ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.1864.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 1864/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně A.K. zastoupené advokátkou, proti žalovanému R.J., zastoupenému advokátem, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 152/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2000 č.j. 12 Co 37/2000-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 10. 1998 č.j. 10 C 152/97-56 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč s 21 % úrokem od 28. 9. 1997 do zaplacení, co do zbylé části příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobkyně zaslala dne 2. 11. 1992 poštou částku 130.000,- Kč, kterou žalovaný převzal, a dne 10. 2. 1992 z ní vrátil žalobkyni 30.000,-Kč. Tvrzení žalovaného, že mezi účastníky byla předem dohodnuta smlouva o půjčce, nebylo v řízení prokázáno. Žalobkyně byla přesvědčena, že poukázáním částky 100.000,- Kč žalovanému splácí svůj dluh panu Z., o čemž svědčí i zaúčtování této částky v jejím účetnictví jako splacení dluhu ve prospěch jmenovaného, a na její straně nebyl prokázán ani projev vůle směřující k uzavření smlouvy o půjčce částky 100.000,- Kč se žalovaným. Protože žalovaný obdržel od žalobkyně tuto částku, jejíž vrácení neprokázal, a nebylo prokázáno ani uzavření nějaké smlouvy mezi účastníky, soud prvního stupně dovodil, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, které je povinen podle ust. §451 odst. 1 obč. zák. žalobkyni vrátit.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2000 č.j. 12 Co 37/2000-101 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V zamítavém výroku ohledně části příslušenství zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud nejprve posuzoval včasnost podaného odvolání a poté, co byl proveden výslech žalovaného, svědků Ing. J. H. a V.K. a po provedení listinných důkazů dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že žalovaný se od počátku prosince 1998 do konce ledna 1999, tedy zejména v době doručování 14. a 15.12.1998, nezdržoval v místě trvalého bydliště v P., ale u svého příbuzného v Č.T., v této době nebylo jeho vozidlo taxi v provozu a on také ze své podnikatelské činnosti (provoz taxi) nevykazoval žádné příjmy. Uložení zásilky s rozsudkem soudu prvního stupně na poště v prosinci 1998 nemá proto účinky náhradního doručení. Protože žalovaný převzal rozsudek soudu prvního stupně až osobně u soudu dne 14. 6. 1999 a odvolání podal dne 29. 6. 1999, jde o odvolání podané v odvolací lhůtě podle ust. §204 odst. 1 o.s.ř. Při rozhodnutí o věci samé vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nedoznala změn ani v průběhu odvolacího řízení, a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že vzhledem k tomu, že nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce, je třeba uplatněný nárok posuzovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu. Protože v odvolacím řízení žalovaný uplatnil námitku promlčení, zabýval se odvolací soud její důvodností a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen. V dané věci totiž začala běžet objektivní promlčecí lhůta podle ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. dnem následujícím poté, kdy částka 130.000,- Kč, zaslaná poštou, byla žalovanému vyplacena, což se stalo nejpozději v listopadu 1992, a žaloba, která byla podána dne 23. 7. 1997, byla podána až po uplynutí tříleté objektivní lhůty v listopadu 1995.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud již ve věci neměl rozhodovat, neboť případ je „res iudicata\", protože soud prvního stupně i pošta postupovaly při doručování rozsudku správně, zásilka žalovanému nebyla v úložní době vyzvednuta, takže dne 5. 1. 1999 nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci. Poukazuje na to, že žalovaný v době doručování zásilky na adrese trvalého bydliště několikrát byl, byť na jeden den, o čemž svědčí i provedené důkazy (výpis z taxametru, údaje uvedené v peněžním deníku, výpověď svědkyně Ing. H.), a za nevěrohodnou považuje výpověď svědka K. Postup odvolacího soudu je podle názoru dovolatelky zásahem do její právní jistoty, a odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl další jí navržené důkazy ohledně pobytu žalovaného, a to výpisem z jeho karty řidiče na D., dotazem na firmu taxi v P., zda žalovaný pro ni prováděl v uvedeném období jízdy, a výslechem svědka C. S., zda si u něj půjčil automobil. Neprovedením těchto důkazů byla žalobkyni odňata možnost jednat před soudem. Pokud jde o otázku promlčení nároku, namítá, že k běhu promlčecí doby došlo až právní mocí rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 665/96 ze dne 3. 9. 1996, z jehož odůvodnění vyplývá, že se jí nepodařilo prokázat vrácení půjčky p. Z., a proto je povinna mu částku 100 000,- Kč zaplatit. Teprve z tohoto rozhodnutí mohla totiž žalobkyně usoudit, vůči komu může svou pohledávku požadovat. Dále má za to, že námitka promlčení uplatněná žalovaným je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a uvedl, že byl skutečně několikrát v období od prosince 1998 do ledna 1999 u svého bydliště, z toho však nevyplývá, že by se na této adrese trvale zdržoval. Odvolání bylo podle jeho názoru včas podáno v odvolací lhůtě, která začala běžet až po té, co si osobně vyzvedl rozsudek u soudu dne 14. 6. 1999. K důkazům navrhovaným dovolatelkou uvádí, že by z nich ani nemohlo vyplynout, zda se v místě trvalého bydliště zdržoval, a proto jsou nadbytečné. Tvrzení žalobkyně, že až právní mocí rozsudku Krajského soudu v Ostravě vzniklo na její úkor bezdůvodné obohacení, považuje za zcela účelové. Navrhl zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., není opodstatněné.
124
K námitce žalovaného, že dovolání nebylo podáno ve lhůtě, je třeba uvést, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 6. 2000, dovolání bylo podáno 12. 7. 2000 faxem, a tento den byl rovněž k poštovní přepravě předán originál tohoto faxového podání. Je tedy zřejmé, že dovolání bylo podáno v jednoměsíční dovolací lhůtě podle ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., tedy včas.
Dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadami vedenými v ustanovení §237 odst. 1 písm. d/ a f/ o.s.ř., neboť odvolací soud neměl ve věci již rozhodovat vzhledem k tomu, že šlo o věc již pravomocně rozsouzenou, a protože nebyly provedeny jí navrhované důkazy, byla jí odňata možnost jednat před soudem.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení.
Podle §159 odst. 3 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu.
Především je třeba uvést, že případná právní moc rozhodnutí soudu prvního stupně by netvořila překážku věci rozsouzené pro odvolací řízení, neboť odvolací řízení není novým řízením v téže věci, nýbrž je pokračováním řízení, které bylo zahájeno před soudem prvního stupně. Odvolací soud neprojednává tutéž věc znovu, ale v návaznosti na předchozí prvostupňové řízení, a odvolací řízení má přezkumnou povahu a jeho rozsah není vymezen jen žalobou, ale i odvoláním (Srov. též rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.38, roč. 1998). Pokud by odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně na základě opožděně podaného odvolání, jednalo by se nikoliv o vadu podle §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., nýbrž o jinou vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se však v dané věci nejedná. Odvolací soud před projednáním odvolání důsledně prověřil okolnosti doručení rozsudku soudu prvního stupně žalovanému, provedl k tomu řadu důkazů, zjistil z nich skutečnosti týkající se pobytu žalovaného v době kolem data prvního a druhého pokusu o doručení zásilky, a jeho skutkový závěr na jejich základě učiněný má oporu v obsahu spisu (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.). Včasnost odvolání pak posoudil v souladu s příslušnými procesnímu ustanoveními.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. V tom, že odvolací soud nevyžádal a neprovedl důkazy navržené žalobkyní, nelze spatřovat postup, kterým by jí byla odňata možnost jednat před soudem. Je totiž věcí soudu, které z navržených důkazů budou provedeny (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) a toto platí i v odvolacím řízení (§211 o.s.ř.). Rozhodne-li soud, že některé důkazy nebudou provedeny (např. proto, že nejsou podstatné, jak tomu bylo v daném případě), nejde o postup, kterým by byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem. Ostatně ani podle názoru dovolacího soudu dovolatelkou označené důkazy nejsou způsobilým prostředkem ke zjištění, zda se adresát v době doručování v místě svého bydliště skutečně zdržoval, a tedy k vyvrácení správnosti skutkového závěru odvolacího soudu.
Dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. není tedy dán.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání dále vyvozována z toho, že odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu objektivní promlčecí doby.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. se jedná v případě, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §101 o.s.ř. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
V prvním odstavci tohoto ustanovení je upravena tzv. subjektivní promlčecí doba, v odstavci druhém pak promlčecí doba objektivní. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí.
Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo. Bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu, jak je zcela správně v daném případě posoudily soudy obou stupňů, vzniká již samotným přijetím plnění. Tehdy také začne běžet objektivní promlčecí doba.
125
Zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že žalobkyně odeslala částku 100.000,- Kč žalovanému dne 2. 11. 1992 a že k převzetí této částky žalovaným došlo zhruba do jednoho týdne po odeslání, takže v listopadu 1992 začala běžet objektivní tříletá promlčecí doba, která skončila v listopadu 1995. Za situace, kdy žaloba byla podána až dne 23. 7. 1997, tedy téměř dva roky po marném uplynutí objektivní promlčecí doby, je závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku správný. K námitce dovolatelky, že objektivní promlčecí lhůta začala běžet až od právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla žalovaná zavázána zaplatit panu Z. 100.000,- Kč s příslušenstvím, je třeba uvést, že tento rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o vzájemných právech a povinnostech účastníků jiného právního vztahu, nemohl mít vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky tohoto řízení. Tímto rozhodnutím nedošlo k získání bezdůvodného obohacení žalovaným, ani k dodatečnému odpadnutí právního důvodu, který by zde existoval v době přijetí plnění. Nelze proto k datu právní moci tohoto rozhodnutí klást počátek běhu objektivní promlčecí lhůty.
Dovolatelka má dále za to, že ve sporu uplatněná námitka promlčení je výkonem práv v rozporu s dobrými mravy.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §3 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Pokud jde o výkon práva, které účastníku dává přímo právní předpis, přichází v úvahu aplikace tohoto ustanovení jen ve výjimečných případech. Účelem institutu promlčení je vést věřitele k tomu, aby v případě, že dlužník nesplní závazek, uplatnili včas své právo, tj., aby tak učinili bez zbytečného otálení, a promlčení chrání i dlužníky, aby nebyli nepřiměřeně dlouho vystaveni riziku soudního vynucení povinnosti. Promlčení nevede k zániku práva (pohledávky), brání pouze jeho vymahatelnosti.
V dané věci skutková zjištění soudů obou stupňů nedávají ani podle názoru dovolacího soudu podklad pro závěr, že by výkon práva žalovaného vznést námitku promlčení byl v rozporu s dobrými mravy, ostatně ani dovolatelka nevyvozuje rozpor s dobrými mravy z konkrétních skutkových okolností, jež byly v řízení zjištěny.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 3.250,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75.- Kč (§7, §11 odst. 1 písm. k/ a §l3 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu