ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.2300.99.1
sp. zn. 33 Cdo 2300/99-175
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému Z. N., advokátkou, o uzavření smlouvy, vedené u Obvodního osudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 402/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 1999 č.j. 18 Co 291/98-146, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 1999 č.j. 18 Co 291/98-146, ve výroku, jímž byl (ve skutečnosti) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. ledna 1998 č.j. 7 C 402/92 v části, jíž byla žalovanému stanovena povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu ideální jedné třetiny svého spoluvlastnického podílu /tzn. ideální jedné šestiny celku/ nemovitostí č.p. 33 a pozemkových parcel 2606/1, 2607/1, 2606/2, 2607/2, 2607/3, 2610/5 zapsaných u Katastrálního úřadu Praha - město na LV 1561 pro okres Praha, obec Praha, katastrální území H., spolu se všemi součástmi a příslušenstvím /vrátnicí, kotelnou, mechanickou dílnou, montážní halou, s venkovními úpravami a trvalými porostmi/, a smlouvu o bezúplatném převodu ideální jedné třetiny svého spoluvlastnického podílu /tzn. ideální jedné dvanáctiny celku/ pozemkových parcel 311/1, 313/2 a 314 zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 292 pro okres Praha, obec Praha, katastrální území Ř., vedeném Katastrálním úřadem Praha - město, se všemi součástmi a příslušenstvím, a ve výrocích, jimiž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nákladech řízení a o soudním poplatku, jakož i rozsudek Obvodního osudu pro Prahu 10 ze dne 21. ledna 1998 č.j. 7 C 402/92 v části, jíž byla žalovanému stanovena povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu ideální jedné třetiny svého spoluvlastnického podílu /tzn. ideální jedné šestiny celku/ nemovitostí č.p. 33 a pozemkových parcel 2606/1, 2607/1, 2606/2, 2607/2, 2607/3, 2610/5 zapsaných u Katastrálního úřadu Praha - město na LV 1561 pro okres Praha, obec Praha, katastrální území H., spolu se všemi součástmi a příslušenstvím /vrátnicí, kotelnou, mechanickou dílnou, montážní halou, s venkovními úpravami a trvalými porostmi/, a smlouvu o bezúplatném převodu ideální jedné třetiny svého spoluvlastnického podílu /tzn. ideální jedné dvanáctiny celku/ pozemkových parcel 311/1, 313/2 314 zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 292 pro okres Praha, obec Praha, katastrální území Ř., vedeném Katastrálním úřadem Praha - město, se všemi součástmi a příslušenstvím, a rozhodnuto o nákladech řízení a o soudním poplatku, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému a tehdy rovněž žalované nezletilé M. P., byla stanovena povinnost uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu v žalobě označených nemovitostí. Uváděla, že v důsledku jí nezaviněných okolností neuplatnila jako jedna z osob oprávněných podle příslušných restitučních předpisů svůj nárok na vydání nemovitostí. Oba žalovaní (žalovaná M. P. prostřednictvím svého zákonného zástupce) uznali, že jí podíly nemovitostí, které jim byly povinnými osobami rovněž vydány, náležejí a dne 18. listopadu 1991 se písemně zavázali uzavřít s ní v budoucnu smlouvu, kterou na ni příslušné podíly nemovitostí bezúplatně převedou. Posléze však odmítli podle smlouvy o smlouvě budoucí plnit.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. 4. 1996 č.j. 7 C 402/92-56 žalobu se žádostí, aby žalovaní J. S. a nezl. M. P. byli uznáni povinnými uzavřít dohodu ve zde uvedeném znění, podle níž každý z nich na žalobkyni bezúplatně převede po ideální jedné šestině „nemovitosti čp. 33 s poz. parcelami 2606/1, 2607/1, 2606/2, 2007/2, 2607/3, 1685/3, 2610/5 a části 2608/1, zapsané u Katastrálního úřadu Praha – město na LV 1561, katastrální území H., se všemi součástmi a příslušenstvím tak, jak je popsáno ve znal. posudku K. P. ze dne 13.10.1995, t.j. s bývalou provozovnou S. Č. T., a.s., skládající se z vrátnice, kotelny, mechanické dílny, montážní haly, venkovních úprav a trvalých porostů“ a dohodu ve zde uvedeném znění, podle níž každý ze žalovaných na žalobkyni bezúplatně převede po ideální jedné dvanáctině „domu čp. 111 se stav, parc. 311, poz. parc. 314, 312 a 313, vše zapsané v Katastru nemovitostí na LV 292, kat. území Ř. u Katastrálního úřadu Praha - město“, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 1996 č.j. 16 Co 252/96-73 rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo ve věci samé rozhodnuto vůči tehdy rovněž žalované nezletilé M. P., potvrdil, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto vůči žalovanému, tento rozsudek zrušil a v uvedeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
176
Rozsudkem ze dne 16. 3. 1998 č.j. 7 C 402/92-100 Obvodní soud pro Prahu 10 po „připuštění úpravy žalobního petitu“ žalovanému stanovil povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu ve zde uvedeném znění o bezúplatném převodu ideální jedné třetiny svého spoluvlastnického podílu (to znamená ideální jedné šestiny celku) „nemovitostí čp. 33 s poz. parc. 2606/1, 2607/1, 2606/2, 2607/2, 2607/3, 2610/5 a části 2608/1, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha město na LV 1561 pro okres Praha, obec Praha, katastrální území H., se všemi součástmi a příslušenstvím tak, jak je popsáno ve znaleckém posudku K. P. ze dne 13. 10. 1993, tj. s bývalou provozovnou S. Č. T., a.s., skládající se z vrátnice, kotelny, mechanické dílny, montážní haly, s venkovními úpravami a trvalými porostmi„“ a smlouvu o bezúplatném převodu ideální jedné třetiny svého spoluvlastnického podílu (to znamená ideální jedné dvanáctiny celku) „domu č.p. 111 se stav. parc. 311, poz. par. 314, 312 a 313, vše zapsané v Katastru nemovitostí na LV č. 292, pro okres Praha, obec Praha, katastrální území Ř., vedeném Katastrálním úřadem Praha - město, spolu se všemi součástmi a příslušenstvím tak, jak je popsáno ve znaleckém posudku K. P. ze dne 30. 9. 1993, tj. zejména ploty, studní, vedlejší stavbou, venkovními úpravami a trvalými porostmi“. Žalovanému pak uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 5.680,- Kč, z toho 460,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. P. M., advokáta, částku 5.220,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. V. K., advokáta. Dále žalovaného zavázal zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč do pokladny soudu prvního stupně.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 1999 č.j. 18 Co 291/98-146 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé „změnil“ tak, že
- žalovaný je povinen uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu ideální jedné třetiny svého spoluvlastnického podílu /tzn. ideální 1/6 celku/ nemovitostí čp. 33 a pozemkových parcel 2606/1, 2607/1, 2606/2, 2607/2, 2607/3, 2610/5, se všemi součástmi a příslušenstvím /vrátnicí, kotelnou, mechanickou dílnou, montážní halou, venkovními úpravami a trvalými porostmi/ zapsaných u Katastrálního úřadu Praha město na LV 1561 pro okres Praha, obec Praha, katastrální území H., smlouvu o bezúplatném převodu ideální jedné třetiny svého spoluvlastnického podílu /tzn. ideální 1/12 celku/ pozemkových parcel 313/1, 313/2 a 314, spolu s jejich součástmi a příslušenstvím, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 292 pro okres Praha, obec Praha, katastrální území Ř., vedeném Katastrálním úřadem Praha – město;
- žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu „nemovitosti s příslušenstvím č. 2608/1 zapsané u katastrálního úřadu Praha – město na LV č. 1561 pro okres Praha, obec Praha, katastrální území H. a nemovitostí s příslušenstvím č. p. 111 se stavební parcelou 311 a pozemkovou parcelou 312 zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 292 pro okres Praha, obec Praha, katastrální území Ř. vedeném Katastrálním úřadem Praha – město“, se zamítá
- žaloba, aby výše uvedené smlouvy obsahovaly další obsahové náležitosti a ujednání se zamítá;
ve výroku o soudním poplatku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Odvolací soud shledal požadavek žalobkyně na určení povinnosti žalovaného uzavřít s ní podle písemné dohody o smlouvě budoucí ze dne 18. listopadu 1991 darovací smlouvy v žalobě specifikovaného obsahu zčásti důvodným, když dospěl k závěru, že tato dohoda účastníků uzavřená ve smyslu §51 tehdy platného občanského zákoníku je platná (mimo jiné tedy splňuje všechny obligatorní náležitosti vyplývající z požadavku určitosti dohody o smlouvě budoucí darovací) a zavazuje žalovaného ke splnění povinnosti uzavřít se žalobkyní darovací smlouvu, resp. smlouvy, v rozsudečném výroku uvedeného obsahu.
Proti výrokům, jimiž byl (ve skutečnosti) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Namítá, že řízení trpí zmatečností ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. e) o.s.ř., neboť odvolací soud uložil žalovanému uzavřít se žalobkyní smlouvy jiného obsahu, než kterých se žalobkyně žalobou domáhala. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. shledává dovolatel v tom, že odvolací soud se vůbec nezabýval ztotožněním nemovitostí (ať již jde o pozemky či stavby) popsaných v listině ze dne 18. 11. 1991 s nemovitostmi, které označil ve smlouvách uvedených ve výroku svého rozsudku; že změniv obsah smluv, neprovedl odvolací soud důkaz znaleckým posudkem, v němž byly nemovitosti tak, jak byly vydány povinnými osobami osobám oprávněným popsány, a stanovil žalovanému povinnost převést na žalobkyni spolu s nemovitostmi v katastrálním území Hostivař rovněž příslušenství v podobě venkovních úprav a trvalých porostů, přestože se na vydaných pozemcích nenachází a tudíž nebylo povinnými osobami žalovanému ani vydáno. Ačkoli vrátnice, mechanická dílna a montážní hala jsou stavbami hlavními, byly zahrnuty mezi příslušenství domu čp. 33 v H.. Naproti tomu příslušenství vydávaných pozemků v katastrálním území Ř. není specifikováno. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu rovněž, že jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, neboť z provedených důkazů nevyplynulo, ani jinak nevyšlo za řízení najevo, že žalovaný chtěl žalobkyni podíly na nemovitostech darovat; z provedených důkazů (písemností) naopak plyne, že účastníci se zavázali uzavřít v budoucnu smlouvu podle §5 odst. 5 zákona č. 81/1991 Sb. (správně 87/1991 Sb.). Pominuto zůstalo odvolacím soudem zjištění, že podle dohody ze dne 18. 3. 1992 zaplatil žalovaný z titulu dohody o vydání nemovitostí v katastrálním území H. akciové společnosti Č. T. částku 406.560 Kč a z titulu dohody o vydání nemovitostí v katastrálním území Ř. zaplatil povinné osobě částku 44.140,- Kč. Poslední výtka žalovaného směřuje k právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Žalovaný je přesvědčen, že odvolací soud věc nesprávně hodnotil dohodu o smlouvě budoucí jako platný právní úkon; obsah dohody je totiž neurčitý, resp. podle obsahu listiny ani o smlouvu nejde (použitá formulace nasvědčuje tomu, že jde jen o jednostranné prohlášení žalovaného a Ing. P. o postoupení blíže neurčených podílů nemovitostí žalobkyni). V listině nebylo navíc vůbec specifikováno, jakou část ze svého podílu na nemovitostech by měl žalovaný žalobkyni postoupit. Zohledněno pak nebylo ani to, že žalovaný smlouvu uzavřel v omylu, když byl přesvědčován, že má právní povinnost vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné dovolacím soudem zamítnuto. Považuje za plně dostačující odkázat na správné závěry odvolacího soudu, jak je tento soud vyslovil postupně jak v dovoláním napadeném rozhodnutí, tak v rozhodnutí, kterým byl předchozí rozsudek soudu prvního stupně v dané věci zrušen, neboť odvolací soud se v těchto závěrech vypořádal s veškerými námitkami obsaženými v dovolání žalovaného. Dovolání je tak prakticky přes svou obsáhlost pouze opakováním stanovisek a tvrzení, kterých žalovaný používal po celou dobu probíhajícího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o.s.ř“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. k tomu legitimovanou osobou (žalobkyní), přezkoumal věc v rozsahu podaného dovolání bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a shledal dovolání opodstatněným.
Dovolací soud je podle §242 odst. 3 věty první o.s.ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením.
Nelze souhlasit se žalovaným, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí zmatečností.
177
Dovolání lze (jak učinil dovolatel v dané věci) odůvodnit ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. e) o.s.ř. ve spojení s ustanovením §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. tím, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo třeba. Spor o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu, nepatří k řízením, jež lze zahájit i bez návrhu (srov. §81 odst. 1 o.s.ř.); věcnou podmínkou takového řízení, k níž je soud povinen přihlížet, je proto návrh na zahájení řízení, resp. žaloba (§79 odst. 1, §103 o.s.ř.). Řízení, jehož předmětem žalobkyně učinila plnění z dohody o smlouvě budoucí, bylo zahájeno - jak vyplývá z obsahu spisu - dnem 14. 2. 1992, tj. dnem, kdy soudu prvního stupně došla žaloba (byť se v daném případě jednalo o podání nedostatečné, resp. neurčité, které muselo být v průběhu řízení opakovaně upřesňováno a doplňováno). Názor žalovaného, že důvod zmatečnosti podle §237 odst. 1 písm. e) o.s.ř. je dán i tehdy, jestliže soud ignoruje znění žaloby obsahující přesný nástin smluv, které mají být podle dohody o smlouvě budoucí uzavřeny, a rozhodne o povinnosti uzavřít smlouvy, jejichž znění nekoresponduje s žalobním požadavkem, se neváže na poměry dané věci. Odvolací soud totiž nešel nad rámec žaloby, pouze ji zčásti shledal nedůvodnou a uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvy v jím zredukovaném znění; ve zbytku žalobu zamítl.
S přihlédnutím k výše uvedenému se jeví v posuzovaném případě z hlediska dovolacího přezkumu stěžejní námitka, kterou se žalovaný dovolává naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tvrzením, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud právní úkon účastníků ze dne 18. listopadu 1991 neshledal neurčitým, resp. pokud nedovodil, že podle obsahu ani o smlouvu nešlo.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je správné potud, když odvolací soud posoudil danou věc podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., 146/1971 Sb., 131/1982 Sb., 94/1988 Sb., 188/1988 Sb., 87/1990 Sb., 105/1990 Sb., 116/1990 Sb. a 87/1991 Sb. (tj. občanského zákoníku v jeho znění ke dni 18. 11. 1991 - dále jen „ObčZ“) a dospěl k závěru, že v daném případě účastníci uzavřeli dohodu o smlouvě budoucí; pochybil však při aplikaci §37 odst. 1 ObčZ, pokud tuto dohodu hodnotil z pohledu její určitosti jako platný právní úkon.
Podle §37 odst. 1 ObčZ je neplatný právní úkon, který nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně.
Podle §51 ObčZ mohli účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která nebyla zvláště upravena; smlouva však nesměla odporovat obsahu nebo účelu zákona. Mezi smlouvy podle §51 ObčZ se řadila i dohoda o smlouvě budoucí (pactum de centrahendo), která musela mít takovou formu, kterou zákon předepisoval pro vlastní smlouvu a musela obsahovat podstatné náležitosti, které se řídily podle toho, o jakou smlouvu šlo (typem smlouvy).
Z listiny sepsané dne 18. 11. 1991 a nazvané „Smlouva o budoucí smlouvě“, v jejímž textu je uvedeno, že „J. S. a ing. P. prohlašují, že uzavřou postupní smlouvu s M. S. tohoto znění: J. S. a ing. P. smlouvou postupní do 15-ti dnů ode dne registrace upraví vzájemné vztahy vůči vydání věci.
a) knih. vložku č. 197 kat. úz. Ř, parcela č. 104/1 a parcela č. 104/4 identifikace předmětné nemovitosti bude určena podle registrace státního notářství při vydání věci od podniku K.
b) č. kat. zahrada 794 – H., původně čp. 33-XIII-H., stav. parc. č. kat. 751 louka č. kat 794/2, role č. kat. 794/3, vložka č. 1330, poz. knihy H.. identifikace předmětné nemovitosti bude určena podle registrace státního notářství při vydání věci od K.T., a to tak, že
ad a) J. S. a ing. P. pokud se stanou vlastníky jedné ideální poloviny objektu popsaného ad II a) dohody postoupí části svých podílů tak, aby M. S. dostala 1/8 jejich celkového podílu, tj. jednu šestinu z podílu celého objektu. ad b) J. S. a Ing. P. pokud se stanou vlastníky objektu sub b) postoupí M. S. takovou část ze svého podílu, aby se M. S. stala vlastníkem 1/3 tohoto objektu“ je nepochybné pouze to, že vůle smluvních stran směřuje k převodu zde velmi vágně označených nemovitostí, resp. jejich podílů; nelze z ní však s určitostí dovodit již to, jaká smlouva z hlediska rozlišení jednotlivých smluvních typů - má být účastníky ohledně převodu nemovitostí v budoucnu uzavřena, a to zejména pokud jde o zatřídění smluv mezi úplatné, tedy takové, při nichž si účastníci smluvního právního vztahu navzájem poskytují ekvivalent, či bezplatné, při nichž jedna strana druhé poskytuje nějaký prospěch bez vzájemného poskytnutí ekvivalentu. Pojem „postupní smlouva“ (cesse) použitý v textu smlouvy, jak je zaznamenán v listině sepsané účastníky dne 18. 11. 1992, označuje obecně typ smlouvy měnící právní vztah (takovou smlouvou je např. smlouva o postoupení pohledávky upravená v §63 n. ObčZ, či smlouva o převzetí dluhu a přistoupení k dluhu upravená v §68 n. ObčZ). Dovozovat na základě citované listiny, že vůlí účastníků „Smlouvy o smlouvě budoucí“ bylo uzavřít v budoucnu smlouvu, resp. smlouvy darovací (jak dovodily soudy obou stupňů) není - za situace, kdy jazykové vyjádření právního úkonu zachycené v listině tomu neodpovídá (v listině obsahující „Smlouvu o budoucí smlouvě“ totiž není bezúplatnost budoucího převodu nemovitostí neboli poskytnutí majetkového prospěchu bez jakéhokoli protiplnění slovy zmíněno, byť jde o pojmový znak darovací smlouvy) a kdy žalovaný popírá, že by takovou vůli v době uzavření „Smlouvy o budoucí smlouvě“ měl - možné. Nelze přehlížet, že v listině, která byla sepsána v souvislosti s vyskytnuvšími se problémy při uplatnění restitučních nároků na majetek, který byl státem odňat firmě zemřelého otce a manžela účastníků řízení, se zmiňuje úprava „vzájemných“ vztahů „vůči vydání věci“ a jak vyplynulo z provedených důkazů, osobám podle restitučního předpisu oprávněným, tj. žalovanému a nezl. M. P., byly v minulosti znárodněné věci (nemovitosti) vydány oproti závazku zaplatit povinné osobě jejich zhodnocení. Důvodnost lze přiznat rovněž námitce dovolatele, že ze „Smlouvy o smlouvě budoucí“ není vůbec zřejmé, jakou část svých podílů by měl ten který z postupitelů M. S. „postoupit“, aby ona „dostala“ ve smlouvě zmiňované podíly. Pro závěr, že smlouva neobráží pravou vůli účastníků a její text je neurčitý a zmatečný svědčí rovněž skutečnost, že na straně jedné se v budoucnu „postoupit části svých podílů“ ve smlouvě zavazuje - pokud „se stane vlastníkem ideální poloviny objektu popsaného ad II a) a objektu sub b)“ - ing. P., zatímco na straně druhé se ve smlouvě uvádí, že ing. P. M. uzavírá smlouvu za svou dceru M. P.
178
Smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu (§40 odst. 1 ObčZ); proto je na ně třeba klást vyšší nároky. Vůle, směřující k převodu nemovitostí je právně významná jen v případě, že je projevena v písemné formě. Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu.
Lze uzavřít, že obsahem listiny sepsané dne 18. listopadu 1991 není určitost projevu vůle účastníků smlouvy dána a že dohoda o budoucí smlouvě, kterou účastníci uzavřeli dne 18. listopadu 1991 nesplňuje jednu z náležitostí uvedených v ustanovení §37 odst. 1 ObčZ, jíž je určitost právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu lze sice vykládat prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), interpretace obsahu právního úkolu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. však nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle (použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání).
Z uvedeného závěru vyplývá, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., byl uplatněn důvodně; Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř., aniž považoval za hospodárné zabývat se věcí z pohledu ostatních v dovolání uplatněných dovolacích důvodů, tj. důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř., rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, nezbylo, než podle §243b odst. 2 o.s.ř. zrušit v příslušném rozsahu rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu