ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.1076.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 1076/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Marty Škárové ve věci žalobce L. S. d. s. , a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O.H., zastoupenému advokátem, o zaplacení 24 499 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 119/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 1999 č. j. 21 Co 179/99-62, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 1999 č. j. 21 Co 179/99-62 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. února 1999 č. j. 20 C 119/97-43 zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 24 499 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce požadoval zaplacení předmětné částky jako doplatku sjednané ceny díla (dodávky a montáže celkem 9 dveří včetně dopravy) zhotoveného pro žalovaného. Soud prvního stupně shledal, že dílo zhotovené žalobcem trpí vadami, jež spočívají zejména v tom, že předmět díla je hrubě neestetický, některé dveře nejdou zavírat. V tomto směru soud svá zjištění čerpal zejména z posudku znalce Ing. M. Tyto vady soud shodně se znalcem považoval za neodstranitelné, nebránící řádnému užívání, avšak výrazně dílo znehodnocující. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný práva z odpovědnosti za vady díla uplatnil v reklamaci bez data a v reklamaci z 15. prosince 1994, a to tak, že se domáhal slevy z ceny díla. Vzniklo mu tudíž právo na poskytnutí slevy podle §648 odst. 2 třetí věty občanského zákoníku ve výši odpovídající nejméně žalované částce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. června 1999 č. j. 21 Co 179/99-62 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 24 499 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 1 297 Kč od 13. 10. 1994 do 12. 5. 1995 a z částky 24 499 Kč od 13. 5. 1995 do zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, potvrdil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval některé důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně a poté konstatoval, že soud prvního stupně nezjistil správně a úplně skutkový stav a v důsledku toho věc i nesprávně právně posoudil. Odvolací soud dovodil, že žalobce odstranil reklamované vady, u nichž žalovaný požadoval opravu, dne 24. ledna 1995, kdy se pracovníci žalobce dostavili k žalovanému k opravě reklamovaných funkčních vad dveří. Odvolací soud se sice ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že lednová oprava byla provedena vadným způsobem, který vedl k dalšímu znehodnocení dveří, na rozdíl od něho však dospěl k závěru, že žalovaný měl řádně a včas práva z odpovědnosti za následné vady uplatnit. Z ustanovení §650 občanského zákoníku podle odvolacího soudu vyplývá, že byla-li práva z odpovědnosti za vady díla uspokojena opravou, která však nebyla provedena řádně, tzn. tak, aby se po opravě vada již nevyskytla, ani se nevyskytla vada jiná, byly přesto nároky objednatele z odpovědnosti za původní vady uspokojeny, avšak objednatel má v takovém případě právo uplatnit nároky z odpovědnosti za následné či nově vzniklé vady. To ovšem pouze za předpokladu, že taková práva zákonným způsobem uplatní, což se v daném případě ze strany žalovaného nestalo. Ačkoliv vady byly zřejmé hned po opravě, žalovaný podepsal dopis žalobce z 15. 2. 1995 osvědčující, že dílo bylo řádně provedeno a žalobci bude doplacena sjednaná cena díla snížená o dohodnutou slevu 8 000 Kč. Dopis žalovaného z 2. 3. 1995 nebyl žalobci doručen a odvolací soud ani jeho doručení nepovažuje za právně významné, neboť jeho obsah zhodnotil jako neurčitý ohledně uplatněných vad a postrádající uvedení konkrétního nároku z odpovědnosti za vady. Odvolací soud proto založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce uspokojil veškeré žalovaným řádně uplatněné nároky z odpovědnosti za vady, a má tudíž právo na zaplacení ceny po slevě, včetně uplatněného úroku z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel má za to, že odvolací soud nehodnotil provedené důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a dospěl k nesprávným právním závěrům. Opravu provedenou v lednu 1995 nepovažuje za opravu, neboť tato činnost žalobce předmět díla ještě více zničila, přičemž upozorňuje na to, že většina vad posuzovaná znalcem vznikla při této opravě. Poskytnutí smluvené slevy z ceny díla se mělo realizovat až po odstranění vad díla. K tomu však nikdy nedošlo, neboť žalobce již po svém dopisu ze dne 15. 2. 1995 na urgence žalovaného nereagoval. Žalovaný nikdy svým podpisem nestvrdil, že by byl s provedenou opravou spokojen. Dopis žalobce z 15. 2. 1995 považuje za jednostranný úkon a upozorňuje na svůj dopis z 2. 3. 1995, kde uvedl, že vzhledem k neodborně provedené opravě nemůže dohodu z listopadu 1994 za daného stavu akceptovat. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. /. Tyto vady, jejichž existenci posuzuje soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř./. Odvolací soud dovodil, že práva z odpovědnosti za vady díla byla uspokojena i takovou opravou, která nevedla k odstranění vad díla, resp. po níž předmět díla vykazuje vady jiné. Tento závěr je nesprávný. Za řádně odstraněnou vadu je totiž možno považovat pouze takový výsledek opravy, který vedl k odstranění vady beze zbytku tak, aby předmět díla nebyl výskytem vady ani jejím odstraňováním nijak znehodnocen. V této souvislosti je možno poukázat i na v tomto rozsahu stále použitelné stanovisko Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 39/88 publikované pod číslem Rc 12/89 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989, sešit 2 - 3, str. 148. Jen pro úplnost dovolací soud poukazuje na skutečnost, že ustanovení §650 občanského zákoníku, o něž odvolací soud opírá svůj právní závěr, upravuje zcela jinou problematiku, a to povinnost objednatele k převzetí věci.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. a §243b odst. 2 věty prvé o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. ledna 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová