ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1124.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1124/2023-154
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Český spotřebitel s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Haštalská 795/1 (identifikační číslo 013 98 491), zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46 (identifikační číslo 618 60 069), zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 88.202,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 371/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2022, č. j. 55 Co 250/2022-95, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2022, č. j. 55 Co 250/2022-95, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 27 C 371/2021-32, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobkyni 88.202,85 Kč s 8,5 % úroky z prodlení od 16. 10. 2021 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 28.418 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že exekuční řízení bylo vedeno na základě nezpůsobilého exekučního titulu - rozhodčího nálezu, který vydal rozhodce, ačkoli k tomu neměl pravomoc (rozhodčí smlouva nebyla platným právním jednáním /§580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“/). Peněžní částka, kterou žalobkyně požaduje, představuje majetkový prospěch, jímž se žalovaná bezdůvodně obohatila (§2991 o. z.). Právo na jeho vydání není promlčeno, neboť T. V. se „nezpochybnitelným způsobem“ dozvěděl o tom, že exekuce proti němu byla vedena nezákonně, dne 3. 1. 2020, tj. v den, kdy usnesení soudu, jímž byla exekuce zastavena, nabylo právní moci (§619, §621, §629 odst. 1 o. z.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 55 Co 250/2022-95, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalované přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 46.350,06 Kč. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že rozhodce neměl pravomoc k vydání nálezu, protože nebyl vybrán podle transparentních pravidel. Okolnost, že rozhodčí nález nebyl zrušen, nemění nic na nezákonnosti exekuce vedené podle nezpůsobilého exekučního titulu; peněžní prostředky vymožené v exekuci byly žalované vyplaceny neoprávněně. Právo na vydání majetkového prospěchu, jímž se žalovaná bezdůvodně obohatila (§2991 o. z.), je promlčeno. T. V. musel již 14. 3. 2018 znát jak výši bezdůvodného obohacení, tak osobu, která se obohatila, „a měl také oprávněné pochybnosti o legitimnosti exekučního titulu“ . K uvedenému datu tedy byly splněny předpoklady pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§619 odst. 1, 2, §621 o. z.).
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně předložila k přezkumu otázku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání majetkového prospěchu získaného vymožením plnění v exekuci, která byla zastavena pro nezpůsobilost exekučního titulu. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že právní důvod plnění, pro který si žalovaná (oprávněná) mohla ponechat exekutorem vyplacené peněžní prostředky, odpadl až právní mocí usnesení o zastavení exekuce, od níž začala běžet subjektivní promlčecí lhůta. Exekuce byla procesním právním důvodem pro výplatu peněžních prostředků a teprve jejím odklizením (zastavením) mohl povinný, resp. jeho právní nástupkyně požadovat od žalované vydání majetkového prospěchu získaného plněním z právního důvodu, který zastavením exekuce odpadl. Předpoklady pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení tedy byly – argumentuje žalobkyně – splněny právní mocí usnesení o zastavení exekuce (§619 odst. 1, 2, §621 o. z.).
Žalovaná se ztotožnila s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož žalobkyní uplatněné právo je promlčeno. O tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se bezdůvodně obohatil, se právní předchůdce žalobkyně dozvěděl „nejpozději“ v době, kdy podal návrh na zastavení exekuce; již tehdy mu musely být známy skutkové i právní okolnosti týkající se bezdůvodného obohacení. Zastavení exekuce na návrh povinného není předpokladem pro to, aby mohl podat žalobu o vydání bezdůvodného obohacení. Pokud zde nebyl exekuční titul a plnění nemělo hmotněprávní základ, mohl se právní předchůdce žalobkyně domáhat žalobou vydání bezdůvodného obohacení už v průběhu exekuce.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění práva na vydání majetkového prospěchu získaného vymožením v exekuci zastavené pro nezpůsobilost exekučního titulu - rozhodčího nálezu (§268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) –, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla (za daných skutkových okolností) dosud vyřešena [§237, §239 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit (§609 věta první o. z.).
Podle §610 odst. 1 věty první o. z. přihlédne soud k promlčení, jen namítne-li dlužník, že právo je promlčeno.
Podle §619 o. z. počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci (odstavec 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odstavec 2).
Podle §621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.
Podle §629 odst. 1 o. z. trvá promlčecí lhůta tři roky.
Odvolací soud – poté, co zopakoval důkaz zprávou Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň - město – vyšel z toho, že na návrh žalované (oprávněné) usnesením ze dne 21. 10. 2015, č. j. 68 Exe 1582/2015-11, Okresní soud v Novém Jičíně pověřil jmenovaného provedením exekuce. Po vydání exekučního příkazu proti T. V. (povinnému) vymohl soudní exekutor v řízení vedeném pod sp. zn. 094 Ex 06448/15 celkem částku 251.761 Kč, z níž žalované vyplatil 116.755,70 Kč (poslední platbu poukázal oprávněné 20. 2. 2018). Exekučním titulem byl rozhodčí nález Mgr. Radka Lubiny, rozhodce, z 30. 6. 2015, č. j. 104 Rozh 3438/2015-7. Usnesením ze dne 28. 11. 2019, č. j. 66 Co 350/2019-128, které nabylo 3. 1. 2020 právní moci, Krajský soud v Ostravě vyhověl návrhu T. V. z 14. 3. 2018 a exekuci podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. zastavil. Dovodil neplatnost smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100847808, kterou 25. 8. 2014 povinný uzavřel s žalovanou (úvěrující), a rozhodčí smlouvy uzavřené téhož dne. Nepřípustnost exekuce shledal v tom, že rozhodce neměl pravomoc vydat nález, který tak nebyl způsobilým exekučním titulem. Dne 7. 10. 2021 vyzval T. V. žalovanou k vrácení majetkového prospěchu získaného v exekuci, a to do 15. 10. 2021. Smlouvou z 3. 12. 2021 postoupil T. V. pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni (postupnici) a postoupení oznámil písemně 6. 12. 2021 žalované. Žalobkyně právo uplatnila žalobou z 14. 12. 2021.
V první řadě je třeba zdůraznit, že předmětem dovolacího přezkumu nejsou právní závěry odvolacího soudu, podle nichž je smlouva o revolvingovém úvěru neplatná a exekuce byla vydáním exekučního příkazu na majetek právního předchůdce žalobkyně nařízena a vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu - rozhodčího nálezu, k jehož vydání neměl rozhodce pravomoc (k tomu srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, a ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013). Není ani sporu o tom, že v exekuci vymožená částka 28.552,85 Kč byla žalované vyplacena oprávněně, zatímco částka 88.202,85 Kč je majetkovým prospěchem, který žalovaná získala bezdůvodně, neboť právní předchůdce žalobkyně neměl hmotněprávní povinnost plnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 107/2009, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, a ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2248/2021).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vyžaduje skutečná (prokázaná), a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a o osobě, která se bezdůvodně obohatila. K tomu dochází, jakmile oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit právo žalobou u soudu. Vědomostí se míní znalost konkrétních (objektivních) skutkových okolností, z nichž lze povinnost obohaceného vrátit majetkový prospěch dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 731/2022, ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3350/2022, ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 3342/2021, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21).
V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020, Nejvyšší soud dovodil, že v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jejímž podkladem byla neplatná rozhodčí doložka. Pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. K zastavení exekuce z důvodu, že dodatečně vyjde najevo, že byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem než vymožením přetrvává procesní důvod , pro který vymožené plnění náleží oprávněnému. Shodný názor se podává i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2014: „Je-li exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy. Provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného“ . Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“ .
V rozsudku ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, se Nejvyšší soud zabýval případem, kdy žalovaný (soudní exekutor) nařídil proti žalobci (povinnému) exekuci pro vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů nalézacího a exekučního řízení. Exekuce byla od počátku vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu (rozhodčího nálezu, k jehož vydání neměl rozhodce pravomoc). Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty Nejvyšší soud ztotožnil s právní mocí usnesení, jímž soud exekuci zastavil a rozhodl, že exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce; tímto okamžikem bylo totiž najisto postaveno, že žalobce není povinen žalovanému náklady exekuce platit.
Lze uzavřít, že odvolací soud otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Ke dni podání žaloby (14. 12. 2021) právo na vydání majetkového prospěchu získaného žalovanou vymožením plnění v exekuci, která byla pravomocně zastavena 3. 1. 2020, tříletá promlčecí lhůta neuplynula.
Nejvyšší soud proto – aniž by se zabýval výtkou jeho nepřezkoumatelnosti – napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu