ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2399.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2399/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Mgr. V. B. , proti žalované České republice – Okresnímu soudu v Benešově , o určení, že soudní rozhodnutí je nevykonatelné, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 310/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2009, č. j. 31 Co 108/2009-124, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2009, č. j. 31 Co 108/2009-124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 8. 1999, č. j. 6 C 988/98-96, je nevykonatelný proto, že byl vydán na základě nesprávného úředního postupu a že je nesprávný, neboť soud aplikoval nesprávný právní předpis, nerespektoval článek 95 odst. 1 Ústavy, ani Úmluvu CMR publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 11/1975, jíž je Česká republika vázána.
Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 7 C 310/2007-113, žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť námitka, že soudní rozhodnutí není vykonatelné, může být coby procesní obrana uplatněna v případě, že oprávněný podá návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. března 2009, č. j. 31 Co 108/2009-124, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení), konkrétně není dána pravomoc soudu v dané věci rozhodnout.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není dána pravomoc soudu rozhodnout o žalobě, jíž se ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. domáhá určení, že jím specifikované soudní rozhodnutí je nevykonatelné. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že pravomoc soudu k rozhodnutí vyplývá z §7 odst. 1 o. s. ř. Ostatní dovolací námitky žalobce se týkají rozhodnutí Okresního soudu v Benešově ve věci sp. zn. 6 C 988/98. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem, který má právnické vzdělání) a je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalobce závěr odvolacího soudu, že není dána pravomoc soudu v dané věci rozhodnout.
Žalobce se v posuzovaném případě domáhá určení, že „rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 8. 1999, č. j. 6 C 988/98-95 je nevykonatelný, protože byl vydán na základě nesprávného úředního postupu, tj. nesprávného právního předpisu, a to v rozporu s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky a v rozporu s Úmluvou CMR uveřejněnou ve Sbírce zákonů pod č. 11/1975 Sb., kterou je Česká republika vázána“. Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení (a tudíž prejudiciálně uzavřel, že jsou splněny podmínky řízení), odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky, za kterých může o věci rozhodnout, konkrétně není dána pravomoc soudu. Byl přitom veden úvahou, že v dané věci směřuje žaloba proti státu jako orgánu veřejné moci a v takovém případě je dána pravomoc soudu pouze tehdy, jestliže to stanoví zákon; protože se o takový případ nejedná, není dána pravomoc soudu o věci rozhodnout.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle odst. 3 citovaného ustanovení jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Z hlediska pravomoci soudu je třeba rozlišovat případy, kdy je uplatněn soukromoprávní nárok, který nemá oporu v hmotném právu, od případu, kdy u soudu je uplatněn nárok, o kterém rozhoduje jiný orgán než soud, resp. který nevyplývá ze soukromoprávních vztahů (tedy ze vztahů uvedených v §7 odst. 1 o. s. ř.). Je-li uplatněn nárok vyplývající ze soukromoprávních vztahů, lze jej postoupit jinému orgánu jen v případě, že zákon svěřuje projednání a rozhodnutí o něm jinému orgánu. „Orgánem” ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř. je jen orgán veřejné moci, tedy orgán, který má pravomoc autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů práva.
Z žaloby se nepodává, že by jí uplatněný nárok byl nárokem na určení, že tu právo nebo právní vztah je či není ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. Žalobce se totiž nedovolává existence práva nebo právního vztahu s žalovanou, žaloba vychází z tvrzení, že rozhodnutí vydané soudem (orgánem státní moci) je nesprávné („bylo vydáno na základě nesprávného úředního postupu a v rozporu s právními předpisy, ústavou a mezinárodní smlouvou“) a že je proto i nevykonatelné. Nejedná se ani o požadavek na určení právní skutečnosti. Záměrem žalobce je docílit revize pravomocného soudního rozhodnutí, a to právě pomocí požadovaného určení (že rozhodnutí soudu je nevykonatelné). Lze sice přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že žalobcem uplatněný požadavek není nárokem soukromoprávním, resp. nárokem vyplývajícím z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, popř. že jde o jinou věc, kterou by měl soud projednat a rozhodnout v občanském soudním řízení proto, že tak stanoví zákon. Stávající podoba žaloby nedovoluje uzavřít, že by k projednání a rozhodnutí věci měl být povolán jiný orgán než soud. Odvolací soud sám pak v dané věci (jak se podává z absence příslušného výroku v napadeném usnesení) jiný orgán povolaný k rozhodnutí neurčil. Je nepřípustné rozhodnutí, ve kterém se soud pouze omezí na výrok o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu; v usnesení o zastavení řízení je povinen rozhodnout, kterému správnímu úřadu nebo jinému orgánu věc postupuje (výjimkou je zastavení řízení pro nedostatek pravomoci tuzemských soudů). Neexistence tohoto výroku se rovná účinkům denegationis iustitiae.
Ve věci sp. zn. 20 Cdo 2498/99 Nejvyšší soud dovodil, že rozhodne-li soud, že není dána jeho pravomoc k projednání určité věci, je povinen současně rozhodnout (nemá-li jít o pravomoc cizozemského orgánu) i o postoupení věci orgánu, jehož pravomoc dána je (§104 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Není-li takového orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než právě soud.
Lze uzavřít, že rozhodnutí, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení (pro nedostatek pravomoci soudu) zastavil, nemůže obstát a dovolacímu soudu nezbylo, než je zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2011
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu