ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.1079.99.1
sp. zn. 33 Cdo 1079/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobců A/ Ing. V.S., B/ A.S., zastoupených advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o zaplacení 530 000 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod spisovou značkou 23 C 65/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. ledna 1999 č. j. 6 Co 3091/98 - 122, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. ledna 1999 č. j. 6 Co 3091/98 – 122 se zrušuje pokud jím byla vůči žalobci A/ zamítnuta žaloba na zaplacení 530 000 Kč s přísl. a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně B/ se zamítá.
III. Žalobkyně B/ je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 3 325 Kč k rukám JUDr. F.V., advokáta a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. září 1998 č. j. 23 C 65/95 - 95, poté, co jeho rozsudek ze dne 2. července 1997 č.j. 23 C 65/95 - 65 byl zrušen usnesením Krajského soudu Českých Budějovicích ze dne 31. října 1997 č. j. 6 Co 2401/97 - 77, uložil žalované zaplatit žalobcům částku 530 000 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 23. března 1995 do zaplacení a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce A) a žalovaná uzavřeli dne 12. května 1994 smlouvu o smlouvě budoucí, žalovaná svým podpisem na této smlouvě potvrdila převzetí jistiny jako zálohy na budoucí plnění ve výši 530 000 Kč, kterou žalobce A) žalované zaplatil. Dne 20. března 1995 uplatnila žalobkyně B), která nebyla účastnicí smlouvy o smlouvě budoucí, vůči žalované a vůči svému manželovi Ing. S. /žalobci A)/ neplatnost smlouvy, neboť s ní nesouhlasila. Soud dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí je relativně neplatná /ust. §40a s odkazem na ust. §145 odst. 1 obč. zák., ve znění platném v době uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí/, protože žalobkyně B) - manželka žalobce A) smlouvu o smlouvě budoucí neuzavřela a projevila s jejím uzavřením nesouhlas. Z důvodu relativní neplatnosti smlouvy je žalovaná, která od žalobce A) převzala částku 530 000 Kč, povinna tuto částku vrátit žalobcům.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. ledna 1999 č. j. 6 Co 3091/98 - 122 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalobců na zaplacení částky 530 000 Kč s přísl. zamítl, a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí ze dne 12. května 1994, uzavřená mezi žalobcem A) a žalovanou, není relativně neplatná, neboť nebylo namístě, jak učinil soud prvního stupně, aplikovat ust. §145 odst. 1 obč. zák., protože toto ustanovení se týká pouze právních úkonů ohledně společné věci, nikoliv právního úkonu, kterým má být teprve věc získána. Žalobkyně B) nebyla ve sporu aktivně legitimována. Dále soud vyšel ze zjištění, že v bodě III. smlouvy o smlouvě budoucí bylo dohodnuto, že nedojde-li z viny kupujícího k uzavření kupní smlouvy do 6 měsíců od podpisu smlouvy o smlouvě budoucí, propadá zaplacená jistina ve prospěch prodávajícího. Soud dospěl k závěru, že kupní smlouva nebyla uzavřena vinou kupujícího /žalobce A)/, který si koupi nemovitosti později rozmyslel, proto propadla žalobcem A) zaplacená částka ve prospěch žalované.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a které odůvodnili tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívají se, že neúplnost skutkových zjištění mělo vliv na nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelé nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že pro posouzení platnosti smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 12. května 1994 je překonáno stanovisko uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu roč. 1965 - 1967 na str. 585, podle kterého ve smyslu ust. §145 odst. 1 obč. zák. potřebuje manžel souhlas druhého manžela k tomu, aby za peníze z bezpodílového vlastnictví koupil nemovitost. Poukazují na to, že kupní smlouva o převodu nemovitosti vyžaduje písemnou formu a následný vklad vlastnického práva nelze zapsat do katastru nemovitostí proti vůli jednoho z manželů. Podle názoru žalobců je smlouva o budoucí smlouvě absolutně neplatná, neboť podle ust. §50a obč. zák. se účastníci smlouvy o smlouvě budoucí musí dohodnout o podstatných náležitostech smlouvy, přičemž podstatnou náležitostí kupní smlouvy je kupní cena a předmětná smlouva ze dne 12. května 1994 ujednání o kupní ceně neobsahuje. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že pochybil, pokud dospěl k závěru, že kupní smlouva nebyla v termínu uzavřena z viny kupujícího a namítají, že ohledně zavinění na neuzavření kupní smlouvy nebylo dokazování prakticky provedeno a účastníkům byla v souvislosti s diametrální změnou právního názoru odvolacího soudu tak odňata možnost tvrzení a tím i dokazování v tomto směru. Dovolatelé nepovažují rozsudek za správný a navrhují, aby byl zrušen a věc vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
142
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Argumentaci žalobců ohledně nemožnosti zapsat vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí proti vůli jednoho z manželů pokládá žalovaná ve vztahu k posouzení platnosti smlouvy o smlouvě budoucí za irelevantní. Smlouva o smlouvě budoucí není ještě úkonem o společné věci a ust. §145 odst. 1 obč. zák. se netýká věci, která má být teprve získána. Žalovaná nesouhlasí ani s námitkou žalobců ohledně neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu nesjednání kupní ceny a podle jejího názoru není po provedeném dokazování pochyb o tom, že kupní cena byla sjednána ve výši 530 000 Kč. Za neopodstatněnou a účelovou považuje žalovaná i námitku dovolatelů o nemožnosti tvrzení ve směru dokazování zavinění za neuzavření kupní smlouvy a poukazuje na účastnické výpovědi, ze kterých opakovaně vyplynulo, že žalobce A) upustil po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí od svého záměru nemovitost koupit. Žalovaná navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.) neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./. Dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o .s. ř. a vychází z možných dovolacích důvodů podle ust. §241 odst. 3 písm. a), b), c), d) o. s. ř.
Námitka žalobců, směřující k uplatnění vady řízení - odnětí možnosti jednat před soudem uvedené v ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř), není důvodná.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je třeba rozumět takový postup soudu, který účastníku řízení odnímá možnost realizovat ta procesní práva, která mu přiznává občanský soudní řád. O vadu, která je z hlediska §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. významná, jde přitom jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (tedy nikoliv při rozhodování) a jestliže současně šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy). Nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Postupem, kterým byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem, je třeba rozumět takový postup, v jehož důsledku účastníku nebylo umožněno buď účastnit se jednání (§214 odst. 1, §211, §115 a násl. o. s. ř.) nebo realizovat procesní práva, jež mu o. s. ř. pro ten který úsek přiznává. Má-li být naplněno ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., musí ze strany nalézacího soudu dojít k porušení konkrétního procesního ustanovení, jehož bezprostředním následkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem.
V dané věci žalobci nenamítají, že by soudy obou stupňů, popřípadě některý z nich, porušily konkrétní ustanovení občanského soudního řádu, v jehož důsledku by jim byla odňata možnost jednat před soudem, a z obsahu spisu se taková vada nepodává. Jestliže postup soudů obou stupňů byl v souladu s o. s. ř., nelze zde uvažovat o odnětí možnosti jednat před soudem podle §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu.
Tvrzení žalobců o odnětí možnosti tvrzení ve směru zavinění na neuzavření kupní smlouvy a tím i možnosti dokazování v tomto směru by mohlo směřovat k uplatnění dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., které je dovolací soud oprávněn zkoumat, je-li dovolání přípustné a řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně k uplatnění dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., s tím že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelů o neplatnosti předmětné smlouvy o smlouvě budoucí z důvodů nesouhlasu druhého manžela s uzavřením této smlouvy s ohledem na ust. §145 odst. 1 obč. zák., ve znění platném do 31. 7. 1998. Podle tohoto ustanovení může běžné záležitosti týkající se společných věcí vyřizovat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný. Rozlišování záležitostí běžných a ostatních, tak jak to činí citované ust. obč. zák., má podle jeho výslovného znění opodstatnění pouze tehdy, jedná-li se o společné věci. Nejde-li o takovou věc, pak toto rozlišování postrádá zcela významu. Jestliže tedy smlouvou o smlouvě budoucí měla být věc teprve do bezpodílového spoluvlastnictví manželů získána, pak tuto smlouvu nelze považovat za právní úkon, který se týká společné věci. Naopak, jedná se o právní úkon spadající do výlučné sféry každého z manželů a to i za stavu, kdy na zaplacení kupní ceny by mělo být použito společných peněz bez souhlasu druhého manžela. Proto v tomto případě manžel nepotřebuje, i když nejde o běžnou záležitost, souhlas druhého manžela k uzavření takové smlouvy, neboť z ní je oprávněn a zavázán pouze on sám. Výklad citovaného ustanovení §145 odst. 1 obč. zák. učiněný odvolacím soudem je proto správný (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1997, č. j. 2 Cdon 177/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3/1998).
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu se dovolací soud zabýval otázkou, zda odvolací soud správně posoudil vrácení zálohy na budoucí plnění s ohledem na dohodnuté propadnutí této zálohy v případě neuzavření kupní smlouvy a zda správně posoudil platnost smlouvy o smlouvě budoucí podle ust. §37 odst. 1 obč. zák. a §50a ve spojení s §588 obč. zák.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
143
Podle ust. §498 obč. zák., ve znění platném v době předání zálohy na budoucí plnění /dne 12. 5. 1994/, platí, že na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu. Znamená to, že pokud před uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se plnění poskytnuté mezi účastníky před uzavřením smlouvy, ze které má závazek k plnění teprve vzniknout, považuje za zálohu, tj. za splátku na smluvené budoucí plnění. Podstatné je, že plnění bylo poskytnuto žalované předtím, než ke kupní smlouvě mělo vůbec dojít, a že bylo poskytnuto a žalovanou přijato v souvislosti se zamýšlenou koupí. Pokud nedojde k uzavření kupní smlouvy, má ten, kdo zálohu poskytl, právo na její vrácení, jinak by se druhá strana bezdůvodně obohatila, neboť právní důvod, na jehož základě byla záloha na budoucí koupi přijata, odpadl. Pro posouzení věci podle ust. §498 obč. zák. je nepodstatné, zda účastníci uzavřeli dohodu o budoucí kupní smlouvě a zda taková dohoda je platná či nikoliv.
V daném případě si ale účastníci smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 12. 5. 1994 v čl. III. sjednali, že pokud nedojde z viny kupujícího k uzavření kupní smlouvy do 6 měsíců od podpisu této smlouvy, propadá zaplacená jistina ve prospěch prodávajícího. Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou, zda odvolací soud posoudil správně platnost uvedené smlouvy o smlouvě budoucí, což bylo rozhodné pro posouzení platnosti ujednání o propadnutí zaplacené jistiny jako zálohy na budoucí plnění.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně.
Uvedená definice náležitostí projevu vůle vyžaduje, aby uskutečněný právní úkon byl formulován způsobem umožňujícím druhému účastníku seznámit se s ním a vnímat jeho sdělení v pro něj pochopitelné formě (požadavek srozumitelnosti), a aby alespoň výkladem podle §35 obč. zák. bylo zjistitelné, jaký obsah jím měl být vyjádřen a co je konkrétně předmětem ujednání (požadavek určitosti).
Podle ust. §50a obč. zák. se mohou účastníci písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Podle ustanovení §588 obč. zák. je podstatnou náležitostí vzniku kupní smlouvy dohoda o předmětu koupě a kupní ceně.
V posuzovaném případě ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 12. 5. 1994 není účastníky v žádném článku předmětné smlouvy výslovně užit termín kupní cena. Pouze v čl. III. je uvedeno, že kupující uhradil dnešního dne prodávajícímu jistinu, jako zálohu na budoucí plnění ve výši 530 000 Kč. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 3. uvedl, že je poněkud nejasné, co je míněno pod pojmem „jistina„ a učinil závěr, že není zapotřebí zjišťovat, jakou finanční částku jistina činila. Závěr o tom, v jaké výši byla sjednána kupní cena, odvolací soud neučinil. Odvolací soud nepostupoval správně z hlediska ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., neboť právě výkladem je třeba odstranit pochybnosti o obsahu právního úkonu, a to i v případě, že písemný projev vůle obsahuje výraz, který připouští různý výklad. V případě, že by zaplacená jistina nedosahovala výše 530 000 Kč, pak by tato částka mohla představovat sjednanou kupní cenu. Pokud tedy odvolací soud neučinil skutkový závěr o výši dohodnuté kupní ceny, jakožto podstatné náležitosti kupní smlouvy, nemohl učinit ani právní závěr, že smlouva o smlouvě budoucí ze dne 12. 5. 1994, uzavřená mezi prvním žalobcem a žalovanou, je platná, včetně ujednání o propadnutí zaplacené jistiny.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. je dovolání důvodné, pokud rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Odvolací soud učinil skutkový závěr, že z viny kupujícího nedošlo k uzavření kupní smlouvy, neboť ten si později koupi nemovitosti rozmyslel. Toto skutkové zjištění nemá však v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Takový skutkový závěr nevyplývá ani ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ani z důkazů provedených v odvolacím řízení. Soud prvního stupně ve směru zjišťování zavinění kupujícího za neuzavření kupní smlouvy neučinil žádný skutkový závěr, neboť v tomto směru nebyl pro rozhodnutí soudu prvního stupně vzhledem k jeho závěru o relativní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí významný (není-li splněn předpoklad k plnění spočívající v existenci platné smlouvy o smlouvě budoucí, není důvodu zabývat se tím, zda došlo z viny kupujícího k neuzavření kupní smlouvy). Odvolací soud pak ani žádné dokazování neprováděl /viz č.l. 117, 119 spisu/, a přesto učinil vlastní skutkový závěr. Tímto postupem odvolacího soudu byl naplněn dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že řízení u odvolacího soudu je postiženo i vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/, §242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§220 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§221 odst. 1, věta první, o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení §221 odst. 1 písm. a) - d) o. s. ř. Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva Č. n. r. ze dne 16. 12. 1992, jako součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.
144
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že pokud žalobkyně B) nesouhlasila s uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí, kterou dne 12. 5. 1994 podepsal její manžel - žalobce A) a žalovaná se dovolala její relativní neplatnosti, je povinností žalované vrátit žalobcům částku 530 000 Kč. Odvolací soud naproti tomu nepovažoval uvedenou smlouvu o smlouvě budoucí s odkazem na ust. §145 odst. 1 obč. zák., ve znění platném v době uzavření smlouvy, za neplatnou. Vzhledem k tomu, že v čl. III. smlouvy bylo uvedeno, že pokud nedojde z viny kupujícího k uzavření kupní smlouvy do šesti měsíců od podpisu smlouvy, propadá zaplacená jistina ve prospěch prodávajícího, bylo ke správnému rozhodnutí věci z hlediska právního názoru odvolacího soudu třeba zjistit, zda existovaly okolnosti, jež by mohly vést k závěru, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo z viny kupujícího. O těchto okolnostech neučinil soud prvního stupně skutkové zjištění, neboť v tomto směru nebylo pro rozhodnutí soudu prvního stupně vzhledem k jeho závěru o relativní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí významné. Z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem, který smlouvu o smlouvě budoucí shledal platnou, šlo naopak o skutkové zjištění, které bylo pro rozhodnutí podstatné. Za této situace nebyly - jak vyplývá z výše uvedeného - podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení §221 odst. 1, věty první, o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem doplnění skutkových zjištění nezbytných pro posouzení, zda k uzavření kupní smlouvy nedošlo z viny kupujícího. Pokud tak odvolací soud nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, odepřel žalobcům možnost nechat správnost jeho skutkového zjištění, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo z viny kupujícího, přezkoumat odvolacím soudem na základě odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000 pod č. 30 v sešitě č. 5). Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, byl povinen přihlédnout.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.) a vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.), a to vůči žalobci A/ pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení 530 000 Kč s přísl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení mezi žalobcem A/ a žalovanou. (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně B/ Nejvyšší soud ČR podle ust. §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl, neboť odvolací soud rozhodl správně, když dospěl k závěru, že žalobkyně B/ není ve sporu aktivně legitimována a žalobu s návrhem na zaplacení částky 530 000 Kč s přísl. zamítl.
145
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní B/ a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst.1, §142 odst. 1 a §140 odst. 1 o. s. ř, když žalobkyně B/ nebyla v dovolacím řízení úspěšná, je proto povinna uhradit žalované společně s žalobcem A/ náklady dovolacího řízení představované odměnou právního zastoupení za jeden právní úkon (sepis vyjádření k podanému dovolání) ve výši podle ust. §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění platném před novelou vyhláškou č. 484/2000 Sb., ve výši Kč 6 575 a za úhradu hotových výdajů v paušální částce podle ust. §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75 Kč, tudíž úhrnem za polovinu úkonu 3 325 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á ,v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová