ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.953.2002.1
sp. zn. 32 Odo 953/2002-260
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně H. T., s.r.o., proti žalovanému M. H., o zaplacení 83.183,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 149/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. května 2002, č.j. 24 Co 86/2002-226, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud jednak potvrdil ve výroku I., v části týkající se lhůty k plnění, rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. května 2001, č.j. 7 C 149/99-205, jímž byl žalovaný zavázán k zaplacení 32.003,- Kč s úroky z prodlení ve výši 0,09 % denně z částky 20.000,- Kč od 23.2.1999 do zaplacení, s úroky z prodlení ve výši 0,09 % denně z částky 30.105,- Kč od 10.12.1997 do 31.5.1998 a s úroky z prodlení ve výši 0,09 % denně z částky 12.222,- Kč od 12.1.1999 do zaplacení, jinak odvolání do tohoto výroku odmítl a jednak změnil tento rozsudek v jeho výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 51.183,- Kč do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku a ohledně příslušenství v podobě úroků z prodlení ve výši 0,09 % z částky 30.105,- Kč od 1.6.1998 do zaplacení, ve výši 0,09 % z částky 21.078,- Kč od 12.1.1999 do zaplacení, rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že žalobkyně nebyla subjektivně legitimována k podání odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, neboť jím byla žalobě vyhověno a podaným odvoláním tak nemohla dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí. Důvod pro zamítnutí žaloby v části identifikované ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, spočívající v tom, že žalobou uplatněná pohledávka v tomto rozsahu zanikla započtením, neboť žalovaný v řízení úspěšně namítl existenci vlastní pohledávky vůči žalobkyni z titulu náhrady škody způsobené mu porušením smluvní povinnosti dodávat objednané zboží podle kupní smlouvy ze dne 19.1.1996, shledal neopodstatněným. Odvolací soud, vycházeje ze správně zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně, dospěl k odlišnému právnímu závěru, když písemnou dohodu účastníků ze dne 19.1.1996, označenou jako smlouva kupní, z důvodu její neurčitosti shledal absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Tento právní závěr učinil na základě zjištění, že kupní smlouva postrádá základní náležitosti, a to závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo ke zboží určenému jednotlivě nebo co do množství a druhu a určení jeho ceny. Smlouvu nelze proto považovat za platný právní úkon, kterým by byla žalobkyni uložena kontraktační povinnost podle libovolné objednávky žalovaného. Smlouva přitom nesplňuje zákonné požadavky nejen ve vztahu ke smlouvě kupní, ale nemůže se jednat ani o dohodu jinou ve smyslu ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ani o dohodu nazíranou podle ustanovení §269 odst. 3 obch. zák., který stanoví, že dohoda o určité části smlouvy (tedy i části podstatné) může být nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany. Z obsahu dohody uzavřené mezi účastníky přitom plyne, že způsob určení množství a druhu zboží učinili závislým pouze na objednávce žalovaného, tedy na vůli jedné strany závazkového právního vztahu. Na smlouvu pak nedopadá ani ustanovení §270 odst. 1 obch. zák., neboť toto ustanovení se týká pouze nepodstatných náležitostí smlouvy, které nebyly při uzavření smlouvy dohodnuty. Vzhledem k tomu, že smlouva je absolutně neplatná, nelze v odmítnutí žalobkyně akceptovat návrh žalovaného na uzavření smlouvy spatřovat porušení právní povinnosti ze závazkového vztahu, což je jeden ze základních předpokladů pro vznik práva na náhradu škody podle ust. §373 obch. zák.
Odvolací soud dále konstatoval, že jeho právní názor byl žalovanému v průběhu jednání soudu zpřístupněn a žalovaný byl vyzván, aby ke své obraně případně doplnil další rozhodné skutečnosti a označil důkazy a současně byl poučen o možných následcích, pokud tak neučiní. Protože tak žalovaný neučinil, nepodařilo se mu prokázat, že by mu žalobce nedodáním zboží způsobil škodu, a že by proto měl vůči žalobci jakoukoliv pohledávku způsobilou k započtení. Pohledávka žalobkyně proto ani zčásti nezanikla započtením.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho měnícího výroku II., podal žalovaný dovolání. Co do přípustnosti odkázal na §237 odst. 1 písmeno a) o. s. ř. a jako důvod uváděl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Souhlasil s tím, že soud musí z úřední povinnosti přihlédnout k platnosti či neplatnosti právních úkonů. Jestliže však konstatoval, že kupní smlouva je absolutně neplatná, pak jsou smluvní subjekty povinny si vrátit vše podle zásad bezdůvodného obohacení. Tím se však odvolací soud vůbec nezabýval. K procesnímu postupu odvolacího soudu namítl, že ten již neměl právo požadovat předložení dalších důkazů, neboť veškeré důkazní prostředky byly žalovaným uplatněny před soudem prvního stupně.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný učiněný právní závěr odvolacím soudem ohledně absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 19.1.1996 v podaném dovolání nijak nezpochybnil. Postup odvolacího soudu pak označila za zcela souladný s §213 odst. 2 a §118a o. s. ř. a navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písmeno a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolatel především vytýkal odvolacímu soudu absenci posouzení právního vztahu mezi účastníky podle právní úpravy bezdůvodného obohacení. Dovolací soud shledal tuto námitku zcela irelevantní, neboť posouzení právního vztahu mezi účastníky podle této právní úpravy nemá žádnou návaznost na předmět sporu. Předmětem právního posouzení byla totiž tzv. rámcová kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 19.1.1996, kterou odvolací soud shledal absolutně neplatnou. Nezaložila tak mezi účastníky žádná práva a povinnosti. Docházelo-li pak mezi účastníky k vzájemnému plnění, pak nikoliv na základě této neplatné smlouvy, nýbrž na základě jiných samostatných smluv uzavřených případně i konkludentním způsobem, jak konstatoval odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Navíc žalobkyně právo na vrácení bezdůvodného obohacení vzniklé plnění z neplatné smlouvy v řízení neuplatnila. Odvolacímu soudu proto v tomto směru nelze vytknout žádné pochybení.
Jde-li o námitku dovolatele vztahující se k procesnímu postupu odvolacího soudu spočívající v tom, že odvolací soud neměl právo požadovat předložení dalších důkazů, neboť veškeré důkazní prostředky byly uplatněny žalovaným u soudu I. stupně a tento postup nemá oporu v ustanovení §205a o. s. ř., podle kterého odvolací soud postupoval, dovolací soud konstatuje, že ji lze přisvědčit relevanci, avšak bez zásadního vlivu na výsledek sporu.
Dospěl-li odvolací soud k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně a vyžadoval doplnění tvrzení dovolatele o jiné další skutečnosti, které nebyly z pohledu zaujatého právního názoru soudu první stupně potřebné, nemohl sám postupovat podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., neboť by to znamenalo nepřípustné uplatnění nových skutečností nebo nových důkazů. Dovolatel však žádné doplnění skutkových tvrzení jakož i návrhy na provedení dalších důkazů nerealizoval. Odvolací soud tak své rozhodnutí založil na skutečnostech zjištěných soudem prvního stupně a nevycházel ze žádných nových skutečností či provedených důkazů, které ostatně dovolatel ani nenavrhoval. Byť tedy odvolací soud pochybil ve svém procesním postupu, tato vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
Existenci vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. a dále v ustanovení §229 odst. 2 písmeno a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny ( §242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatel je ani netvrdil.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. února 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu