ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1207.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 1207/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Bc. M. G., DiS. , proti žalovanému Ing. J. G., zastoupenému JUDr. Ivanem Hejdukem, advokátem se sídlem Kladno, O. Peška 343, o zaplacení částky 549.095,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod. sp. zn. 12 C 168/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 31 Co 408/2009-183, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 12 C 168/2006-58, zamítl žalobu o zaplacení částky 549.095,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. listopadu 2007, č. j. 31 Co 480/2007-125, rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 26. června 2009, č. j. 12 C 168/2006-156, žalobu zcela zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 31 Co 408/2009-183, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 549.095,- Kč s 2,5% úroky z prodlení od 1. 5. 2007 do zaplacení, žalobu o zaplacení další částky 39.152,- Kč a úroků z prodlení ve výši 2,5% ročně z částky 549.095,- Kč ode dne 16. 2. 2005 do 30. 4. 2007 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Po zopakování listinných důkazů a doplnění dokazování dopisem ze dne 21. 2. 2005 odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zjištění učiněná v odvolacím řízení, a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Na základě smlouvy o půjčce uzavřené účastníky dne 19. 12. 2003 žalobkyně poskytla žalovanému částku 3,074.800,- Kč, kterou se jí zavázal vrátit podle splátkového kalendáře, a to 4.800,- Kč při podpisu smlouvy, 665.000,- Kč do 1. 3. 2004 a následně splátky 50.000,- Kč měsíčně, s tím, že půjčka bude uhrazena do 1. 3. 2009. Žalovaný zaplatil žalobkyni 4.800,- Kč dne 29. 1. 2004 a 430.000,- Kč dne 26. 2. 2004. V souvislosti s kupní smlouvou ze dne 25. 1. 2005, jejímž předmětem byl prodej věcí žalovaného žalobkyni za kupní cenu 59.800,- Kč, byla tato kupní cena započtena na dluh z půjčky. Dne 25. 1. 2005 uzavřeli účastníci a otec žalobkyně dohodu o narovnání, v níž si její účastníci sjednali, že všechny dosavadní závazky žalovaného, odpovídající mimo jiné nároku žalobkyně na vrácení částky 3,074.800,- Kč, se ruší a nahrazují se novými. Žalovaný se nově zavázal zaplatit žalobkyni do 20. 2. 2005 částku 2,053.470,- Kč a umožnit jí nejpozději do 31. 1. 2005 vstoupit na jeho místo do leasingových smluv, které uzavřel ohledně dvou automobilů užívaných žalobkyní, popř. jejím otcem. Současně si dohodli, že nezaplatí-li žalovaný částku 2,053.470,- Kč do 20. 2. 2005, dohoda o narovnání se marným uplynutím této lhůty od počátku ruší. Žalobkyně do leasingových smluv místo žalovaného nevstoupila a žalovaný zaplatil za měsíce únor a březen 2005 na leasingových splátkách celkem 22.365,- Kč. Dne 16. 2. 2005 žalovaný zaplatil žalobkyni pouze 2,031.105,- Kč. Zbývající částku 22.365,- Kč, představující jím zaplacené leasingové splátky, započetl na svůj dluh z dohody o narovnání, neboť podle jeho názoru tyto splátky hradil již za žalobkyni, která v té době měla být místo něho dlužníkem z leasingových smluv. O započtení se ústně dohodli zástupci účastníků řízení.
Soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že pohledávka žalobkyně z dohody o narovnání ve výši 2,053.470,- Kč zanikla v rozsahu 22.365,- Kč započtením vzájemné pohledávky žalovaného (§580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění - dále jen „obč. zák.“), a závazek žalovaného z dohody o narovnání zanikl splněním, jestliže žalobkyni dne 16. 2. 2005 uhradil 2,031.105,- Kč. Odvolací soud se s těmito právními závěry neztotožnil. Dospěl k závěru, že smlouva o půjčce ze dne 19. 12. 2003 uzavřená podle §657 obč. zák. by byla nahrazena dohodou o narovnání uzavřenou dne 25. 1. 2005 ve smyslu §585 obč. zák., nebýt toho, že žalovaný zaplatil ve sjednané lhůtě místo 2,053.470,- Kč pouze 2,031.105,- Kč. Pohledávka žalobkyně totiž nemohla v rozsahu 22.365,- Kč zaniknout započtením pohledávky žalovaného ve smyslu §580 obč. zák., neboť se nejednalo o pohledávky k započtení způsobilé. Žalovaný neměl vůči žalobkyni žádnou pohledávku, kterou by mohl úspěšně započíst na pohledávku žalobkyně z dohody o narovnání. Žalobkyně se místo něho nestala účastníkem leasingových smluv, a proto leasingové splátky za měsíce únor a březen 2005, které zaplatil, neměla povinnost hradit žalobkyně, nýbrž on sám. Důvody, pro které se tak nestalo, považoval odvolací soud za irelevantní, jelikož v dohodě o narovnání nebyla povinnost žalobkyně vstoupit do leasingových smluv stanovena. Nepodstatnou shledal i okolnost, zda došlo ohledně započtení k ústní dohodě mezi právními zástupci účastníků. Protože dohoda o narovnání se ve smyslu ujednání od počátku zrušila, žalovaný žalobkyni ze smlouvy o půjčce dosud dluží 549.095,- Kč.
Proti měnící části rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost o §241a odst. 2 o. s. ř. Není srozuměn s právním závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k zániku pohledávky z dohody o narovnání v rozsahu 22.365,- Kč započtením. Připomíná, že se právní zástupci účastníků na započtení této částky ústně dohodli. Jestliže se v dohodě o narovnání zavázal, že žalobkyni umožní vstoupit na své místo do leasingových smluv, logicky z toho vyplývá závazek žalobkyně tak učinit a od února platit leasingové splátky za obě auta, která s otcem užívala. Setrvává na názoru, že jeho dluh z dohody o narovnání ve výši 2,053.470,- Kč zanikl ve sjednané lhůtě splněním, neboť žalobkyni jednak zaplatil 2,031.105,- Kč a jednak na její pohledávku započetl vzájemnou pohledávku 22.365,- Kč. Odvolacímu soudu též vytkl, že nárok žalobkyně neposoudil z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. Postupoval v souladu s ústní dohodou o narovnání. Žalobkyně a její otec akceptovali všechny výhody vyplývající pro ně z dohody o narovnání. Částka 22.365,- Kč představuje pouze 2% dluhu z půjčky. Napadený rozsudek považuje za nespravedlivý a pro jeho rodinu likvidační. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Žalovaný nenamítá žádnou z vad vyjmenovaných v §242 odst. 3 o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybňuje správnost právního závěru, že pohledávka žalobkyně z dohody o narovnání nezanikla v rozsahu 22.365,- Kč započtením vzájemné pohledávky žalovaného.
Podle §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Započtení je jedním ze způsobů zániku práva z občanskoprávního vztahu. Zákonné předpoklady zániku pohledávek započtením jsou a/ vzájemnost pohledávek (zásadně musí jít o dva existující závazky mezi týmiž subjekty, kde věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), b/ stejný druh plnění (ten je splněn, jde-li o pohledávky peněžité), c/ způsobilost pohledávek k započtení (nejde o pohledávky, jejichž kompentabilnost je vyloučena zákonem nebo dohodou účastníků) a d/ právní úkon směřující k započtení (jednostranný či dvoustranný).
V daném případě částka 22.365,- Kč, kterou žalovaný uplatnil k započtení proti pohledávce žalobkyně, nesplňovala předpoklad vzájemnosti. Plnil-li žalovaný leasingové společnosti, plnil na základě nezměněných leasingových smluv svůj dluh vůči věřiteli (leasingové společnosti), a neplnil za žalobkyni její dluh vůči tomuto věřiteli. Ke změně leasingových smluv v osobě dlužníka nedošlo a žalovanému úhradou leasingových splátek vzájemná pohledávka vůči žalobkyni nevznikla. Právní názor žalovaného, že k úspěšnému započtení došlo na základě ústní dohody jejich právních zástupců, se nemůže prosadit. Podmínkou pro započtení dvou pohledávek je v prvé řadě existence vzájemných pohledávek; nejde-li o vzájemné pohledávky mezi týmiž subjekty, k (částečnému) zániku pohledávek nemůže dojít. Je lhostejno, zda k započtení mělo dojít na základě jednostranného či dvoustranného právního úkonu. Lze uzavřít, že žalovaný neuplatnil k započtení vzájemnou pohledávku a že pohledávka žalobkyně vůči žalovanému započtením dohodou v tomto rozsahu nezanikla.
Žalovaný odvolacímu soudu dále vytýká, že vzhledem k okolnostem případu nepoužil korektiv dobrých mravů a žalobkyni neodepřel ochranu výkonu práva na zaplacení nedoplatku půjčky (§3 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nezabýval otázkou, zda nárok žalobkyně uplatněný ve vztahu k žalovanému lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení není možno odvolacímu soudu úspěšně vytýkat. Ustálená soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 21, ročník 1998, pod č. 152) totiž dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Žalovaným tvrzené skutečnosti neopodstatňovaly použití korektivu dobrých mravů. Dohoda o narovnání neobsahovala závazek žalobkyně vstoupit místo žalovaného do leasingových smluv a účastníci si ani nesjednali žádný právní následek spojený s nesplněním takového závazku.
Protože se žalovanému nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu v jeho napadené části, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v tomto řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalovanému právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu