ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.1826.99.1
sp. zn. 33 Cdo 1826/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Marty Škárové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně V. z. p. ČR, - O. p. v Č. B, právně zastoupené advokátem, proti žalovanému J.R., zastoupenému advokátem, o 274.766,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 268/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. dubna 1999 č.j. 7 Co 583/99-74 ve znění opravného usnesení ze dne 5. 5. 1999 č.j. 7 Co 583/99-80, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 1999 č.j. 7 Co 583/99-74 ve znění opravného usnesení ze dne 5. 5. 1999 č.j. 7 Co 583/99-80 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 1998 č.j. 16 C 268/97-61 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 3. 1998 č.j. 16 C 268/97-31 zamítl žalobu s návrhem, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni 274.766,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalovaný dne 3. 12. 1993 způsobil z nedbalosti těžkou újmu na zdraví J. W. tím, že po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní automobil a způsobil dopravní nehodu, při které výše jmenovaného zranil. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 1994 č.j. 3 T 219/94-89, který nabyl právní moci dne 10. 8. 1994, byl žalovaný za toto jednání uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky. Nemocnice vyúčtovala 18. 4. 1994 náklady na zdravotní péči poskytnutou J. W. po úrazu, k úhradě je předložila O. p. v Č. B. v rámci zúčtování druhého čtvrtletí 1994 a pojišťovna je zálohově zaplatila 24. 8. 1994. V příčinné souvislosti s uvedeným poškozením zdraví žalobkyně uhradila smluvním zdravotnickým zařízením za zdravotní výkony, léky, náklady na dopravu a prostředky zdravotnické techniky celkovou částku 274.766,- Kč. Žalobkyni byla událost a její následky nahlášena Policií ČR - Okresním úřadem vyšetřování dne 28. 4. 1994. Vyúčtování nemocnice bylo žalobkyni předloženo ke dni 30. 6. 1994, a na jeho základě byla revizním lékařem žalobkyně vypracována revizní zpráva dne 20. 3. 1996. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k datu podání žaloby dne 30. 6. 1997 je nárok žalobkyně na náhradu škody promlčen, neboť objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku podle §106 obč. zák. uběhla dnem 18. 4. 1997, když dne 18. 4. 1994 bylo žalobkyni předloženo vyúčtování nemocnice a Policie ČR nahlásila žalobkyni událost dne 28. 4. 1994. I kdyby se žalobkyně o výši škody dozvěděla z vyúčtování nemocnice teprve 30. 6. 1994, v té době již věděla o výši škody a kdo za ni odpovídá, a k tomuto datu by tedy začala běžet subjektivní promlčecí doba.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 1998 č.j. 7 Co 1441/98-43 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v tomto usnesení vyslovil závazný právní názor, že žalobou uplatněný nárok není promlčen, neboť v den podání žaloby neuplynula ani objektivní ani subjektivní promlčecí doba. O tom, kdo za škodu odpovídá, se žalobkyně dozvěděla z pravomocného trestního rozsudku a o škodě se dozvěděla z výpočtu léčebných nákladů provedeného revizním lékařem dne 20. 3. 1996 a od tohoto data tedy začala běžet subjektivní promlčecí doba. Tříletá objektivní promlčecí doba nemohla běžet od škodné události (3.12.1993), když škoda vznikla žalobkyni až zaplacením anonymní neadresné zálohy za léčení dne 24. 8. 1994, takže ke dni podání žaloby neuplynula ani objektivní promlčecí doba.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 1998 č.j. 16 C 268/97-61 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 274.766,- Kč s 16 % úrokem od 24. 7. 1996 do zaplacení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vycházel z názoru vysloveného ve zrušujícím usnesení a dovodil, že subjektivní promlčecí doba začala běžet od 20. 3. 1996, neboť o tom, kdo za škodu odpovídá, se žalobkyně dozvěděla z pravomocného trestního rozsudku a z výpočtu léčebných nákladů, provedeného revizním lékařem dne 20. 3. 1996. Objektivní promlčecí doba počala běžet dne 24. 8. 1994, kdy žalobkyně utrpěla škodu zaplacením anonymní neadresné zálohy za léčení. Neshledal proto důvodnou námitku promlčení nároku žalobkyně na náhradu škody podle ust. §20a odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb. a při určení její výše vycházel z výpočtu nákladů na léčení provedeného revizním lékařem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 4. 1999 č.j. 7 Co 583/99-74 ve znění opravného usnesení ze dne 5. 5. 1999 č.j. 7 Co 583/99-80 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 274.766,- Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na náhradu škody ve výši nákladů vynaložených na léčení poškozeného podle ust. §20a odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, a ztotožnil se se závěrem, že žalobkyně se o vzniklé škodě dozvěděla ze zprávy revizního lékaře dne 20. 3. 1996, neboť je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a nestačí pouhá možnost dozvědět se o ní. Ke škodě došlo zaplacením zálohy na pojistný případ dne 24. 8. 1994, subjektivní promlčecí doba počala běžet dne 20. 3. 1996 a objektivní dne 24. 8. 1994. Protože žaloba byla podána dne 30. 6. 1997, stalo se tak včas.
94
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, ve kterém namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby, neboť z právních předpisů, které upravují postavení revizních lékařů zdravotních pojišťoven, nevyplývá nějaké jejich specifické postavení, na kterém by závisel začátek běhu lhůt. Pojem „dozví se o škodě\" zpravidla znamená stav, kdy škoda může již být vyčíslena v penězích. Tento stav v daném případě nastal v okamžiku vzniku škody, tj. dne 24. 8. 1994, neboť k tomuto datu měla žalobkyně již po několik měsíců k dispozici vyúčtování od zdravotnického zařízení, a posouzení revizního lékaře mělo proběhnout při prověřování vyúčtování, tedy do provedení úhrady zdravotní pojišťovnou. Podle dovolatele tak odvolací soud nesprávně posouvá začátek běhu lhůty do doby, kdy bude samotným poškozeným proveden úkon k vyčíslení škody, zatímco začátek promlčecí doby se váže k době, kdy má poškozený veškeré podklady, ze kterých může výši škody vlastním úkonem určit. Navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., je opodstatněné.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z toho, že odvolací soud na základě nesprávného právního posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby v dané věci dovodil, že nárok žalobkyně není promlčen.
Podle ustanovení §20a zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, má příslušná zdravotní pojišťovna právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči plně nebo částečně hrazenou zdravotním pojištěním v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Tato náhrada je příjmem fondů zdravotní pojišťovny.
Toto ustanovení zakládá zdravotní pojišťovně právo na tzv. regresní náhradu. Jde o nárok na náhradu škody, spočívající v tom, že pojišťovna uhradila náklady na léčení svého pojištěnce (na péči hrazenou zdravotním pojištěním) v příčinné souvislosti s tím, že mu bylo zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby způsobeno poškození zdraví.
Podle ust. §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škody vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
U práva na náhradu škody je tedy stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní, tříletá případně desetiletá (jde-li o škodu způsobenou úmyslně). Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, a skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu.
K události, z níž žalobkyni vznikla škoda (újma spočívající ve zmenšení jejího majetkového stavu), došlo dnem, kdy zaplatila náklady na léčení J. W., tj. 24. 8. 1994, a od tohoto data začala běžet tříletá objektivní promlčecí doba, která uplynula dnem 24. 8. 1997, jak správně dovodil odvolací soud.
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu, tak i o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a ne jen předpokládaná vědomost poškozeného o vzniklé škodě. K tomu však dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby poškozený znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění, přičemž není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Závěr o tom, že pro podání žaloby o náhradu škody postačuje orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku.
95
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zdravotní pojišťovny kontrolují využívání a poskytování péče plně nebo částečně hrazené zdravotním pojištěním v jejím objemu a kvalitě včetně dodržování cen u smluvních zdravotnických zařízení a pojištěnců. Podle odst. 2 kontrolní činnost provádějí prostřednictvím informačních dat v rozsahu stanoveném zákonem a činností revizních lékařů. Další kontrolní činnost provádějí odborní pracovníci ve zdravotnictví způsobilí k revizní činnosti. Revizní lékaři pak podle odst. 3 tohoto ustanovení posuzují odůvodněnost léčebného procesu se zvláštním zřetelem na jeho průběh a předepisování léčiv, prostředků zdravotnické techniky a na posuzování potřeby lázeňského pobytu jako součásti léčebné péče.
Podle ustanovení §31 odst. 1 nařízení vlády č. 216/1992 Sb., kterým se vydává Zdravotní řád a provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, revizní lékaři a odborní pracovníci ve zdravotnictví způsobilí k revizní činnosti určení zdravotní pojišťovnou (dále jen \"odborní pracovníci\") kontrolují, zda
a) poskytnutá péče odpovídá péči vyúčtované zdravotní pojišťovně,
b) byly vyúčtovány pouze ty výkony, léčiva a prostředky, které je zdravotní pojišťovna povinna uhradit,
c) rozsah a druh zdravotní péče odpovídá zdravotnímu stavu pojištěnce.
V dané věci bylo zjištěno, že žalovaný způsobil dne 3. 12. 1993 z nedbalosti těžkou újmu na zdraví J. W. a náklady péče plně nebo částečně hrazené zdravotním pojištěním, které byly podle údajů zdravotnického zařízení vynaložené na jeho léčení, byly žalobkyní zálohově zaplaceny dne 24. 8. 1994. Na základě vyúčtování nemocnice ze dne 18. 4. 1994 byl revizním lékařem žalobkyně proveden dne 20. 3. 1996 výpočet nákladů na léčení J. W., který stanovil jejich výši částkou 274.766,28,- Kč a potvrdil jejich přímou souvislost s úrazem zraněného ze dne 3. 12. 1993 při autonehodě. O odpovědném subjektu se žalobkyně nepochybně dozvěděla z trestního rozsudku, který nabyl právní moci dne 10. 8. 1994 a kterým byl žalovaný uznán vinným ze způsobení těžké újmy na zdraví J. W. Nelze však souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle kterého se žalobkyně o škodě a její výši dozvěděla až ze zprávy revizního lékaře, neboť již v době, kdy jí vznikla škoda, spočívající v úhradě nákladů zdravotní péče poskytnuté J. W., měla k dispozici vyúčtování těchto nákladů od zdravotnického zařízení, měla tedy k dispozici skutečnosti rozhodné pro zjištění výše škody, a to bez ohledu na to, zda a kdy nechala provést kontrolu předloženého vyúčtování či ověřit jeho správnost revizním lékařem. Z hlediska nabytí vědomosti o rozsahu vzniklé majetkové újmy vyjádřitelné v penězích není totiž rozhodné, zda oprávněný si prověří správnost vyúčtovaných nákladů na péči plně nebo částečně hrazenou zdravotním pojištěním sám nebo prostřednictvím svých odborných pracovníků, pověřených kontrolní činností.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je naplněn; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zru-šil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že stejnými vadami, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek v uvedeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního ří-zení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová