ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1109.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1109/2018-624
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce statutárního města Jihlava se sídlem městského úřadu v Jihlavě, Masarykovo náměstí 97/1, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 42, proti žalovanému Svazu vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, dobrovolnému svazku obcí, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1867/93, identifikační číslo 48460915, zastoupenému JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem v Praze 4, Při Trati 12, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného VODÁRENSKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI, a. s. se sídlem v Brně, Lesná, Soběšická 820/156, identifikační číslo 49455842, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o určení dohody vlastníků provozně souvisejících kanalizací, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 20 C 80/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočka v Jihlavě ze dne 9. 11. 2017, č. j. 72 Co 83/2017-592, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 9. 11. 2017, č. j. 72 Co 83/2017-592, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 12. 2016, č. j. 20 C 80/2016-506, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2016, č. j. 20 C 80/2016-506, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení obsahu smlouvy mezi účastníky řízení jakožto vlastníky provozně souvisejících kanalizací podle §8 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“). Vzal za prokázané, že žalovaný je dobrovolným svazkem obcí, který byl registrován dne 27. 7. 1993 pod č. j. R-5/93-ŽP.4513/93, u tehdejšího Okresního úřadu Jihlava a je veden v registru zájmových sdružení právnických osob a dobrovolných svazků obcí u Krajského úřadu Kraje Vysočina. Je zároveň vlastníkem kanalizace, na níž se napojuje kanalizace, která je předmětem tohoto řízení. Žalobce ukončil své členství v rámci žalovaného vystoupením k datu 31. 12. 2012. V souvislosti s tím valná hromada žalovaného dne 4. 12. 2011 schválila, že žalobci bude vydán majetek, k němuž převedl na žalovaného právo hospodaření nebo vlastnické právo, jakož i majetek nabytý privatizací. Účastníci řízení dosud neuzavřeli dohodu o vypořádání a žalobci nebyly mimo jiné vydány kanalizační řády na jeho území. Ty dosud provozuje VODÁRENSKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST, a. s. Dne 26. 6. 2014 uzavřeli účastníci řízení dohodu, podle níž žalovaný výslovně souhlasil s realizací stavby „Snížení znečištění ve vodních tocích ze stokové sítě města Jihlavy“ v rozsahu projektové dokumentace ze září 2013. Součástí dohody je ujednání, podle něhož nově vybudované a zkapacitněné kanalizace vybuduje žalobce svým nákladem, na své nebezpečí a do svého vlastnictví. Zkapacitněnými kanalizacemi se přitom rozumí nově vybudované kanalizační řády, které nahradí původní kanalizační řády ve vlastnictví žalovaného, jež se po výstavbě nových stanou nefunkčními. Nově vybudovaná kanalizace bude provozně souviset s kanalizací ve vlastnictví žalovaného a podmínkou kolaudace je uzavření dohody vlastníků podle §8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích. Magistrát města Jihlavy, odbor životního prostředí jako vodoprávní úřad vydal dne 31. 7. 2013 pod č. j. MMJ/OŽP/5490/2013-5 94047/2013/MMJ rozhodnutí, jímž povolil nové stavby A, a pod č. j. MMJ/OŽP/5686/2013-4 95502/2013/MMJ povolil nové stavby B. Dne 7. 8. 2013 vydal pod č. j. MMJ/OŽP/7097/2013 100291/2013/MMJ souhlas s provedením ohlášených udržovacích prací na kanalizacích vymezených jako „rekonstrukce A.“ V případě prvních dvou částí šlo o výstavbu kanalizace mimo dosavadní kanalizační řády, v případě „rekonstrukce A“ šlo o nahrazení dosavadních kanalizačních řádů novými o větším průměru (zkapacitnění kanalizace). Dopisem ze dne 27. 11. 2015 vyzval žalobce žalovaného k uzavření dohody vlastníků provozně souvisejících kanalizací a předložil mu současně její znění. Dopisem ze dne 7. 3. 2016 žalovaný odmítl dohodu uzavřít. S odkazem na §8 odst. 3 a §14 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, §10 odst. 1, 2, §1074 odst. 1, §1787 odst. 1,2, §551, §554 a §580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a §102 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) soud prvního stupně dovodil, že zákon o vodovodech a kanalizacích zavádí zákonnou kontraktační povinnost vlastníků provozně souvisejících kanalizací, avšak již výslovně neupravuje situaci, kdy k takové dohodě nedojde. Na základě analogie (§10 odst. 1 o. z.) věc posoudil podle §1787 odst. 1 a 2 o. z. upravujícího určení obsahu smlouvy soudem, přičemž zdůraznil, že po procesní stránce jde o žalobu na nahrazení prohlášení vůle podle §161 odst. 3 o. s. ř. Projev vůle žalobce (návrh smlouvy) musí být obsažen v petitu s tím, že jako právní jednání musí splňovat zvláštní náležitosti vyžadované zákonem. V případě žalobce je jeho vůle utvářena orgány obce způsobem vymezeným v zákoně o obecním zřízení. Podle soudu prvního stupně uzavření dohody podle §8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích spadá do tzv. zbytkové pravomoci podle §103 odst. 2 zákona o obecním zřízení. Vůli žalobce uzavřít dohodu proto musí konstituovat rada svým usnesením; primátor může tuto vůli projevit pouze navenek. „Existence vůle“ žalobce se předpokládá před podáním žaloby na nahrazení prohlášení vůle, neboť bez toho nemůže být žádáno u soudu, aby k „chybějící vůli“ žalobce soud „připojil“ vůli žalovaného. V nyní souzené věci rada žalobce před podáním žaloby neschválila navrhované znění dohody; neprojevil-li žalobce v době podání žaloby vůli uzavřít požadovanou dohodu, nemohl soud žalobě již z tohoto důvodu vyhovět. Mimo to soud prvního stupně uzavřel, že návrh dohody, tak jak je vyjádřen v žalobě, nevyhovuje znění §8 odst. 15 zákona o vodovodech a kanalizacích, neboť neobsahuje úplné stanovení podmínek odvádění odpadních vod, absentují v ní limity znečištění, měření množství vod nezohledňuje srážkové vody a vody z jiných zdrojů, a zároveň v navržené dohodě schází smluvní sankce i úprava možnosti její změny. Jde-li o dobu platnosti, není v dohodě uvedena výpovědní doba. Za této situace soud prvního stupně dovodil, že návrh dohody je v rozporu s příkazem zákona, a proto žalobě nemohl vyhovět.
Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 72 Co 83/2017-592, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Doplnil dokazování usnesením č. 1097/16-RNM z 50. schůze Rady města Jihlavy, která dne 30. 11. 2016 schválila petit žaloby na určení obsahu dohody vlastníků provozně souvisejících kanalizací podle §8 zákona o vodovodech a kanalizacích v řízení proti žalovanému. Ztotožnil se s postupem soudu prvního stupně, který v situaci, kdy zákon o vodovodech a kanalizacích ukládá povinnost vlastníkům provozně souvisejících kanalizací uzavřít dohodu, avšak neřeší již situaci, kdy jeden z těchto vlastníků odmítá dohodu uzavřít, analogicky ve věci aplikoval §1787 o. z. Meze této analogie podle odvolacího soudu vyplývají z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Není-li v zákoně zmocnění, které by dalo soudu oprávnění vymezit práva a povinnosti vlastníků provozně souvisejících kanalizací, jsou meze ingerence soudu dány návrhem dohody předloženým jednou ze smluvních stran. Soud sice může korigovat obsah smlouvy podle kritérií uvedených v §1787 odst. 2 o. z., avšak pouze v rámci navržené úpravy smluvního vztahu účastníků řízení. Odvolací soud má za to, že prostřednictvím analogie nelze překonat chybějící zmocnění, a přistoupit k tomu, aby soud svým rozhodnutím určoval obsah smlouvy bez toho, že by zde byl návrh některé ze stran na úpravu konkrétních práv a povinností. Uvedené znamená, že soud nemůže do smlouvy zařadit ustanovení, která žádná ze stran nenavrhla, a to ani v případě, že se jedná o podstatnou náležitost smlouvy vyžadovanou zákonem. Opačný postup by byl mimo jiné v přímém rozporu s úmyslem zákonodárce sledovaným novelizací zákona o vodovodech a kanalizacích zákonem č. 275/2013 Sb., která zrušila pravomoc Ministerstva zemědělství rozhodovat o úpravě práv a povinností vlastníků provozně souvisejících kanalizací při nedosažení dohody mezi nimi; jestliže zákonodárce nechtěl, aby ministerstvo nadále autoritativně určovalo obsah dohody, pak tím spíše nemůže takový obsah určovat svým rozhodnutím obecný soud. Se zřetelem k tomu, že žaloba, kterou žalobce uplatnil svůj požadavek, je svou povahou bližší žalobě na nahrazení prohlášení vůle, musí návrh smlouvy splňovat požadavky, které zákon pro takové smlouvy vyžaduje (§8 odst. 15 zákona o vodovodech a kanalizacích). Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že návrh smlouvy obsažený v žalobě tyto podstatné náležitosti nemá. Ohledně mezí použití analogie a povahy žaloby odvolací soud jako obiter dictum souhlasil se závěrem o nezbytnosti schválení návrhu smlouvy radou žalobce v souladu se zněním §102 odst. 3 zákona o obcích a nikoliv pouhým schválením podání žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Za takovou považuje otázku analogické aplikace (§10 odst. 1 o. z.) ustanovení §1787 o. z. pro případ, kdy zákon o vodovodech a kanalizacích sice ukládá povinnost vlastníkům provozně souvisejících kanalizací uzavřít dohodu, kterou se upravují jejich vzájemná práva a povinnosti, avšak již neřeší situaci, kdy jeden z těchto vlastníků odmítá dohodu uzavřít. Prosazuje názor, podle něhož v souladu s ustanovením §1787 odst. 2 o. z. a §153 odst. 2 o. s. ř. měl soud určit obsah smlouvy (dohody) účastníků řízení a nikoliv jeho žalobu posuzovat jako žalobu na nahrazení prohlášení vůle podle §161 odst. 3 o. s. ř., kdy je soud vázán návrhem předkládané smlouvy. Je nepochybné, že právním předpisem, z něhož vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky je §8 odst. 15 zákona o vodovodech a kanalizacích a tak „překročení“ žalobního návrhu žalobce nemůže odporovat čl. 2 odst. 2 Listiny. Odvolací soud přestože přitakal závěru o analogické aplikaci §1787 o. z., jej nakonec vůbec nepoužil, neboť uzavřel, že „ani prostřednictvím analogie nelze překonat chybějící zmocnění, a přistoupit k tomu, aby soud sám svým rozhodnutím určoval obsah smlouvy bez toho, že by zde existoval návrh některé ze stran na úpravu konkrétních práv a povinností“. Dovolatel zdůrazňuje, že povinnost uzavřít dohodu vlastníků provozně souvisejících kanalizací je uložena zákonem (§8 odst. 4 věta první zákona o vodovodech a kanalizacích) a její nesplnění je kvalifikováno jako správní delikt [§33 odst. 2 písm. e) téhož zákona]. Právní imperativ je umocněn tím, že vodovody a kanalizace se podle §1 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích zřizují a provozují ve veřejném zájmu. Podle dovolatele případy, kdy soud svým rozhodnutím nahrazuje projev vůle, jsou upraveny např. v §692 odst. 2, §714 odst. 1, §1522 odst. 2 nebo v §2263 odst. 1 o. z., naproti tomu případy, kdy soud určuje obsah smlouvy nebo její část upravují §1327 odst. 2, §1749 odst. 1, §1792 odst. 1, §2249 odst. 3 či §2374 odst. 2 o. z. Při nahrazování projevu vůle (souhlasu) účastníka není soud oprávněn zasahovat do obsahu projevu vůle, zatímco v řízeních o určení obsahu smlouvy uspořádá soud podle vlastního uvážení právní poměry účastníků řízení, přitom může překročit jejich návrhy a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal. Podle přesvědčení žalobce jde o dva odlišné typy žalob. Odkazuje na ustanovení §2 o. s. ř., §8 odst. 15 zákona o vodovodech a kanalizacích, jakož i na §10 odst. 1 a §1787 odst. 2 o. z., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5791/2016, a ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 154/2005, odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) vytýká, že v situaci odporu druhého vlastníka provozně související kanalizace uzavřít dohodu upravující jejich vzájemná práva a povinnosti měl určit její obsah vlastním výrokem. Není srozuměn se závěrem, že v případě žaloby o určení obsahu smlouvy soudem absence podstatných náležitostí dohody (§8 odst. 15 zákona o vodách a kanalizacích) musí vést k zamítnutí takové žaloby. Jestliže šlo (podle názoru soudů nižších stupňů) o žalobu na nahrazení prohlášení vůle, měly soudy posoudit nedostatky v obsahu navrhované dohody (petitu) jako vadu žaloby, a podle §43 odst. 1 o. s. ř. se pokusit je odstranit. S tímto odůvodněním žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. Má-li dojít k určení obsahu smlouvy, kterou povinná strana s oprávněným odmítá uzavřít, rozhodnutím soudu, pak takové rozhodnutí vždy z podstaty věci nahrazuje projev vůle povinné. Soud přitom může nahradit projev vůle jen jedné smluvní strany, nikoliv rovněž vůli žalobce. Odvolací soud nevyloučil možnost zásahu do obsahu předkládaného návrhu smlouvy, akcentoval přitom, že tato ingerence má své meze dané tím, že v zákoně schází výslovné oprávnění a že ustanovení §1787 o. z. bylo ve věci aplikováno pouze analogicky. Uvedené znamená, že se soud může omezit jen na takové zásahy do obsahu smlouvy, které navrhla některá ze smluvních stran. Chybí-li v navrhované smlouvě podle žaloby některá podstatná náležitost dohody vlastníků souvisejících kanalizací, pak soud není oprávněn bez návrhu žalobce tuto náležitost doplňovat. Podle žalovaného nebyla regulérně vytvořena vůle žalobce směřující k uzavření sporné dohody, a tedy ani žalobce nemohl vyzvat žalovaného k jejímu uzavření, neboť před podáním žaloby nebyly vytvořeny podmínky pro to, domáhat se nahrazení prohlášení vůle žalovaného, či určení obsahu dohody. Vzhledem k tomu, že na uvedeném závěru spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu a tento nebyl dovoláním zpochybněn, je žalobcův mimořádný opravný prostředek nepřípustný. Žalovaný připouští, že platné hmotné právo zakládá v několika případech (např. v §1028 či v §1143 o. z.) oprávnění soudu upravit právní poměry účastníků řízení na základě právotvorných žalob. Jde ovšem o ustanovení obsahující výslovné zmocnění soudu, s tím, že ustanovení §8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích takové zmocnění expressis verbis neobsahuje, a nelze je dovozovat na základě principů analogie.
Vedlejší účastnice se připojila k vyjádření žalovaného a navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky mezí analogie a formy žaloby při nedosažení dohody vlastníků provozně souvisejících kanalizací podle zákona o vodovodech a kanalizacích, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; otázka utváření vůle žalobkyně je přitom závislá na vyřešení dovoláním předkládané právní otázky, neboť v situaci, kdyby šlo o právotvornou žalobu, nelze trvat na schválení textu žaloby příslušným orgánem obce, neboť může být předem znám pouze její text, nikoliv již obsah výroku rozsudku soudu. Jinými slovy řečeno, neobstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu v závěru o formě žaloby (a tedy o příslušných procesních důsledcích), nemůže být samostatně rozhodnutí odvolacího soudu založeno na řešení právní otázky tvorby vůle žalobce jako veřejnoprávní korporace.
Dovolání je důvodné.
Dovolací soud předesílá, že je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §10 odst. 1 o. z., nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností (odst. 2).
Podle §1787 odst. 1 o. z., nesplní-li zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě. Neurčí-li tato osoba obsah budoucí smlouvy v přiměřené lhůtě nebo odmítne-li jej určit, může oprávněná strana navrhnout, aby jej určil soud.
Podle §1787 odst. 2 o. z., obsah budoucí smlouvy se určí podle účelu, který má uzavření budoucí smlouvy zřejmě sledovat. Přitom se vychází z návrhů stran a přihlédne se k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě uspořádány.
Je potřeba zdůraznit, že ustanovení §8 odst. 3 a 15 zákona o vodovodech a kanalizacích ukládá vlastníkům vodovodů nebo kanalizací provozně souvisejících (popřípadě jejich částí provozně souvisejících) upravit vzájemná práva a povinnosti písemnou dohodou tak, aby bylo zajištěno kvalitní a plynulé provozování vodovodu nebo kanalizace. Současně stanoví její minimální obsah [předmět dohody včetně uvedení vlastnictví kanalizací, stanovení podmínek odvádění odpadních vod (čištění odpadních vod, limity znečištění, množství a způsob jejich měření, kontrolu podmínek, zajištění funkčnosti, postup při odstranění závad, vzájemnou informovanost o významných situacích, způsob řešení sporů), specifikaci nákladů a jejich kontrolu, způsob plateb, smluvní sankce, možnost změn a dobu platnosti této dohody]. Ačkoliv vlastníci provozně souvisejících vodovodů nebo kanalizací mají tímto způsobem upravit vzájemná práva a povinnosti, zákon výslovně neodpovídá na situaci, kdy jeden z vlastníků odmítá dohodu uzavřít nebo smluvní strany nedosáhnou potřebného konsensu.
Soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru (jenž nebyl navíc dovoláním zpochybněn), že tuto situaci je nutno řešit analogií, a to aplikací zákona upravujícího postup při porušení povinnosti uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí (§1787 o. z.), neboť povinnost uzavřít (vynucovanou) smlouvu v nyní posuzované věci sice neplyne ze smluvního závazku, nýbrž ze zákona. Ve prospěch analogie svědčí okolnost, že v případě budoucí (realizační) smlouvy je její obsah „ujednán alespoň obecným způsobem“ (§1785 o. z.), a v případě zákonného přímusu textem zákona (jejími minimálními náležitostmi - srovnej §8 odst. 15 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odvolací soud dovodil, že je sice na místě postupovat analogií zákona, aplikoval ve věci právní normu, která dopadá na nikoliv totožnou, nýbrž skutkově obdobnou situaci (§1787 o. z.), ale se závěrem, že v tomto případě nelze analogií překlenout výslovný nedostatek zákona, jenž by soudu umožňoval (ex offo) upravit práva a povinnosti vlastníků provozně souvisejících kanalizací.
Analogie legi s představuje aplikaci právní normy, která dopadá na nikoliv totožnou, nýbrž skutkově podobnou situaci, která však právem výslovně upravena není (jinými slovy řečeno - na skutkovou situaci zákonem výslovně neřešenou se aplikuje právní norma, jejíž hypotéza vymezuje podobné skutkové okolnosti).
Podle právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí (§50a obč. zák.) účinné do 31. 12. 2013 soud svým rozhodnutím nahrazoval projev vůle povinného subjektu směřující k uzavření realizační smlouvy, která tvořila nedílnou součást žaloby. Podle nyní platné právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí však soud již nenahrazuje pouze projev vůle povinného, nýbrž určuje obsah smlouvy pomocí obecných kritérií stanovených v §1787 odst. 2 o. z. [srovnej Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2232 – 2233].
Ustálená soudní praxe i odborná literatura byly zajedno v tom, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle (jako dříve v případě smlouvy podle §50a obč. zák.) nahrazují toto prohlášení a účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného; rozsudek nahrazující prohlášení vůle smluvní strany uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena (tímto okamžikem jsou naplněny předpoklady vedoucí ke vzniku smlouvy ve smyslu §44 odst. 1 obč. zák. - k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 553/2006, nebo ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 768/2011).
Východiskem těchto právních úvah byla okolnost, že soud svým výrokem (tj. k již dříve budoucími smluvními stranami dohodnutému obsahu smlouvy – k jejich obsahově jednoznačně projevené shodné vůli) nahrazoval chybějící akceptaci, tzn. chybějící projev vůle odpírající strany. Žádnou obsahově novou (tzn. dříve neprojevenou) vůli povinné smluvní strany soud nevytvářel (nekonstituoval).
Aktuální procesualistika respektuje závěr, podle něhož „ žaloba, kterou se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle, není určovací žalobou ani žalobou právotvornou, ale žalobou na plnění, neboť žalovaný byl povinen projevit určitou vůli (typicky učinit nějaké právní jednání, k němuž se zavázal sám nebo mu je ukládá zákon), ale tuto vůli neprojevil (...) Shodně s ostatními rozsudky na plnění má též rozsudek ukládající prohlášení vůle deklaratorní povahu (…) Zdůrazňuje se, že „s rozsudky ukládajícími prohlášení vůle pracuje rovněž občanský zákoník, a to např. v §692 odst. 2 (nahrazení souhlasu druhého manžela při neshodě o podstatné záležitosti rodiny), v §714 odst. 1 (nahrazení chybějícího souhlasu manžela v nikoliv běžné záležitosti týkající se společného jmění manželů), v §1404 (nahrazení souhlasu beneficienta), v §1522 odst. 2 (nahrazení souhlasu svěřenského nástupce), či v §2263 odst. 1 (nahrazení souhlasu pronajímatele se změnou bytu nebo domu) “ [srovnej LAVICKÝ, Petr. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 790].
Platný občanský zákoník otázku smluvního přímusu v případě smlouvy o smlouvě budoucí reguluje podstatně odlišně než zákon č. 40/1964 Sb. Nesplní-li totiž zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může podle §1787 obč. zák. oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud (nebo třetí osoba určená ve smlouvě). Obsah budoucí smlouvy má být určen podle účelu, který má uzavření budoucí smlouvy zřejmě sledovat (v podrobnostech viz druhý odstavec tohoto ustanovení). „ Rozhodnutí soudu se tedy neomezuje na nahrazení projevu vůle zavázané strany, jako tomu bylo podle předcházející úpravy, ale má určit obsah smlouvy (na to výstižně poukazují Lazíková, Števček in Lavický a kol. Občanský zákoník I. Obecná část. Komentář, s. 2232 a 3). Vyhovující rozsudek proto nemá povahu deklaratorního rozsudku na plnění, ale právotvorného rozsudku, jímž soud hmotněprávní vztah mezi stranami vytváří (…) Rozlišení žalob a rozsudků ukládajících prohlášení vůle na straně jedné, a žalob a rozsudků právotvorných na straně druhé, má praktické dopady, jež se projevují mj. v otázce vázanosti soudu žalobou. Má-li rozsudek pouze nahradit projev vůle žalovaného, a nejde-li o výjimečný případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.), je žalobou vázán, a nemůže nijak dotvářet obsah toho, s čím měl žalovaný projevit souhlas; rozsudkem pouze nahradí akceptaci návrhu. Podstatně jiná je ale zjevně role soudu tam, kde jej hmotné právo výslovně povolává k tomu, aby podle kritérií uvedených v zákoně sám obsah smlouvy stanovil “ [In LAVICKÝ, Petr. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 791].
Za obdobnou lze považovat situaci, kdy povinnost uzavřít smlouvu ukládá zákon, který zároveň určuje její minimální obsahové náležitosti, se situací, kdy povinnost smluvních stran uzavřít (budoucí) realizační smlouvu je dána smlouvou o smlouvě budoucí. Bylo by chybou za tohoto stavu aplikovat ustanovení §1787 odst. 1 o. z., s výhradou, že soudu nenáleží oprávnění určit obsah smlouvy podle kritérií §1787 odst. 2 o. z.; tím by de facto soudy vyloučily analogickou aplikaci citovaného ustanovení, jehož smyslem a účelem je vyřešení porušení povinnosti jedné ze smluvních stran uzavřít smlouvu. Naopak je třeba mít za to, že (v souladu se zněním §10 odst. 1 o. z.) se ustanovení §1787 odst. 1 o. z. týká „právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšímu.“
Platí, že dojde-li k porušení povinnosti uzavřít smlouvu (slovy zákona „dohodu“) podle §8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, vzniká oprávněné straně právo domáhat se soudního rozhodnutí o určení obsahu takové smlouvy. Nelze přitom po žalobci požadovat, aby perfektně formuloval petit žaloby, neboť „vytvořit“ text smlouvy mezi vlastníky provozně souvisejících kanalizací je oprávněn jen soud na základě kritérií uvedených v §1787 odst. 2 o. z.
Z pohledu shora uvedených závěrů je rozhodnutí odvolacího soudu v řešení dovoláním vymezené právní otázky věcně nesprávné.
Jelikož se žalobci podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu