ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2168.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2168/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně CF FLOP s.r.o. se sídlem v Brně-Sever, Lesná, Nejedlého 383/11, identifikační číslo osoby 64608565 (s místem pro doručování: pošta Ostrava-Poruba, P.O.Box 11), zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Karlem Svobodou, advokátem se sídlem v Bruntále, Sladovnická 13, o zaplacení 524.982,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 75/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2008, č. j. 8 Co 358/2008-200, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2008, č. j. 8 Co 358/2008-200, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. ledna 2008, č. j. 12 C 75/2004-176, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 524.982,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje smluvní pokutu podle „Dohody o vypořádání pohledávek“ ze dne 14. 9. 2001.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 18. ledna 2008, č. j. 12 C 75/2004-176, zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni 524.982,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5% ročně od 12. 4. 2003, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 14. 9. 2001 dohodu, jíž byl sjednán způsob vypořádání pohledávek žalobkyně za žalovaným, které byly předmětem sporu vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 110/98; tento spor skončil zastavením řízení poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět, neboť účastníci uzavřeli „Dohodu o vypořádání pohledávek“. Touto dohodou žalovaný uznal, že žalobkyni dluží celkem 244.747,- Kč a bylo sjednáno, že zaplacením částky 180.000,- Kč v pěti zde specifikovaných splátkách od 15. 10. 2001 do 20. 1. 2002 bude tento dluh žalovaného vůči žalobkyni zcela „vyrovnán“ (tj. žalobkyně nebude již požadovat zbývající dlužnou částku 64.747,- Kč). Pro případ prodlení se splátkami, se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni „smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z částky 244.747,- Kč za každý den prodlení oproti úhradám jednotlivých částek sjednaných co do výše a co do termínu uvedených v dohodě“. Žalovaný splnil svůj závazek zaplatit žalobkyni 180.000,- Kč teprve 18. 12. 2002, tzn. s prodlením 429 dní. Dne 15. 1. 2003 byla z účtu žalovaného ve prospěch účtu žalobkyně odepsána částka 64.747,- Kč, která představovala rozdíl mezi 244.747,- Kč a 180.000,- Kč, které nebyly zaplaceny v dohodnutých termínech. Po právní stránce soud prvního stupně vyhodnotil „Dohodu o vypořádání pohledávek“ jako dohodu o narovnání podle §585 obč. zák. a platnost ujednání o smluvní pokutě poměřoval ustanoveními §544 a násl. obč. zák. Dovodil, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v dohodě sice obstojí z hlediska požadavků na platnost právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák., avšak výkon práva je podle §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Výše smluvní pokuty se totiž neodvíjela od výše jednotlivých splátek, s jejichž plněním byl žalovaný v prodlení, nýbrž od výše celé narovnávané částky, a celková výše smluvní pokuty (524.982,- Kč) není tudíž přiměřená výši zajišťované pohledávky. Zohledněna byla rovněž snaha žalovaného pohledávku uhradit i okolnosti její úhrady.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. září 2008, č. j. 8 Co 358/2008-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně posoudil jako správná a ztotožnil se rovněž s jeho právními závěry. Podle názoru odvolacího soudu se v daném případě „jednalo mezi účastníky nepochybně o vztah občanskoprávní“, poněvadž vzešel z dohody o narovnání; podle ní původní závazky žalovaného zanikly a byly nahrazeny závazkem novým. „Režim, kterým se tudíž právo této sporné věci řídilo, ovlivnil i další právní úvahy, které vedly k samotnému zamítnutí žaloby.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl jí navrhované důkazy, aniž řádně zdůvodnil, proč návrhům na doplnění dokazování nevyhověl, a odvolacímu soudu, že toto pochybení nenapravil. Rozsudek odvolacího soudu považuje za nesprávný a nepřezkoumatelný, protože z jeho odůvodnění dostatečně nevyplývá, zda shodně se soudem prvního stupně posoudil její nárok na smluvní pokutu podle občanského zákoníku, nebo zda ve skutečnosti dovodil, že mezi účastníky se jedná o obchodněprávní vztah. V této souvislosti žalobkyně připomíná, že její vztahy s žalovaným (podnikatelem) byly vždy ryze obchodní. Je přesvědčena, že v řízení zjištěné skutečnosti, zejména důvody, pro které bylo žalovanému umožněno uhradit místo celé dlužné částky jen 180.000,- Kč, neumožňovaly dovodit, že výkon jejího práva na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy, zejména když smluvní pokuta měla plnit funkci paušalizované náhrady škody a navíc mohla být soudem moderována. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání žalobkyně odmítnout. K dovolacím námitkám připomněl, že to byl L. M., jednatel žalobkyně, kdo přicházel s různými návrhy smluv. Ten smlouvy uzavíral s tím, že se budou řídit obchodním a občanským zákoníkem, nikoli výhradně obchodním zákoníkem. Žalovaný má za to, že i kdyby původní vztah účastníků byl obchodně právní, uzavřením smlouvy o narovnání „došlo k přechodu do režimu občanského práva, a to na popud samotné žalobkyně, která byla iniciátorkou dohody o narovnání“.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) při splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a bylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněnou právní otázku řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vytýká žalobkyně odvolacímu soudu především to, že její nárok na zaplacení smluvní pokuty, která byla sjednána v „Dohodě o vypořádání pohledávek“ ze dne 14. 9. 2001, posuzoval podle občanského zákoníku a nikoli zákoníku obchodního. Závěr, že „Dohodu o vypořádání pohledávek“ lze mít podle obsahu za dohodu o narovnání, přitom žalobkyně v dovolání nezpochybnila.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §261 odst. 1 zákona číslo 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném po 1. 1. 2001 (dále jen „obch. zák.“), upravuje tato část zákona závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle §261 odst. 6 věty první obch. zák., smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem.
Podle §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odst. 1). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku (odst. 2). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odst. 3).
V posuzované věci účastníci uzavřeli dne 14. 9. 2001 „Dohodu o vypořádání pohledávky“, kterou soudy podle obsahu posoudily jako dohodu o narovnání (§585 obč. zák.), neboť si v ní účastníci upravili práva mezi nimi dosud sporná, jež byla předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 110/98); v dohodě bylo zrekapitulováno, jaké částky a z jakých právních důvodů má žalovaný žalobkyni ke dni uzavření dohody dlužit (celkem 244.747,- Kč), a bylo sjednáno, že závazek žalovaného na zaplacení tohoto dluhu je nahrazován závazkem zaplatit žalobkyni 180.000,- Kč ve sjednaných pěti splátkách, čímž „bude dluh vyrovnán a uzavřen“, pakliže žalovaný termíny a výše splátek dodrží.
Dohoda o narovnání je jako jeden ze způsobů zániku závazku (a jeho nahrazení novým závazkem) upravena výlučně v občanském zákoníku, a to v jeho §585 a násl. Od účinnosti zákona č. 370/2000 Sb., kterým byl novelizován obchodní zákoník (tj. od 1. 1. 2001), platí, že – na rozdíl od předchozí úpravy – se omezuje použití občanského zákoníku na vztahy ze smluv uzavřených mezi podnikateli, popř. mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti jen na zvláštní ustanovení daná občanským zákoníkem pro tento smluvní typ, ale ve všem, co není dáno zvláštní úpravou pro daný smluvní typ, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem, a to kogentní vždy a dispozitivní, pokud smlouva nemá vlastní úpravu, která by měla přednost (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003). Uvedené pravidlo, které vyplývá z novelizovaného znění ustanovení §261 odst. 6 obch. zák., a bylo potvrzeno i v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Odo 739/2006), soudy v dané věci nerespektovaly. Odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně), poměřoval nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ustanoveními občanského zákoníku jen proto, že ujednání o smluvní pokutě je součástí dohody o narovnání, která je upravena výlučně v občanském zákoníku, a nezabýval se přitom podstatou společenského vztahu účastníků – podnikatelů. Jeho právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné. Dospěl-li by totiž k závěru, že se jedná o závazkový vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikatelské činnosti, nemohl by bez dalšího obstát závěr, že žalobkyni nelze podle §3 odst. 1 obč. zák. přiznat žalobou uplatněné právo z důvodu nepřiměřenosti smluvní pokuty.
Vzhledem k výše uvedenému již nebylo namístě zabývat se námitkou dovolatelky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívajícími v tom, že soudy neprovedly všechny jí navržené důkazy a že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění.
Protože žalobkyni se podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jej zrušil; jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jej a věc vrátil Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu