ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.124.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 124/2020-196
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce H. M. , narozeného XY , bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 440/14, proti žalovanému H. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrou Wölflovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Otakarova 1159/57, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 362/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. září 2019, č. j. 7 Co 1203/2019-138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2019, č. j. 7 Co 1203/2019-138, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2019, č. j. 25 C 362/2018-98, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou z 12. 9. 2018 se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitým věcem s tím, že odvolal dar pro nevděk obdarovaného (žalovaného).
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 25 C 362/2018-98, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem „pozemku parc. KN č. XY – orná půda, pozemku parc. KN č. XY – zastavěná plocha a nádvoří včetně rodinného domu č. p. XY postaveného na tomto pozemku parc. č. KN XY, pozemku parc. KN č. XY – zastavěná plocha a nádvoří včetně garáže bez č. p./č. e. postavené na tomto pozemku parc. KN č. XY, vše v obci XY a katastrálním území XY, zapsané v Katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY“; žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 35.151 Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 7 Co 1203/2019-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že smlouvou ze dne 23. 8. 2012 žalobce daroval svému synovi (žalovanému) v žalobě specifikované nemovitosti. Dopisy z 27. 7. 2018 a z 12. 9. 2018 odstoupil pro nevděk obdarovaného od darovací smlouvy a vyzval ho k vrácení (vydání) daru. Skutky vymezující zjevné porušení dobrých mravů (chování při telefonickém rozhovoru dne 28. 6. 2018, okamžité ukončení hovoru na téma vrácení daru, ignorace mnohých pokusů o telefonický kontakt, a tomu předcházející nezájem žalovaného o osobu žalobce) se udály po 1. 1. 2014. Na podkladě skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že skutky, pro které žalobce odstoupil od darovací smlouvy, nepředstavují se zřetelem k jejich intenzitě a četnosti úmyslné nebo hrubě nedbalostní porušení dobrých mravů žalovaným a nenaplňují skutkovou podstatu ustanovení §2072 odst. 1 o. z.
V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce prosazuje názor, že soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. jeho rozhodnutím sp. zn. 33 Cdo 445/2013, jestliže odmítly posuzovat veškeré závadové jednání, kterého se žalovaný vůči němu dopustil a nemohly tak případ posoudit komplexně. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3370/2017, kterým podpořil svou argumentaci odvolací soud, považuje dovolatel za judikatorní exces, který koliduje s bohatou judikaturou Ústavního soudu. Dovolatel prosazuje, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči němu naplňuje znaky zjevného porušení dobrých mravů, které mu umožňuje od darovací smlouvy odstoupit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud shledal dovolání žalobce přípustným, protože odvolací soud zjištěný skutkový stav věci poměřoval nesprávnou právní normou, resp. odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, se událo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, přijal a odůvodnil závěr, že, byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by - logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení (nyní vydání). Právo dárce na vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě (nejde o právo a povinnost sui generis), ale již při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (§630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by platila právní úprava odvolání daru podle ustanovení §2068 a násl. o. z. již v době, kdy byla darovací smlouva sjednávána, by některá ze stran za takových okolností neměla na darovací smlouvě zájem (například obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by se nadít, že dárce může dar odvolat pro nouzi) a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci ustanovením §2072 o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá, a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl již z toho důvodu uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele – napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu