ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.212.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 212/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) J. K. , a B) J. K. , zastoupených Mgr. Evou Hosmanovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalovaným 1) Ing. J. P. , a 2) K. H. , zastoupeným JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích 6, Žižkova tř. 1321/1, o 10.221.015,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 310/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č.j. 36 Co 40/2012-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 77.880,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Evy Hosmanové, advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 6. 2011, č.j. 4 C 310/2002-97, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobcům 4.000.000,- Kč s 20,9% úroky z částky 2.000.000,- Kč od 6. 12. 2000 do zaplacení, s 6,5% úroky z prodlení z částky 2.000.000,- Kč od 3. 1. 2002 do zaplacení, s 20,9% úroky z částky 2.000.000,- Kč od 26. 7. 2000 do zaplacení a s 6,5% úroky z prodlení z částky 2.000.000,- Kč od 1. 2. 2002 do zaplacení, a na náhradě nákladů řízení 293.200,- Kč. Soud prvního stupně nárok žalobců posoudil podle §657, §658 odst. 1 a §517 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že ujednání o výši smluvních úroků nezpůsobuje neplatnost smluv o půjčkách pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.) a že na úroky z prodlení, jejichž výši stanoví prováděcí předpis, mají žalobci právo ode dne následujícího po sjednaném termínu splatnosti (úroky z prodlení jim přiznal jen v tom rozsahu, v jakém je požadovali).
K odvolání, kterým žalovaní rozhodnutí soudu prvního stupně napadli pouze v meritorním výroku o příslušenství jistiny (smluvních úroků a úroků z prodlení), Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, č.j. 36 Co 40/2012-200, „změnil“ rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobcům 3.865.828,- Kč (úroky 20,9% ročně z půjčky ze dne 26. 7. 2000 za dobu od 26. 7. 2000 do 14. 3. 2012), 3.713.516,- Kč (úroky 20,9% ročně z půjčky ze dne 6. 12. 2000 za dobu od 6. 12. 2000 do 14. 3. 2012), 1.315.671,- Kč (úroky z prodlení 6,5% ročně z půjčky ze dne 26. 7. 2000 za dobu od 1. 2. 2002 do 14. 3. 2012) a 1.326.000,- Kč (úroky z prodlení 6,5% ročně z půjčky ze dne 6. 12. 2000 za dobu od 3. 1. 2002 do 14. 3. 2012); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Protože v průběhu odvolacího řízení (14. 3. 2012) žalovaní zaplatili žalobcům 6.000.300,- Kč (tím byla splněna podle výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, který nabyl právní moci, jistina dluhu 4.000.000,- Kč) a protože žalobci vzali žalobu co do 2.000.300,- Kč zpět, odvolací soud zrušil v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil. Výše úroků jen nepatrně přesáhla dvojnásobek v té době obvyklé úrokové míry peněžních ústavů, sjednaná úroková sazba odpovídá konkrétní situaci a míře rizika návratnosti (nedobytnost pohledávky představovala pro žalobce podstatně větší újmu než pro finanční ústav, přičemž bankovní půjčku /úvěr/ nemohli „ať z důvodu předlužení či z důvodů jiných“ žalovaný a Mgr. B. H. získat) a události následující po uzavření smluv (průběh a výsledky jednání stran o splacení dluhu) nemohou mít na jejich platnost z pohledu §39 obč. zák. žádný vliv. Ani pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nebyly podle odvolacího soudu zjištěny relevantní skutečnosti. Žalovaní ve sjednané době žádnou z půjček ani zčásti nesplatili, jistinu pohledávky a část příslušenství uhradili žalobcům až po dvanácti letech (v době, kdy již probíhalo soudní řízení). Takovou skutečností není to, že žalobci po splatnosti půjček znemožnili prodej zástavním právem v jejich prospěch zajištěného souboru nemovitostí (pozemků) ve vlastnictví právního předchůdce žalované.
Rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma výroku o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení v rozsahu 2.000.300,- Kč) napadli žalovaní dovoláním, jímž prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, namítají, že smluvní úrokové zatížení obou půjček spolu s výší sankčních úroků z prodlení je z hlediska všech okolností případu natolik nepřiměřené, že jeho intenzita způsobuje neplatnost právních úkonů pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.). Zjištění, ke kterým soudy obou stupňů dospěly, měly vést i k závěru o šikanózním chování žalobců po celou dobu trvání závazkových právních vztahů z půjček (§3 odst. 1 obč. zák.). Zda v rámci posouzení přiměřenosti výše úrokového zatížení lze formou sčítání přihlížet i k úrokům z prodlení a zda po splatnosti půjčky zákonné úroky z prodlení nahrazují smluvní úrok z půjčky, označili žalovaní za „dílčí právní otázky, které nebyly dosud v judikatuře řešeny.“ Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhli odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Posouzení otázky diformity či konformity rozhodnutí soudů obou stupňů ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. není odvislé jen na tom, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle §220 o.s.ř., neboť tato skutečnost sama neodpovídá na otázku, zda jde o potvrzující nebo měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Tam, kde soudy posoudily práva a povinnosti v právních vztazích shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná, jde o měnící rozsudek odvolacího soudu. V projednávaném případě odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o věci samé potvrdil (stejně jako soud prvního stupně přiznal žalobcům právo na příslušenství pohledávky, které – v důsledku splnění jistiny – kapitalizoval), bez ohledu na to, že výrok byl formulován jako měnící.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jeho dřívější, odvolacím soudem zrušené rozhodnutí), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody, pokud jsou způsobilé, včetně jejich obsahového vymezení, vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak, než ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze – jak již bylo řečeno výše – uplatňovat výhrady proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně námitkami, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Dovolací soud proto pominul námitku dovolatelů, podle níž zjištění, že „žalovaní půjčky k datu jejich splatnosti nevrátili a až dosud na tyto půjčky neuhradili ničeho, je pouze zaviněním žalovaných a nikoliv jakýmkoli jednáním žalobců“ , je v extrémním rozporu s výsledky důkazního řízení.
Dovolací argumentací, podle které je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném vyhodnocení provedených důkazů a toho, co vyšlo za řízení najevo, se dovolací soud jako právně bezcennou nezabýval. Výtky, že soud prvního stupně nepřihlédl ke tvrzením žalovaných, že odvolací soud hodnotil jen takové skutečnosti, z nichž se souladnost výkonu práv s dobrými mravy podává, a že soudy obou stupňů přecenily okolnost pozdní úhrady dlužných částek (nedodržení splatnosti), nepostihují žádný z přípustných dovolacích důvodů; jde o polemiku se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o.s.ř. (k závěru, že samo hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, usnesení Nejvyššího soudu z 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009; v judikatuře Ústavního soudu srov. v obdobných souvislostech např. nález Ústavního soudu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Skutkové zjištění, které odvolací soud převzal z řízení před soudem prvního stupně a které – jak vyplývá z výkladu podaného výše – je vyloučeno z přezkumu, je následující.
Na základě smluv z 6. 12. 2000 a z 26. 7. 2002 přenechali žalobci žalovanému a Mgr. B. H. (právnímu předchůdci žalované) dvakrát 2.000.000,- Kč. Dlužnici se zavázali peněžní částky (po 2.000.000,- Kč) vrátit nejpozději do 2. 1. 2002, resp. do 30. 1. 2002. V každé smlouvě strany sjednaly úroky z půjčené částky ve výši 20,9% ročně od podpisu smluv. Žalobci zajistili pohledávky z půjček zástavními smlouvami uzavřenými s Mgr. B. H., jejichž předmětem byly nemovitosti (pozemky) ve vlastnictví dlužníka; ohledně týchž nemovitostí uzavřeli i kupní smlouvy ve prospěch žalobců jako nabyvatelů, které byly v soudním řízení shledány neplatnými (rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích z 1. 9. 2004, sp. zn. 6 C 4,5/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Co 2406/2004, bylo pravomocně určeno, že ke dni smrti právního předchůdce žalované byly pozemky /zastavené a prodané/ ve společném jmění manželů). Jistiny pohledávek 4.000.000,- Kč žalovaní uhradili žalobcům 14. 3. 2012, na příslušenství zaplatili jen 2.000.300,- Kč a právo na zaplacení zbytku pohledávky sjednaných úroků a úroků z prodlení zůstalo sporným. V řízení před soudy obou stupňů bylo dále zjištěno, že úroky z úvěrů poskytovaných bankami byly v době první půjčky 9,75% a v době druhé půjčky 9,34% ročně. Skutečnosti, že žalovaní peníze ve sjednané době splatnosti nevrátili (čímž narůstal úrok včetně úroků z prodlení), že žalovaný a Mgr. B. H. koupili ztrátovou firmu, že právní předchůdce žalované neinformoval manželku o podmínkách půjček a se společnými nemovitostmi nakládal bez jejího souhlasu, nemohou jít na vrub žalobců. Ani jedné ze stran sporu nelze klást k tíži, že jednání o úpravě sporných práv, které s věřiteli od září 2007 vedla žalovaná, nebyla úspěšná; účastníci se neshodli v tom, zda výše sjednaných úroků je vzhledem k okolnostem daného případu přiměřená.
1) K otázce platnosti smluv o půjčkách, resp. dohody o úrocích (§39, §41, §658 odst. 1 obč. zák.).
Závěr odvolacího soudu, že výše sjednaných úroků z peněžitých půjček je – se zřetelem ke zjištěným okolnostem, za kterých byly smlouvy uzavřeny – přiměřená a dobrým mravům se nepříčí, odpovídá tomu, co Nejvyšší dovodil v rozsudcích ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005. Při sjednávání úroků z peněžité půjčky jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřené úroky bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Odvolací soud nepřehlédl – jak se domnívají žalovaní – zajištění půjček nemovitými zástavami; instituty, které věřitel využije k zajištění pohledávky, však s úvahou o rozporu úrokové sazby s dobrými mravy nesouvisí.
2) K otázce výkonu práva vyplývajícího z občanskoprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Pokud odvolací soud neodepřel právní ochranu výkonu práva žalobců na příslušenství pohledávky, učinil tak v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004 (srov. také usnesení Nejvyššího soudu z 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 200/2008, z 28. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5092/2009, včetně tam uvedených judikatorních odkazů). Šikanou je takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit jiného (zde dlužníky); okolnosti zjištěné v řízení před soudy obou stupňů týkající se jednání (chování) účastníků v době po uzavření smluv o půjčkách závěr o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy neumožňují. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (normy s relativně neurčitou hypotézou) dopadá jen na mimořádně výjimečné případy, kdy je nezbytné v zájmu ideje spravedlnosti upřednostnit mravní řád společnosti před normami objektivního práva; to, že o takový extrémní rozpor psaného práva a ekvity v dané věci nejde, odvolací soud po zhodnocení důkazů přesvědčivě zdůvodnil.
3) K povaze smluvních úroků (§658 odst. 1 obč. zák.) a úroků z prodlení (§517 odst. 1, 2 obč. zák.).
Na otázky, které žalovaní formulovali závěrem dovolání, dává soudní praxe i odborná literatura jednoznačnou odpověď. Smluvené úroky představují odměnu za půjčení peněz, kdežto úroky z prodlení jsou sankcí za porušení povinnosti, tj. za nezaplacení dluhu řádně a včas. Zatímco povinnost dlužníka zaplatit věřiteli smluvené úroky vzniká ze závazku ve smlouvě, povinnost platit úroky z prodlení vyplývá bez dalšího ze zákona jako důsledek prodlení se splněním dluhu. I když dlužník není v prodlení s plněním dluhu, může věřitel požadovat úroky smluvené a úroky z prodlení může požadovat při prodlení dlužníka i u bezúplatné půjčky. Dohodnuté úroky a úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§121 odst. 3 obč. zák.), mají však jiný právní důvod a věřitel je může požadovat vedle sebe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, z 27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 657/2005, a z 24. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, jakož i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551 a 1856). Z uvedeného výkladu se podává, že pro posouzení přiměřenosti výše úrokového zatížení nelze obě sazby úroků sčítat a že zákonné úroky z prodlení nenahrazují od splatnosti pohledávky úroky, které si strany sjednaly.
Lze uzavřít, že otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a které žalovaní nabídli k přezkumu v dovolacím řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se dovolací soud nemíní odchýlit; nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 77.280,- Kč. Součástí nákladů jsou paušální částky náhrad za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 21. srpna 2014
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu