ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1713.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1713/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně LAROS s. r. o. se sídlem Benešov, Jana Nohy 1285, identifikační číslo: 49826514, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 102, proti žalovanému S. Š. , zastoupenému Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 21, o zaplacení 1,119.019,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 73/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2010, č. j. 70 Co 328/2010-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Podhorského, advokáta se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 102.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 18 C 73/2009-32, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,119.019,90 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2010, č. j. 70 Co 328/2010-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pouze tak, že zamítl žalobu co do úroků z prodlení za dobu od 12. 3. 2009 do 25. 4. 2009, jinak jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Žalovaný v podaném dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, avšak posuzováno podle obsahového vylíčení dovolacích námitek (§41 odst. 2 o. s. ř.), dovolání směřuje jen proti té části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; ostatně dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla částečně zamítnuta, by ani nebylo subjektivně přípustné (srovnej rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154 /dále jen „Soubor“/, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší).
Dovolání žalovaného proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Protože přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je vyloučena (odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně), může být přípustnost dovolání založena již jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž do té doby je nadále použitelné - srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV ÚS 1572/11). O takový případ jde zejména tehdy, je-li v rozhodnutí odvolacího soudu řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Bezcenná je proto námitka žalovaného zpochybňující zjištění odvolacího soudu, zda a kdy mu žalobkyně dílo předala; jde totiž o výhradu proti skutkovému zjištění, tedy uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Skutkový stav, na jehož základě odvolací soud věc právně posoudil, je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a pro dovolací soud je závazný.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, že uplatněná pohledávka žalobkyně nezanikla započtením pohledávky žalovaného podle §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným.
V posuzovaném případě se žalobkyně (zhotovitelka) domáhala po žalovaném (objednateli) zaplacení částky 1,119.019,90 Kč s příslušenstvím, která představuje smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o dílo pro případ prodlení žalovaného s úhradou záloh na cenu díla ve výši 0,1 % denně z vyúčtovaných záloh. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu za 1095 dnů prodlení od 11. 3. 2006 do 12. 3. 2009 (tj. tři roky před podáním žaloby). Na základě provedeného dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo v souladu s §631 obč. zák., jejíž součástí (článek IX.) bylo ujednání o smluvní pokutě, kterou účastníci sjednali ve výši 0,1 % denně ze smluvní ceny díla pro případ prodlení žalobkyně se splněním díla, které mělo být předáno dne 31. 12. 2002, a ve výši 0,1 % denně pro případ prodlení žalovaného s úhradou vyfakturovaných záloh na cenu díla (§544 obč. zák.). Splatnost smluvních pokut nebyla dohodnuta. Žalobkyně postupně vyúčtovala zálohy na cenu díla, z nichž žalovaný nezaplatil částky 100.000,- Kč, 300.000,- Kč, 498.383,- Kč a 123.553,- Kč a ocitl se v prodlení. Povinnost k jejich úhradě mu byla uložena pravomocným soudním rozhodnutím. Pohledávka žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty se stala splatnou dne 25. 4. 2009 (tj. den následující po dni, kdy žaloba s uplatněným nárokem byla doručena žalovanému). Žalovaný při jednání soudu dne 4. 11. 2009 započetl na žalovanou pohledávku svou pohledávku ve výši 611.340,- Kč představující smluvní pokutu za 229 dnů prodlení žalobkyně s předáním díla od 31. 12. 2002 do 6. 8. 2003. Odvolací soud sice dovodil, že nárok žalovanému na smluvní pokutu vznikl, avšak zároveň shledal úspěšnou námitku žalobkyně, že pohledávka žalovaného, která se stala splatnou již v roce 2003, byla v době splatnosti pohledávky žalobkyně promlčena; vzájemné pohledávky účastníků se proto nesetkaly a nemohly zaniknout započtením (§581odst. 2 obč. zák.).
Zpochybněný právní závěr, že vzájemné pohledávky účastníků nezanikly započtením ve smyslu §580 obč. zák., je ve svém výsledku správný. Komentářová literatura a rozhodovací praxe je zajedno v tom, že jedním z předpokladů započtení je způsobilost pohledávek k započtení (jejich započtení není vyloučeno zákonem nebo dohodou účastníků). Při splnění dalších podmínek (vzájemnost pohledávek, stejný druh plnění a právní úkon směřující k započtení) dojde k zániku pohledávek okamžikem, kdy se setkaly. Za okamžik setkání pohledávek se považuje okamžik splatnosti pohledávky později splatné; v tomto okamžiku dojde k zániku pohledávek následkem započtení, a to v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. Rozhodující je proto jejich splatnost, a nikoli, kdy která vznikla, případně kdy byl kompenzační projev učiněn. Zápočet nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen (§581 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Z uvedeného plyne, že dokud není pohledávka splatná, nelze ji úspěšně započítat proti splatné pohledávce. Z §581 odst. 2 obč. zák. je zřejmé, že zákon vylučuje možnost jednostranným projevem započíst pohledávky promlčené. Nezáleží přitom na tom, kdy byl učiněn projev k započtení; promlčení se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly. Pro posouzení, zda je pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze použít k započtení), je tudíž rozhodující okamžik, kdy se pohledávky setkaly. Při splnění zákonných předpokladů platí, že byla-li vzájemná pohledávka promlčena již v okamžiku, kdy dospěla pohledávka později splatná, je zánik závazku jednostranným započtením vyloučen (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1694 a násl., a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 723/2001, uveřejněný v Souboru pod č. C 1537, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 64/2006)). Z řečeného tudíž plyne, že úvaze, zda započítávaná pohledávka byla z hlediska námitky promlčení kompenzabilní, musí předcházet závěr o tom, kdy se započítávané pohledávky setkaly, tedy kdy dospěla pohledávka později splatná.
V dané věci, jak sám žalovaný v dovolání uvádí, nebyla splatnost smluvních pokut sjednána. Splatnými se proto mohly stát až na výzvu věřitele k plnění podle §563 obč. zák. Za kvalifikovanou výzvu se považuje i žaloba či jiné podání soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, uveřejněný v Souboru pod č. C 1746). Odvolací soud v souladu s judikaturou soudů dospěl k závěru, že splatnost pohledávky žalobkyně nastala dne 25. 4. 2009 (den následující po doručení žaloby žalovanému), který považoval za okamžik, kdy se pohledávky účastníků setkaly. Dovodil totiž, že pohledávka žalovaného se stala splatnou již v roce 2003. Tomu pak odpovídal i jeho závěr, že vzájemná pohledávka žalovaného byla v době střetu pohledávek promlčena (§101 obč. zák.) a nebyla tak způsobilá k započtení. Brojí-li žalovaný proti závěru odvolacího soudu, že jeho pohledávka byla splatná již v roce 2003 a prosazuje-li názor, že se stala splatnou až na základě kompenzační námitky učiněné při jednání soudu dne 4. 11. 2009 a že tudíž nezapočetl promlčenou pohledávku, přehlíží zároveň, že jeho projev vůle směřující k započtení (§580 obč. zák.) zachycený v protokolu o jednání před soudem dne 4. 11. 2009 nelze ztotožnit s výzvou k plnění (§563 obč. zák.). I kdyby však úkon žalovaného směřující k započtení ze dne 4. 11. 2009 byl zároveň výzvou k plnění, stala by se započítávaná pohledávka ve smyslu §563 obč. zák. splatnou teprve dnem následujícím po doručení výzvy žalobci (tj. 5. 11. 2009) a v okamžiku, kdy byl projev započtení učiněn, nemohla být tudíž splatná a způsobilá k započtení (součástí zjištěného skutkového stavu není zjištění, že žalovaný vyzval žalobkyni k plnění dříve, než uplatnil námitku započtení). Úkon směřující k započtení pohledávky, který žalovaný učinil v průběhu řízení, aniž předtím vyzval žalobkyni k plnění, proto nemohl mít žádné právní účinky a způsobit zánik žalované pohledávky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003). Závěr odvolacího soudu, že pohledávky účastníků (v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí) nezanikly započtením, je proto správný a námitka nesprávného právního posouzení věci není opodstatněná.
Prosadit se nemůže ani námitka nesprávnosti závěru, že výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť k němu odvolací soud dospěl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 2 Cdo 263/2001, ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1842/2000, ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 805/2005, uveřejněná v Souboru pod č. C 6, C 479, C 2112, C 2084, C 4954).
Přípustné není dovolání ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 8 ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 29. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 21. listopadu 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu