ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2025.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 2025/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. T. L., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánkova 48, proti žalovanému K. Š., zastoupenému JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, o zaplacení 1,881.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 84/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 10. prosince 2009, č. j. 12 Co 322/2009-215, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 45.324,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňkem Koschina, advokáta se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 1,881.500,- Kč s tím, že tato částka představuje nedoplatek kupní ceny, kterou mu měl žalovaný zaplatit podle kupní smlouvy uzavřené dne 17. 1. 2005.
Okresní soud v Jeseníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. ledna 2009, č. j. 3 C 84/2005-157, žalobu o zaplacení 1,881.500,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 15. 2. 2005 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. prosince 2009, č. j. 12 Co 322/2009-215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2,5 % úroku z prodlení z částky 1,881.500,- Kč od 15. 2. 2005 do 22. 2. 2005, a ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 1,881.500,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení z této částky od 23. 2. 2005 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely shodně ze zjištění, že účastníci (žalobce jako budoucí prodávající a žalovaný jako budoucí kupující) uzavřeli dne 15. 12. 2004 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byly zde specifikované pozemky; téhož dne byla žalobci předána záloha na kupní cenu ve výši 400.000,- Kč. Dne 17. 1. 2005 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, podle níž žalobce žalovanému prodal zde specifikované pozemky za sjednanou kupní cenu 2,281.500,- Kč; smluvními stranami bylo sjednáno, že kupní cena je vypořádávána podle smlouvy o úschově uzavřené téhož dne jako smlouva kupní. Smlouvu o úschově podepsali žalovaný jako „složitel“, žalobce jako „příjemce“ a jako „schovatel“ je ve smlouvě označena „Advokátní kancelář JUDr. J. S. a partneři se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 56, kterou zastupuje JUDr. L. M.“; ten také smlouvu o úschově podepsal. Ve smlouvě o úschově je uvedeno, že dne 15. 12. 2004 složil složitel (žalovaný) k rukám schovatele částku 400.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu na zde specifikované pozemky a další částku 1,881.500,- Kč se zavazuje složit na účet u Komerční banky, a.s. č. 86-8969290247/0100 nejpozději do 7 dnů po podpisu této smlouvy; tuto částku žalovaný poukázal dne 20. 1. 2005 na zmíněný bankovní účet, kam byla připsána. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že uschovanou částku je schovatel oprávněn uvolnit a vyplatit k rukám oprávněného (žalobce) tak, že 400.000,- Kč poukáže po předložení návrhu na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy uzavřené dne 17. 1. 2005, částku 1,813.055,- Kč do sedmi dnů po předložení originálu kupní smlouvy s doložkou příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva složitele (žalovaného) a originálu výpisu z katastru nemovitostí, kde bude složitel (žalovaný) zapsán jako výlučný vlastník nemovitostí převáděných kupní smlouvou uzavřenou účastníky dne 17. 1. 2005 a částku 68.445,- Kč do 7 pracovních dnů od předložení originálu platebního výměru příslušného finančního úřadu o zaplacení daně z převodu nemovitostí podle kupní smlouvy. JUDr. L. M., který – jak vyšlo posléze najevo - nejednal z pověření advokáta JUDr. J. S. (a nebyl ani jeho zaměstnancem), žalobci částku 1,881.500,- Kč nikdy nevyplatil, přestože byly splněny podmínky pro její předání a byl žalovaným k vyplacení složených peněz žalobci vyzván. Návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy uzavřené účastníky dne 17. 1. 2005 byl podán u Katastrálního úřadu Benešov dne 18. 1. 2005 a vklad byl povolen rozhodnutím ze dne 14. 2. 2005 s účinky k 18. 1. 2005. Advokátní kancelář označená ve smlouvě o úschově (schovatel) neexistovala a neexistuje, JUDr. L. M. je fyzická osoba podnikající podle živnostenského oprávnění a předmětem jeho podnikání je činnost účetních poradců, vedení účetnictví, zprostředkování obchodu a služeb. Žalobce sice podal na JUDr. L. M. trestní oznámení, avšak k trestnímu řízení se s nárokem na náhradu škody nepřipojil. JUDr. M. byl odsouzen za trestný čin zpronevěry.
Zatímco soud prvního stupně na podkladě uvedených zjištění dovodil, že žalovaný smluvní povinnost zaplatit žalobci kupní cenu převáděných nemovitostí splnil, neboť kupní cenu zaplatil v souladu s ujednáním účastníků složením do úschovy JUDr. M., přičemž okolnost, že JUDr. M. žalobci převážnou část kupní ceny z úschovy nevydal, posoudil jako irelevantní, odvolací soud uzavřel, že žalovaný žalobci kupní cenu nedoplatil a částku 1,813.055,- Kč mu dluží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V rámci námitky nesprávného právního posouzení věci prosazuje oproti odvolacímu soudu názor, že svůj závazek zaplatit žalobci kupní cenu splnil tím, že v souladu s ujednáním čl. III. kupní smlouvy a se smlouvou o úschově složil částku odpovídající nedoplatku kupní ceny do úschovy JUDr. L. M. Je přesvědčen, že smlouva o úschově ze dne 17. 1. 2005 je platným trojstranným právním úkonem nikoli právním úkonem dvoustranným, jak nesprávně dovodil odvolací soud, a žalobci podle ní vznikl nárok vůči schovateli JUDr. L. M. na vyplacení složené kupní ceny. Soudům obou stupňů dále vytkl, že mu nedoručily stejnopis odvolání žalobce proti usnesení ze dne 19. 4. 2007, č. j. 3 C 84/2005-89, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření, a znemožnily mu tak vyjádřit se ke zde uplatněným odvolacím námitkám. Rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný, neboť je v něm v souvislosti s posouzením smlouvy o úschově nepřípustně převzata argumentace žalobce obsažená v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Vady řízení spatřuje i v tom, že nebyl poučen podle §118a o. s. ř., aby doplnil svá skutková tvrzení k prokázání, že závazek zaplatit kupní cenu splnil. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu (tj. ve výrocích, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto o nákladech řízení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl. Ztotožňuje se s právním závěrem odvolacího soudu, že žalovaný svůj smluvní závazek zaplatit mu kupní cenu složením do úschovy JUDr. M. nesplnil. Připomíná, že se nepřipojil s nárokem na náhradu škody v trestním řízení vedeném proti JUDr. M. proto, že zastává názor, že bylo-li platně sjednáno depositum, je až do okamžiku vyplacení složené částky oprávněnému jejím vlastníkem subjekt, který ji do deposita složil. V této souvislosti poukazuje na běžnou praxi, kdy peněžní prostředky složené do deposita mohou být předmětem exekuce či výkonu rozhodnutí vedených proti složiteli, a to až do doby jejich výplaty oprávněnému ze smlouvy o úschově.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) za splnění podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že složením částky 1,881.500,- Kč (odpovídající nedoplatku kupní ceny) do úschovy JUDr. L. M. svůj závazek zaplatit žalobci (tj. prodávajícímu) kupní cenu sjednanou v kupní smlouvě uzavřené dne 17. 1. 2005, nesplnil.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Podle §599 obč. zák. dluh zanikne splněním. Dluh musí být splněn řádně a včas.
Podle §567 odst. 1 obč. zák. dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení, plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím pošty nebo peněžního ústavu, je dluh splněn připsáním částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele, není-li dohodnuto jinak.
Podle ujednání smluvních stran obsaženém v článku III. kupní smlouvy ze dne 17. 1. 2005 měla být sjednaná kupní cena ve výši 2,281.500,- Kč „vypořádána“ podle smlouvy o úschově uzavřené téhož dne. Smlouvu o úschově podepsali žalovaný jako „složitel“ a žalobce jako „příjemce“. Jako „schovatel“ je ve smlouvě označena Advokátní kancelář JUDr. J. S. a partneři se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 56, zastupovaná JUDr. L. M., který také smlouvu o úschově podepsal. Ve smlouvě o úschově je deklarováno, že žalovaný složil do úschovy JUDr. L. M. dne 15. 12. 2004 zálohu kupní ceny ve výši 400.000,- Kč a zavázal se do 7 dnů od podpisu smlouvy o úschově složit na zde specifikovaný bankovní účet (který byl prezentován coby účet schovatele, avšak jednalo se o osobní účet JUDr. L. M., který nebyl advokátem, ani zaměstnancem zde označené advokátní kanceláře) částku 1,881.500,- Kč s výhradou, že pokud tato částka nebude žalovaným složena, pozbývá platnosti jak smlouva o úschově, tak i kupní smlouva. Žalovaný závazek ze smlouvy o úschově splnil, neboť dne 20. 1. 2005 poukázal ze svého bankovního účtu na účet označený ve smlouvě o úschově částku 1,881.500,- Kč. Záloha kupní ceny v částce 400.000,- Kč byla žalobci předána, částka odpovídající doplatku kupní ceny ve výši 1,881.500,- Kč mu předána nebyla, neboť JUDr. L. M. peněžní prostředky složené mu do úschovy zpronevěřil.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovaný svůj závazek vyplývající z kupní smlouvy ze dne 17. 1. 2005 nesplnil. Obsah ujednání obsaženého v článku III. kupní smlouvy nelze vyložit jako potvrzení (doklad) o zaplacení sjednané kupní ceny; vyplývá z něj toliko způsob, jakým bude kupní cena následně kupujícím (žalovaným) hrazena, resp. v jakých splátkách a v jakých termínech splatnosti, a že kupní cenu zaplatí žalovaný prostřednictvím třetí osoby (schovatele). To ostatně dokládá i obsah listiny označené jako „Smlouva o úschově“, kterou účastníci spolu s JUDr. M. podepsali téhož dne jako kupní smlouvu (tj. 17. 1. 2005). Z toho, že „Smlouvu o úschově“ podepsali vedle JUDr. M. oba účastníci řízení, nelze bez dalšího dovozovat, že šlo o trojstranný právní úkon. Kdo je smluvní stranou, je nutné posoudit podle obsahu tohoto právního úkonu. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že zmíněná smlouva není vícestranným, nýbrž dvoustranným právním úkonem, neboť je v ní uvedeno, k čemu se zavazuje žalovaný jako složitel (tj. složit na účet schovatele zde specifikovanou finanční částku odpovídající doplatku kupní ceny – viz. článek I., bod 2), a kdy a jak je schovatel s těmito finančními prostředky oprávněn nakládat (uvolnit je a vyplácet zčásti k rukám oprávněného a zčásti „přímo na účet příslušného finančního úřadu“ (viz. bod II.). Práva a povinnosti subjektu, který je zde označen jako „oprávněný“, nejsou ve smlouvě o úschově uvedeny a z obsahu listiny ani nevyplývají. Z kupní smlouvy, ani ze smlouvy o úschově pak nelze dovodit, že by si účastníci kupní smlouvy sjednali, že místem k plnění dohodnuté kupní ceny (tzv. splništěm) je bankovní účet uvedený v bodě I. odst. 2 smlouvy o úschově. To, že tento bankovní účet není dohodnutým místem plnění kupní ceny, podporuje i skutečnost, že k finančním prostředkům na účtu, na který žalovaný poukázal („složil“) částku 1,813.055,- Kč, žalobce nemá a nikdy neměl přístup, tj. nemohl se zde uloženými finančními prostředky disponovat . Odvolací soud nepochybil, jestliže ujednání obsažená ve smlouvě o úschově posoudil podle obsahu jako právní úkon, který má nejblíže smluvnímu typu vymezenému v §724 a násl. obč. zák., tj. smlouvě příkazní. Podle §724 se příkazní smlouvou zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost. Příkazní smlouva je dvoustranným právním úkonem příkazce a příkazníka, na jehož základě vznikají subjektivní povinnosti jeho účastníkům, nikoliv však třetím osobám. Pokud příkazník nesplnil svoji povinnost, nese následky porušení jeho závazku příkazce. Peněžní prostředky složené do úschovy ve prospěch označeného příjemce, nejsou v dispozici příjemce, dokud mu je schovatel nevyplatí. Schovatel se přijetím peněz do úschovy nestává dlužníkem příjemce. V posuzovaném případě se JUDr. M. zavázal, že pro žalovaného obstará předání kupní ceny žalobci, a že z peněz, které mu žalovaný složil do úschovy, rovněž uhradí i daň z převodu nemovitostí. Protože svůj závazek nesplnil, nedostal se nedoplatek kupní ceny do dispozice žalobce a žalovaný svoji smluvní povinnost uhradit kupní cenu nesplnil. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje žalovaný v tom, že mu nebylo zasláno odvolání žalobce proti rozhodnutí, jímž soud prvního stupně zamítl jeho návrh na vydání předběžného opatření (a on tak neměl možnost se k argumentaci žalobce vyjádřit), dále pak v nedodržení poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. a v „nepřezkoumatelnosti“ jeho rozhodnutí.
Z hlediska §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není rozhodná každá vada řízení; právně významné jsou pouze takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. V prvně namítaném nedostatku v procesním postupu soudu prvního stupně nelze spatřovat vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předběžné opatření, jehož smyslem je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), totiž pozbývá platnosti dnem právní moci rozhodnutí ve věci samé.
Výtka dovolatele, že „v řízení před odvolacím soudem došlo k procesní vadě - porušení ust. §118a o. s. ř.“, není v dovolání řádně obsahově vylíčena. Dovolatel - při citaci výňatku z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - pouze vyjadřuje přesvědčení, že splnil svou povinnost tvrzení, že kupní cenu žalobci zaplatil, což prokázal listinami, z nichž je zřejmé, že z jeho účtu byla platba na účet JUDr. M. dne 20. 1. 2005 skutečně provedena. V této souvislosti se sluší pouze připomenout, že odvolací soud v posuzovaném případě neměl důvod žalovaného ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. vyzývat, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, neboť stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný částku 1,881.500,- Kč na účet JUDr. M. skutečně poukázal. Tento počin žalovaného pouze nevyhodnotil (tak jak to učinil soud prvního stupně) jako splnění závazku zaplatit kupní cenu; nešlo o aplikaci jiné právní normy, neboť oba soudy uvedené zjištění poměřovaly ustanovením §567 odst. 1 obč. zák.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť v něm nejsou v souvislosti s posouzením platnosti smlouvy o úschově uvedeny vlastní úvahy soudu, nýbrž je pouze přisvědčeno odvolacím argumentům žalobce, na které je pro stručnost odkázáno.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Povinnost soudu rozsudek tímto způsobem odůvodnit (§157 odst. 2 o. s. ř.) je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů).
Odůvodnění:dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu shora rozvedená kritéria §157 odst. 2 o. s. ř. splňuje. Sama skutečnost, že odvolací soud shledal správnými důvody odvolání a ztotožnil se s právní argumentací odvolatele, na níž pro stručnost odkázal, nemůže činit jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Obsah odvolání je totiž v rozhodnutí odvolacího soudu přesně a úplně reprodukován a je tudíž dostatečně seznatelné, na jakých skutkových a právních závěrech je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (jinak řečeno, z napadeného rozhodnutí je zřejmé, k jakým právním závěrům odvolací soud dospěl a jakými úvahami se při rozhodování řídil).
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení, jež mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 37.470,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 7.554,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. dubna 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu