ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.871.2004.1
sp. zn. 32 Odo 871/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně L. T. a.s., proti žalované H. spol. s r.o., o zaplacení částky 710 682 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 990/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2003 č. j. 4 Cmo 138/2002-134, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2003 č. j. 138/2002-134 se ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2002 č. j. 12 Cm 990/99-108 ve výrocích pod body I, IV, V a VI, a ve výroku pod bodem II zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízeni.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. ledna 2002 č. j. 12 Cm 990/99-108 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 341 432 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v rozsahu, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 219 230,80 Kč (výrok pod bodem II), zastavil řízení pro částku 149 999,20 Kč s 0,5% úrokem z prodlení z částky 710 682 Kč od 19. 6. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV, V a VI). Soud prvního stupně zjistil, že v březnu 1998 uzavřela žalobkyně jako zhotovitelka se žalovanou jako objednatelkou smlouvu o dílo č. 71498, jejímž předmětem bylo provedení stavebních prací na stavbě pily v L. Předaná dokumentace, která tvořila přílohu č. 1 smlouvy, sice nebyla dostatečným podkladem pro provedení sjednaných prací, předmět smlouvy však byl podle závěru soudu prvního stupně dostatečně určen cenovou nabídkou žalobkyně, přičemž nabídka byla jako příloha č. 2 součástí smlouvy. Dílo nebylo řádně dokončeno z důvodů na straně žalované (nepředala žalobkyni staveniště, nezajistila vydání stavebního povolení) a nebylo žalované předáno. Soud prvního stupně zjišťoval rozsah provedených prací a nechal vypracovat znalecký posudek, v němž znalec vycházel z nezakrytých stavebních prací, tedy jen z toho, co mohl sám seznat; tyto práce ocenil částkou 341 432 Kč. Tuto cenu díla soud prvního stupně uložil žalované zaplatit podle §546 odst. 1 ObchZ a smlouvou o dílo mezi stranami uzavřenou. V rozsahu 219 230 Kč se podle závěru soudu prvního stupně nepodařilo žalobci prokázat provedení prací a co do výše 149 999,20 Kč byla žaloba vzata zpět.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2003 č. j. 4 Cmo 138/2002-134 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od jeho právního posouzení věci však dospěl k závěru, že k uzavření smlouvy o dílo nedošlo. Práce měly být podle ujednání stran prováděny podle dokumentace, která nebyla dostatečným podkladem pro vymezení předmětu smlouvy nejen podle tvrzení žalované, ale i podle stanoviska znalce. Cenové údaje, z nichž vycházel soud prvního stupně, nebyly podle odvolacího soudu takovým podkladem, z něhož by bylo možné jednoznačně určit předmět plnění. Za situace, kdy žalovaná byla vlastníkem pozemku, na němž žalobkyně práce prováděla (přičemž byla srozuměna s tím, že práce jsou prováděny), je podle odvolacího soudu nutno dovodit, že provedenými pracemi se dostalo žalované bezdůvodného obohacení, a to v momentě, kdy ta která práce byla provedena. To, že se později žalovaný rozhodl, že již získané bezdůvodné obohacení užívat nechce, jej nezbavuje povinnosti poskytnout za něj podle §458 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) peněžitou náhradu. Odvolací soud uzavřel, že v odvolacím řízení nebylo zjištěno nic, co by zpochybňovalo hodnotu zjištěného bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odkázala na §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za podstatné považuje pochybení, kterého se dopustil soud prvního stupně, a které převzal i soud odvolací, spočívající v tom, že oba soudy vycházely ze znaleckého posudku, kterým byla stanovena cena žalobcem provedeného díla na částku 341 432 Kč, aniž bylo přihlédnuto k platbám, které žalovaná žalobkyni k ceně díla uhradila. Jedná se o zálohu ve výši 300 000 Kč, další mimořádnou zálohu 100 000 Kč, dále částku 790 088,30 Kč a úhradu faktury č. 1076 na částku 323 245 Kč; celkem tedy žalovaná uhradila žalobkyni částku 1 513 334 Kč. Tyto skutečnosti vyplývají z faktur č. 1120 a 1038, znaleckého posudku a protokolů z jednání z 24. 8. 2000 a 24. 2. 2000. Právní posouzení uplatněného nároku jako bezdůvodného obohacení považuje dovolatelka za správné, odvolací soud však chybně posoudil otázku, zda bezdůvodné obohacení je možno posuzovat pouze oceněním provedených výkonů, aniž bylo zohledněno to, že výsledek činnosti žalobkyně je pro dovolatelku nepoužitelný a způsobí jí pouze vynaložení dalších nákladů na odstranění stavby, neboť žalobkyně nedodržela technologické a oborové normy, takže nejsou dány předpoklady pro vyvolání stavebního řízení. Majetek dovolatelky se tak činností žalobkyně zmenšil, nikoliv zvětšil. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je v dané věci přípustné, avšak pouze v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni částku 341 432 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu má v tomto rozsahu po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ve zbývajícím rozsahu dovolání přípustné není, neboť v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, v němž byla žaloba co do částky 219 230,80 Kč zamítnuta, není dána subjektivní přípustnost dovolání žalované, neboť tímto výrokem nebyla způsobena žádná újma na jejích právech, která by byla odstranitelná tím, že by dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Odvolací soud sice v tomto rozsahu rozhodl nad rámec suspenzívního a devolutivního účinku odvolání, neboť odvolání žalované směřovalo pouze do výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 341 432 Kč, do výroku pod bodem IV, jímž bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení, a do výroku pod bodem VI, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované uhradit České republice náklady znalečného, k této vadě řízení by však mohlo být přihlédnuto pouze v případě přípustného dovolání.
Totéž se týká i části, ve které odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III, jímž bylo zastaveno řízení v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení částky 149 999,20 Kč s 0,5% úrokem z prodlení z částky 710 682 Kč od 19. 6. 1998 do zaplacení. Proti tomuto výroku majícímu charakter usnesení nevyplývá přípustnost dovolání ani z ustanovení §238, ani z ustanovení §238a a §239 o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud poté podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu přípustného dovolání.
Odvolací soud dospěl k závěru, že se v dané věci vzhledem k tomu, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o dílo pro neurčitost podstatné náležitosti takové smlouvy, a to dohody o předmětu plnění, dostalo dovolatelce bezdůvodného obohacení spočívajícího v provedení stavebních prací na jejím pozemku. Při určení hodnoty tohoto bezdůvodného obohacení vyšel odvolací soud ze znaleckého posudku, kterým byla stanovena cena provedených stavebních prací.
Závěr odvolacího soudu, že v důsledku neurčitosti smlouvy, která je zapříčiněna neurčitostí jejího předmětu, nedošlo k jejímu uzavření, není správný. Důsledkem skutečnosti, že právní úkon je neurčitý, je podle §37 odst. 1 ObčZ její neplatnost.
Podle §457 ObčZ pak platí, že je-li smlouva neplatná nebo je-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle §458 odst. 1 ObčZ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku stavebních prací na základě neplatné smlouvy, je nutno při stanovení rozsahu peněžité náhrady (v případě, že není možná naturální restituce), kterou je povinen poskytnout ten, pro něhož byly stavební práce provedeny, vyjít z toho, o co se tato osoba obohatila. Není přitom rozhodující, jakou hodnotu pozbyl ten, kdo stavební práce prováděl, ale o kolik se zvýšil majetek povinného. Odvolací soud však nesprávně posuzoval nikoliv hodnotu toho, o co se žalovaný provedením stavebních prací obohatil, nýbrž hodnotu provedených prací, tedy to, co oprávněný pozbyl. Odvolací soud totiž při stanovení výše bezdůvodného obohacení získaného žalovaným vyšel ze znaleckého posudku, jehož vypracování zadal soud prvního stupně za účelem zjištění ceny prací provedených podle smlouvy o dílo, kterou považoval za platně uzavřenou.
Odvolací soud navíc v rozporu s ustanovením §457 ObčZ pominul, že v případě neplatné smlouvy jsou povinni oba účastníci vrátit, co podle ní dostali. Soud musí zúčtovat hodnotu bezdůvodného obohacení na obou stranách (v této souvislosti srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu zveřejněné pod čísly 26/1975 a 10/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečnost, že plnění podle předmětné neplatné smlouvy obdržela i žalobkyně, přitom vyplývá např. již ze skutečnosti, že žalobkyně vzala v rozsahu částky 149 999,20 Kč žalobu zpět, neboť jí žalovaná již uhradila částku 1 513 334 Kč (viz podání žalobkyně na č. l. 43).
Odvolací soud navíc zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K této vadě přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.)
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§9 odst. 1 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§10 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud jako soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§220 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§221 odst. 1 o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení §221 odst. 1 písm. a) - e) o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (§221 odst. 2 o. s. ř.).
Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.
Jestliže skutková zjištění, která uvedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, přestože pro něj byla - vzhledem k právnímu názoru zastávanému soudem prvního stupně - bezvýznamná, nabudou vzhledem k jinému právnímu názoru na věc, zaujatému odvolacím soudem, významu až v odvolacím řízení, nelze účastníku, v jehož neprospěch tato skutková zjištění vyznívají, upřít možnost nechat je přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Je třeba též vzít v úvahu, že nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud ČR mimo jiné uvedl, že „změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní“. Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Praha, C. H. Beck 1998, str. 381) a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1998 sp. zn. 26 Cdo 540/98, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 1/1999, str. 23.
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V posuzované věci vyšel soud prvního stupně z existence platné smlouvy o dílo, přičemž dovodil, že žalobkyně má v rozsahu přiznané částky nárok na zaplacení ceny díla. Odvolací soud naproti tomu posoudil nárok žalobkyně jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Za této situace – jak vyplývá z výše uvedeného - však nebyly podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení §221 odst. 1 věty první o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem (§226 o. s. ř.). Pokud tak odvolací soud nepostupoval, odepřel žalované možnost nechat správnost skutkového zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jejího odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Při zaujetí svého právního názoru se však odvolací soud bude muset řídit právním názorem shora vyjádřeným.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu podle §243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2006.
JUDr. Zdeněk Des,v. r.
předseda senátu