ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1716.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1716/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně L. W. , zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti žalované J. P. , zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 6, Glinkova 1659/14, o 85.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci, pod sp. zn. 9 C 151/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2015, č. j. 19 Co 1957/2015-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.808,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Macha, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2015, č. j. 9 C 151/2011-124, uložil E.V. a žalované povinnost zaplatit žalobkyni po 85.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 19 Co 1957/2015-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není přípustné. Neobsahuje totiž obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaná (dále též „dovolatelka“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 378/2013, 21 Cdo 379/2013, se dovolatelka domáhá revize skutkového závěru o pravosti podpisu zůstavitele na listině ze dne 7. 3. 2008, avšak přehlíží, že tento závěr je výsledkem dokazování (hodnocení důkazů), přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Požadavek dovolatelky, že „vyřešené právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, nepředstavuje řádné vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu ); v takovém případě pak musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout, jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostála. Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu