ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.194.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 194/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně L. Č. , zastoupené Ing. Luďou Šabatovou, bytem Praha 8, Lindnerova 6, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s. se sídlem Praha 1, Jindřišská 24/941, identifikační číslo: 618 60 069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 149/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. srpna 2012, č. j. 18 Co 323/2012-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. února 2012, č. j. 27 C 149/2011-49, zrušil rozhodčí nález ze dne 30. 6. 2011, č. j. La 462/11-13, vydaný rozhodcem Mgr. M. L. a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. srpna 2012, č. j. 18 Co 323/2012-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalobkyně (dlužnice) a žalovaná (veřitelka) uzavřely dne 22. 7. 2010 smlouvu o revolvingovém úvěru ve znění jejího dodatku ze dne 30. 7. 2010. Součástí smlouvy se stala Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru předložená žalobkyni žalovanou na předtištěném formuláři (dále jen „Smluvní ujednání“); podle jejich čl. 18 se smluvní strany dohodly, že veškeré spory bude v jednoinstančním řízení rozhodovat kterýkoli z osmi zde uvedených (a žalovanou dříve vybraných) rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodčí řízení se bude řídit pravidly sjednanými v rozhodčí doložce a podpůrně řádem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Rozhodce Mgr. M. L. (uvedený v seznamu rozhodců v rozhodčí doložce), jemuž žalovaná doručila žalobu, rozhodčím nálezem ze dne 30. 6. 2011, č. j. La 462/11-13, žalobě vyhověl; neuznal námitku žalobkyně, že rozhodčí doložka ve smlouvě nebyla sjednána platně, jestliže si v ní účastnice nedohodly konkrétní osobu rozhodce a jestliže Rozhodčí společnost Pardubice s. r. o. není stálým rozhodčím soudem.
Odvolací soud závěr o neplatnosti rozhodčí doložky ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), dovodil (stejně jako soud prvního stupně) jednak ze způsobu určení rozhodce a jednak z důvodu vyloučení žalobkyně coby spotřebitelky z možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jiným (a to „nezávislým“) rozhodcem, a dále z důvodu zneužití slabšího postavení spotřebitelky tím, že rozhodčí doložka nebyla sjednána přímo v samotné smlouvě, nýbrž v přiložených smluvních podmínkách paušálně používaných žalovanou při poskytování spotřebitelských úvěrů, v důsledku čehož žalobkyně neměla prakticky možnost vyjednat si pro sebe výhodnější podmínky.
Již v usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010, Vrchní soud v Praze přijal a odůvodnil názor, podle něhož se účastníci musí v rozhodčí smlouvě dohodnout, buďto na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona (§2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v rozhodném znění - dále jen „zákon č. 216/94 Sb.“). Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí vždy být fyzická osoba, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny (§7 odst. 1 zákona č. 216/94 Sb.). Přitom stanovením způsobu určení rozhodce je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany, jak je tato zásada formulována v §269 odst. 3 obchodního zákoníku. Na rozdíl od ad hoc rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná dle §39 obč. zák. pro obcházení zákona. Na toto rozhodnutí pak navázal usnesením ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který usměrnil rozdílnou rozhodovací praxi soudů přijetím závěru, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je (jako celek) neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Tím se odchýlil od právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, podle něhož si strany smlouvy mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu §13 zákona č. 216/94 Sb., a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.
Odvolací soud rozhodl v souladu se závěry obsaženými ve výše citovaných - rozhodovací praxi sjednocujících - rozhodnutích, uzavřel-li, že rozhodčí doložka ve smlouvě o revolvingovém úvěru je neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák.; ta totiž neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, jestliže výběr rozhodce ze seznamu rozhodců (vedeného nikoli stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona) byl svěřen do rukou jedné ze smluvních stran, která podá rozhodčí žalobu. I když se formulace rozhodčí doložky v posuzovaném případě poněkud liší od znění rozhodčí doložky, kterou dovolací soud posuzoval ve svém rozhodnutí ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, zřetelně z ní vyplývá, že účastnice se (stejně jako smluvní strany ve věci sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) nedohodly na tom, že jejich případný spor bude řešen rozhodcem ad hoc (žádný rozhodce není v rozhodčí smlouvě jmenovitě uveden), a určení rozhodce v ní není sjednáno zákonu odpovídajícím způsobem. Protože posouzení otázky neplatnosti rozhodčí doložky z uvedeného důvodu obstojí a samo o sobě vede ke zrušení rozhodčího nálezu, nemůže být napadené rozhodnutí zásadně právně významné pro řešení dalších důvodů, na nichž odvolací soud závěr o neplatnosti rozhodčí doložky založil.
Námitka žalované, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto, vyjma případů, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů; o takový případ se v posuzovaném případě zjevně nejedná.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. dubna 2013
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu