Okamžik vyhlášení rozsudku dle §154 odst. 1 o.s.ř. je rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci. Znamená to, že soud při dokazování zjišťuje nejen skutečnosti, které tu byly v době zahájení řízení, ale že přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku (srov. Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. BECK, 2006, s. 710).
Odvolací soud poté z provedeného důkazu smlouvou ze dne 16. 5. 2002 zjistil, že se v ní účastníci dohodli na dlouhodobé spolupráci při zajišťování mezinárodní přepravy zásilek pro příkazce žalobkyně. Žalovaná se v bodu VI. odst. 3 této smlouvy zavázala po dobu spolupráce se žalobkyní a dva roky po jejím ukončení neprovádět ani neobstarávat bez souhlasu žalobkyně přepravu zásilek pro zákazníky žalobkyně bez jejího předchozího souhlasu. Dne 1. 4. 2003 žalovaná od smlouvy odstoupila a žalobkyně toto odstoupení od smlouvy nerozporovala. Zákaz předmětného jednání byl v žalobním petitu pro žalovanou požadován do 31. 3. 2005. Pokud odvolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že se žalobkyně žalobou domáhala uložení plnění nemožného, tj. uložení povinnosti žalované v termínu, který již prošel, je třeba uvést, že mu nelze vytknout právní pochybení, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou v žalobním petitu navrhovány.
Žalobkyně se totiž žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se do 31. 3. 2005 provádění nebo obstarávání přeprav bez souhlasu žalobkyně pro subjekty shora uvedené, tedy splnění takové povinnosti, která v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (8. 6. 2005), jenž je dle §154 odst. 1 o.s.ř. rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci, žalované již nesvědčila, a proto soud prvního stupně nemohl vyhovět žalobě, neboť by nemohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, tzn. nenastaly by účinky žalobkyní zamýšlené. Rozhodnutí odvolacího soudu (a tedy i soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) nejsou v rozporu s ustálenou judikaturou a hmotným právem (viz např. nález Ústavního soudu z 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97).
Namítla-li dovolatelka v dovolání, že „vyřízení vztahů mezi účastníky“ je důležité, neboť se v budoucnu hodlá v soudním sporu domáhat zaplacení smluvní pokuty a náhrady škody, je třeba konstatovat, že soudy obou stupňů se mohly zabývat pouze v žalobě vymezeným předmětem řízení, tj. zdržením se protiprávního jednání a nikoli již nárokem na úhradu smluvní pokuty či náhradu škody.
Dovolací soud proto považuje za správný názor odvolacího soudu, jenž se s ohledem na nemožnost uložení povinnosti, požadované po žalované v žalobním petitu, odmítl zabývat věcí samou a nezkoumal, zda povinnost, jejíž uložení se žalobkyně domáhala, žalovaná skutečně měla, neboť správně dovodil, že pokud tato skutečnost bude významná v jiném sporu (o náhradu škody či úhradě smluvní pokuty), bude ji příslušný soud zkoumat v tomto jiném řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že výše uvedené námitky dovolatelky nemohou založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto dovolání podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu