ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.113.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 113/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce MVDr. H. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. L. G., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně L. B., zastoupenému advokátem, 2) C. W., a. s. a 3) Finančnímu úřadu ve V. , o určení pohledávky ve výši 2,083.350,70 Kč s právem na oddělené uspokojení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 Cm 28/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2007, č. j. 3 Cmo 175/2005-162, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2007, č. j. 3 Cmo 175/2005-162, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. dubna 2005, č. j. 39 Cm 28/99-112, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. března 2000, č. j. 39 Cm 28/99-34, žalobu na požadované určení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. února 2003, č. j. 6 Cmo 28/2000-75, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 1. dubna 2005, č. j. 39 Cm 28/99-112, znovu zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „žalobce má za úpadkyní L. B., bytem K. 126, pohledávku včetně příslušenství v celkové výši 2,083.350,70 Kč s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitosti domu č. p. 126 se stavební parcelou č. 202/4, parcelou č. 202/2 a parcelou č. 202/3, zapsaných na LV č. 666 pro obec a k. ú. K.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. srpna 2007, č. j. 3 Cmo 175/2005-162, rozsudek odvolacího soudu potvrdil (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) a zamítl návrh druhého žalovaného na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (výrok IV.).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 K 20/99 žalobce dne 16. 4. 1999 přihlásil svou pohledávku za úpadkyní L. B. z úvěrové smlouvy z 27. 7. 1992 ve výši 2,083.350,70 Kč s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení specifikovaných nemovitostí. Žalobcovu pohledávku všichni žalovaní (tj. správce konkursní podstaty a konkursní věřitelé) popřeli. O tom byl žalobce vyrozuměn dne 16. 9. 1999 a dne 11. 10. 1999 podal u soudu žalobu na určení své pohledávky s právem odděleného uspokojení. Právní nástupnictví prokazoval smlouvami o postoupení pohledávky ze dne 17. 3. 1998, 30. 9. 1998 a 3. 11. 1998. L. B. úvěrovou smlouvu uzavřela dne 27. 7. 1992 s Bankou B., a. s. - v likvidaci, která dopisem ze dne 21. 3. 1995 od smlouvy odstoupila pro hrubé porušení úvěrových podmínek, jehož se dlužník dopustil tím, že byl se splácením úvěru v prodlení s více než dvěma splátkami. Dopis s odstoupením od smlouvy byl L. B. doručen dne 22. 3. 1995.
Soudy vyhodnotily žalobu proti popírajícím konkursním věřitelům a správci konkursní podstaty jako včasnou ve smyslu §23 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání; protože postoupení pohledávky soudy posoudily jako platné právní úkony (§524 a násl. obč. zák.), dovodily, že žalobce je ve sporu aktivně věcně legitimován.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní účinky odstoupení nastaly dne 22. 3. 1995, kdy projev vůle právní předchůdkyně žalobce od smlouvy odstoupit byl doručen L. B.; tím smlouva o úvěru zanikla podle §349 odst. 1 obch. zák. Odstoupením se pohledávka ze smlouvy o úvěru transformovala na nárok z titulu nezaplacených splátek s příslušenstvím. Důvodnou shledal námitku promlčení uplatněnou žalovanými, neboť čtyřletá promlčecí doba začala plynout dne 22. 3. 1995, kdy smlouva o úvěru zanikla, a její konec připadl na 22. 3. 1999 (§397 a §394 odst. 1 obch. zák.). Jelikož žalobce svůj nárok u soudu uplatnil až v konkursním řízení přihláškou doručenou soudu dne 16. 4. 1999, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby a nárok žalobce se promlčel.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že námitka promlčení byla žalovanými uplatněna úspěšně. Oproti soudu prvního stupně sice posuzoval odstoupení od smlouvy podle §506 obch. zák., které je ve vztahu k §349 odst. 1 obch. zák. speciálním ustanovením upravujícím důsledky prodlení dlužníka se splácením úvěru, ve shodě s ním však, pokud jde o délku promlčecí doby, aplikoval §397 obch. zák., podle něhož činí v obchodních vztazích promlčecí doba čtyři roky. Jestliže právní předchůdkyni žalobce vzniklo právo na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a úroků odstoupením od smlouvy, počala čtyřletá promlčecí doba k uplatnění tohoto práva běžet ode dne, kdy oprávněný od smlouvy odstoupil, tedy ode dne 22. 3. 1995, a její konec připadl na 22. 3. 1999 (§394 odst. 1 obč. zák.). Přihlášku pohledávky, která má pro běh promlčecí doby stejné účinky jako uplatnění práva u soudu (§20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání), žalobce podal u konkursního soudu teprve dne 16. 4. 1999, tudíž po marném uplynutí promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I. a II.) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. S poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. v něm zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že jeho nárok na zaplacení nesplaceného zbytku úvěru a úroků se promlčel. Má za to, že promlčecí doba začala běžet nikoli od okamžiku, kdy jeho právní předchůdkyně odstoupila od smlouvy o úvěru (tj. od 22. 3. 1995), nýbrž ve smyslu §504 obch. zák. od okamžiku, kdy uplynul jeden měsíc ode dne, kdy byl dlužník věřitelem požádán o vrácení nesplaceného úvěru s příslušenstvím (tj. od 22. 4. 1995), popřípadě od 30. 4. 1995, kdy měl dlužník podle požadavku věřitele dluh zaplatit. Jestliže právo uplatnil u soudu 16. 4. 1999, stalo se tak v obou případech před uplynutím promlčecí doby (v prvém případě by uplynula 22. 4. 1999 a v druhém 30. 4. 1999). Vzhledem k podání přihlášky u konkursního soudu dne 16. 4. 1999 nemůže být jeho nárok promlčen.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tj. zákon o konkursu a vyrovnání a občanský soudní řád, oba ve znění účinném do 31. prosince 2007).
V průběhu dovolacího řízení bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009, č. j. KSBR 39 INS 325/2009-A-2, zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka C. W., a. s. se sídlem Z. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2009, č. j. KSBR 39 INS 325/2009-A-247, které nabylo právní moci dne 30. 7. 2009, bylo řízení o návrhu na zahájení insolventního řízení zastaveno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který při podání dovolání splňoval podmínku advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Protože přípustnost dovolání nemůže být založena podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudkem, který byl potvrzen napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, nerozhodl soud prvního stupně ve věci jinak než ve svém předchozím zrušeném rozhodnutí - žalobu rovněž zamítl), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné k řešení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem.
Žalobce prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že jeho nárok na vrácení poskytnutých prostředků s úroky se promlčel podle §394 odst. 1 obch. zák. Tento právní závěr závisel na vyřešení otázky, od kterého okamžiku začne běžet čtyřletá promlčecí doba v případě, kdy věřitel z důvodu prodlení dlužníka s vrácením splátek (resp. splátky) dluhu odstoupí od smlouvy o úvěru podle §506 obch. zák. Jelikož odvolací soud, jak bude dále vysvětleno, vyřešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem, shledal dovolací soud dovolání přípustným k posouzení nastolené právní otázky.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku.
Podle §394 odst. 1 obch. zák. u práv, jež vznikají odstoupením od smlouvy, běží promlčecí doba ode dne, kdy oprávněný od smlouvy odstoupil.
Podle §506 obch. zák. je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.
Ustanovení §506 obch. zák. obsahuje speciální právní úpravu účinků odstoupení od smlouvy o úvěru, která se odlišuje od obecné úpravy uvedené v §351 obch. zák. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2851/99, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 15/2001, vyslovil, že odstoupením od smlouvy o úvěru podle §506 obch. zák. nezanikají všechna práva a povinnosti stran z této smlouvy. Zanikají pouze práva, která měl dlužník podle smlouvy vůči věřiteli, a jim odpovídající povinnosti věřitele. Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky odstoupením od smlouvy nezaniká a věřiteli tedy z tohoto důvodu nemůže vzniknout nová pohledávka podle §351 odst. 2 obch. zák. Odstoupením se mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou povinnost splnit; dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek stanovených ve smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu (celou dlužnou částku s úroky). Povinnost dlužníka vrátit věřiteli dlužnou částku s úroky po odstoupení od smlouvy o úvěru podle §506 obch. zák. tedy nepředstavuje nový závazek, ale závazek původní, který se odstoupením od smlouvy modifikoval ve své splatnosti; na požádání věřitele se stává splatnou celá pohledávka. Obdobně Nejvyšší soud judikoval v dalších svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2782/99, rozsudek ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2606/2000, a usnesení ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 420/2004).
Právní názor odvolacího soudu, že žalobcovo právo vzniklo odstoupením od smlouvy o úvěru, je v rozporu se shora prezentovanou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není správný. Obstát proto nemůže ani jeho závěr, že v posuzovaném případě se určení počátku běhu promlčecí doby práva žalobce na vrácení dlužné částky s úroky řídí §394 odst. 1 obch. zák., neboť uvedené ustanovení dopadá pouze na práva vniklá odstoupením od smlouvy.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1190/2009, se zabýval obdobnou otázkou určení počátku běhu promlčecí doby v případě, kdy sice věřitel neodstoupil od smlouvy o úvěru pro prodlení s vrácením splátek, ale využil ve smlouvě obsažené ujednání, podle něhož byl oprávněn při neplnění sjednaných podmínek požadovat splacení vyčerpaného úvěru včetně úroků před lhůtou splatnosti. Dospěl přitom k právnímu závěru, podle něhož stane-li se v obchodním závazkovém vztahu pro nezaplacení některé splátky splatným celý zbytek dluhu, začíná běžet promlčecí doba ode dne splatnosti zbytku nesplněného dluhu podle §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. Dovodil, že toto ustanovení se vztahuje jak na případy, kdy se zbytek dluhu stane splatným (jedině) v důsledku úkonu věřitele (§565 obč. zák.), tak na případy, kdy je mezi stranami dohodnuto, že pro nesplnění dílčího závazku (pro prodlení s úhradou některé z dohodnutých splátek) se bez dalšího stává splatným celý závazek.
Stejně jako v případě, kdy si účastníci smlouvy o úvěru dohodli možnost změny splatnosti dluhu v důsledku úkonu věřitele ve smyslu §565 obč. zák., rovněž v případě odstoupení od smlouvy o úvěru podle §506 obch. zák. nastane změna lhůty splatnosti dluhu na požádání věřitele (tedy na základě jeho úkonu). Závěry, jež dovolací soud zaujal v rozsudku ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1190/2009, jsou proto plně uplatnitelné i v posuzované věci. Lze uzavřít, že v případě, kdy věřitel z důvodu prodlení dlužníka s vrácením splátek (resp. splátky) dluhu odstoupí od smlouvy o úvěru a požádá o vrácení celé dlužné částky s úroky (§506 obch. zák.), běží promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněného dluhu podle §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. Z uvedeného závěru vyplývá, že rozhodným pro určení počátku běhu promlčecí doby není okamžik, ke kterému věřitel od smlouvy odstoupil, ale ke kterému se stal dluh na požádání věřitele splatným.
Protože se žalobci podařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jej zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvod, pro který bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu