ECLI:CZ:NS:2002:33.CDO.1171.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 1171/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce R. V., proti žalovaným 1/ J. Č. a 2/ H. Č., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 1 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 112/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000 č. j. 23 Co 692/99 - 144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000 č. j. 23 Co 692/99 - 144 se - s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. srpna 1999 č. j. 5 C 112/98 - 99 ve výroku o zamítnutí 16 % úroků z prodlení od 4. 5. 1995 do 19. 5. 1995 - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaní zaplatili 1 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16% od 4. 5. 1995 do zaplacení. Uváděl, že s žalovanými uzavřel dne 19. 1. 1995 smlouvu o postoupení pohledávky, kterou žalovaným postoupil pohledávku za L. Š. – C. T. za smluvní cenu 1 150 000 Kč. Žalovaní žalobci spornou pohledávku neuhradili.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 11. srpna 1999 č. j. 5 C 112/98 - 99 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou s žalovanými dne 19. 1. 1995 postoupil žalovaným svou pohledávku ve výši 1 000 000 Kč, kterou měl z titulu půjčky vůči L. Š. – C. T., a za to mu měli žalovaní zaplatit 1 150 000 Kč do 5 měsíců ode dne podpisu smlouvy. Dne 19. 1. 1995 účastníci uzavřeli též dohodu o uznání dluhu, v níž žalovaní prohlásili, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 1. 1995 dluží žalobci částku 1,150.000 Kč, kterou se mu zavázali zaplatit do 48 hodin po podpisu kupní smlouvy k rekreačnímu zařízení „Z.“, nejpozději však do 5 měsíců po podpisu dohody. Žalovaní se dále zavázali při nedodržení termínu zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 16% ročně. Předmětnou půjčku vůči L. Š. zajišťoval žalobce kupní smlouvou ze dne 11. 8. 1993, kterou mu L. Š. prodal rekreační zařízení „Z.“ za kupní cenu 1 000 000 Kč s tím, že L. Š. má právo ve lhůtě do 15. 9. 1993 od smlouvy odstoupit, pokud v den odstoupení zaplatí žalobci odstupné ve výši 100 000 Kč a vrátí mu zaplacenou kupní cenu ve výši 1 000 000 Kč. Nemovitosti zajišťující dluh však L. Š. kupní smlouvou ze dne 8. 10. 1993 prodal žalovaným; Katastrální úřad v P. vklad vlastnického práva povolil s právními účinky dne 12. 10. 1993. Žalovaní pak kupní smlouvou ze dne 27. dubna 1995 prodali nemovitosti jiné osobě; v souvislosti s vkladem vlastnického práva zjistili, že v katastru nemovitosti je vyznačena pro nemovitosti plomba související s návrhem žalobce na vydání předběžného opatření. Proto s žalobcem jednali o odstranění této plomby. Žalobce s jejím odstraněním souhlasil za podmínek uzavření výše uvedených smluv se žalovanými. Žalovaní své závazky vůči žalobci nesplnili, neboť tentýž den, co podepsali smlouvu o postoupení pohledávky a uznání dluhu, se dozvěděli, že L. Š. již postoupenou pohledávku žalobci zčásti zaplatil. Z provedeného dokazování soud prvního stupně dále zjistil, že k datu 19. 1. 1995 L. Š. svůj dluh ve výši 1 000 000 Kč částečně žalobci uhradil.
Na podkladě takto provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, neboť nebyla splněna podmínka existence a určitosti postoupené pohledávky. Žalovaní prokázali, že ke dni 19. 1. 1995 pohledávka ve výši 1000 000 Kč neexistovala, neboť L. Šálek dluh žalobci částečně uhradil. Tím rovněž žalovaní vyvrátili právní domněnku o existenci dluhu ve smyslu §558 obč. zák. Dále okresní soud dovodil, že smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná jak ve smyslu §37 obč. zák. pro neurčitost právního úkonu vzhledem k nepřesnému označení žalobce jako fyzické osoby – podnikatele, když ve smlouvě je uveden „Fi R. V., s uvedením identifikačního čísla, zastoupený R. V.“ a uvedením místa jeho sídla, které je zároveň jeho bydlištěm, tak i podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy vzhledem ke sjednané úplatě ve výši 150 000 Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2000 č. j. 23 Co 692/99 - 144 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 1 150 000 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 20. 6. 1995 do zaplacení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V zamítavém výroku ohledně 16 % úroku z prodlení od 4. 5. 1995 do 19. 6. 1995 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dovodil, že žalovaní věděli, že uzavírají smlouvu o postoupení pohledávky se žalobcem jako fyzickou osobou a pro nepřesnost v označení žalobce ve smlouvě nelze považovat tento právní úkon za neurčitý a tudíž neplatný ve smyslu §37 obč. zák. Rovněž se neztotožnil se soudem prvního stupně v právním závěru, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák., neboť odvolací soud posoudil výši úplaty 130 000 Kč (správně 150 000 Kč) za postoupení pohledávky 1 000 000 Kč s přihlédnutím ke všem okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, za přiměřenou. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že byla prokázána existence i určitost postoupené pohledávky ve smyslu §524 odst. 1 obč. zák., přestože ze skutkového zjištění vyplynula ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ve výši 1 000 000 Kč pouze existence pohledávky v částce 670 000 Kč, vzhledem ke zvláštní odpovědnosti postupitele za postoupení pohledávky za úplatu podle §527 odst. 1 písm. a) obč. zák.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaní nesouhlasí se závěrem o existenci postoupené pohledávky, která měla být předmětem převodu. Žalobce neuzavřel s L. Š. smlouvu o půjčce ve smyslu §657 obč. zák. jak dovodil soud, nýbrž smlouvu o úvěru s nepřiměřenými lichvářskými úroky z úvěru. Na předmětný závazkový vztah je třeba aplikovat obchodní zákoník, neboť jeho subjekty jsou podnikatelé a závazek se týká jejich podnikatelské činnosti. Tato smlouva je podle dovolatelů neplatná z důvodu obcházení zákona ve smyslu §39 obč. zák. Smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, neboť žalobce uvedl žalované v omyl o existenci pohledávky, když na žalované převáděl pohledávku, která v době převodu fakticky v uvedené výši neexistovala. Tohoto omylu využil k tomu, že si nechal od žalovaných podepsat dohodu o uznání dluhu s ujednáním o nepřiměřené vysoké sankci v případě nezaplacení úplaty za postoupení pohledávky. Odvolací soud dále pochybil, dospěl-li k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky není v souvislosti s výší úplaty za postoupení pohledávky v rozporu s dobrými mravy, protože je přiměřená. Podle dovolatelů zejména s ohledem na skutečnost, že žalobce přijal od dlužníka podstatnou část finančního obnosu a žádal o 150 000 Kč více, než činila postoupená pohledávka, jde o nepřiměřené úročení. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl. Žalovaní se dohodli s žalobcem na převzetí pohledávky ve výši 1 150 000 Kč s tím, že se žalobce de facto vzdal nároků na nemovitost v ceně 4 - 5 milionů Kč. Pokud by postoupená „pohledávka měla vady“, i když podle žalobce je pohledávka nesporná, jednal podvodně žalovaný, který se následujícího dne po podepsání smlouvy o postoupení pohledávky rozhodl svým závazkům nedostát, právní vady u žalobce nereklamoval a úmyslně nechal žalobce zrušit plombu v katastru nemovitostí. Žalovaní se tak vzdali práva reklamovat vady, o kterých věděli.
199
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti užitými dovolacími důvody představují výjimku vady řízení podle §237 odst. 1 o. s. ř. a je-li dovolání přípustné i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelé jimi výslovně zmiňovaný dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., obsahově nekonkretizují a z obsahu spisu se tyto vady nepodávají.
V daném případě lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jež dovolatelé v podaném dovolání uplatnili.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky se podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.
Námitky dovolatelů, kterými zpochybňují správnost právního závěru odvolacího soudu ohledně platnosti smlouvy o půjčce uzavřené žalobcem s L. Š., neobstojí a jsou v rozporu s §261 odst. 6 obch. zák. Poukazují - li dovolatelé na to že, subjekty této smlouvy byli podnikatelé, kteří uzavírali smlouvu o úvěru ve smyslu obch. zák., a tato smlouvu je z důvodu nepřiměřeného úroku neplatná ve smyslu §39 obč. zák., pomíjejí skutečnost, že ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce poskytl L. Š. půjčku 1 000 000 Kč bez sjednání úroku. Podle §261 odst. 6 obch. zák. se smlouvy uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jejichž typ je upraven v občanském zákoníku a obchodní zákoník nemá speciální úpravu tohoto smluvního typu, s výjimkou smlouvy směnné, řídí úpravou občanského zákoníku. Mezi tyto smlouvy patří i smlouva o půjčce ve smyslu §657 obč. zák.
Dovolací soud rovněž souhlasí s názorem odvolacího soudu, že účelem kupní smlouvy uzavřené 11. 3. a 11. 8. 1993 L. Š., jako prodávajícím, a žalobcem, jako kupujícím, o prodeji rekreačního zařízení Z. nebyla koupě nemovitostí žalobcem, ale zajištění půjčky 1 000 000 Kč, která byla L. Š. poskytnuta žalobcem. Kupní smlouva byla uzavřena v souvislosti se sjednáním smlouvy o půjčce 1 000 000 Kč mezi žalobcem a L. Š. S přihlédnutím k výpovědi účastníků smluv ohledně účelu kupní smlouvy a vzhledem k tomu, že výše kupní ceny odpovídá výši nároků žalobce vůči L. Š. ze smlouvy o půjčce 1 000 000 Kč a nikoliv obecné (obvyklé) ceně nemovitostí (to je zřejmé již z toho, že v této době činila podle L. Š. cena nemovitostí 5 000 000 Kč a že žalovaní v roce 1995 prodali předmětné nemovitosti za kupní cenu ve výši 4 700 000 Kč) jakož i při zohlednění toho, co bylo ve smlouvě - dodatku ze dne 20. 10. 1993 (v jejím čl. 2) sjednáno o možnosti prodávajícího odstoupit od kupní smlouvy do 15. listopadu 1993, pokud zaplatí kupujícímu odstupné ve výši 100 000 Kč a vrátí kupujícímu celou kupní cenu ve výši 1 000 000 Kč, je nepochybné, že účelem kupní smlouvy ze dne 11. 3. a 11. 8. 1993 nebyla koupě předmětných nemovitostí žalobcem; skutečným účelem této smlouvy - jak soudy zjistily - bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalobce na úhradu jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce, jestliže pohledávka nebude prodávajícím L. Š. řádně a včas uspokojena, tedy řečeno jinak - skutečným smyslem kupní smlouvy bylo sjednání tzv. propadné zástavy.
200
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (§151a odst. 1 a §151f obč. zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle §39 obč. zák. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v případě postoupení pohledávky 1 000 000 Kč za úplatu 1 150 000 Kč s dobou splatnosti 5 měsíců nelze výši této úplaty považovat za nepřiměřeně vysokou a v rozporu s dobrými mravy, který by činil smlouvu o postoupení pohledávky neplatnou ve smyslu §39 obč. zák. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich ujednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Při posouzení přiměřenosti výše úplaty pak bylo přihlédnuto k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval.
Se závěrem odvolacího soudu učiněným v souvislosti s posouzením platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, že „za nerozhodné považuje skutečnost, že postoupená pohledávka byla zčásti uhrazena, vzhledem k zvláštní odpovědnosti postupitele za postoupení pohledávky za úplatu podle ustanovení §527 odst. 1 písm. a/ obč. zák.“, však souhlasit nelze.
Dokazováním bylo zjištěno, že ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ve výši 1 000 000 Kč existovala pohledávka pouze ve výši 670 000 Kč.
Podle §49a obč. zák. je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní. Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle §49a obč. zák. považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (§40a obč. zák.).
Dospěl-li odvolací soud ke zjištění, že žalovaní uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 1 000 000 Kč za úplatu 150 000 Kč (správně 1 150 0000 Kč), ačkoliv pohledávka v této výši neexistovala, byla tato smlouva uzavřena žalovanými v omylu ohledně její podstatné náležitosti, který vyvolal žalobce zamlčením, že mu byla tato pohledávka již částečně zaplacena. Právní úvaha odvolacího soudu o platnosti smlouvy je nesprávná, neboť uzavření smlouvy v omylu neposoudil podle §49a obč. zák. Žalovaní přitom relativní neplatnost smlouvy nejpozději dne 15. července 1998 uplatnili. Z jejich přednesů učiněných i později před soudy obou stupňů je totiž zřejmé, že nechtějí být předmětnou dohodou vázáni proto, že ji uzavřeli v omylu, když vycházeli z toho, že existuje postupovaná pohledávka ve výši 1 000 000 Kč. Skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost vyplývá již z toho, že z jeho tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán. Dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl tak dovolateli uplatněn důvodně.
Uznání dluhu je právem akcesorickým. Znamená to mimo jiné, že dohoda o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla - li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Vzhledem k výše uvedené neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky se dovolací soud dále nezabýval dalšími v dovolání namítanými důvody neplatnosti uznání dluhu.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části, včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení, zrušit (§243b odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.) O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu