ECLI:CZ:NS:2000:33.CDO.2425.98.1
sp. zn. 33 Cdo 2425/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému B. Š., zastoupený advokátkou, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 1/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1997 č.j. 23 Co 537/97-89, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 27. 5. 1997 č.j. 9 C 1/97-59 uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni dar, tj. rekreační chatu číslo evidenční 049 se všemi součástmi a příslušenstvím v katastrálním území K., a uzavřít s ní o vrácení tohoto daru dohodu. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že darovací smlouvou ze dne 13. 9. 1996 žalobkyně darovala žalovanému rekreační chatu číslo evidenční 049 v k. ú. K.. V té době byli účastníci asi 19 let manželé, jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 2. 1997 č.j. 8 C 199/96-19. Na jaře 1996, kdy žalobkyně byla nemocná, žalovaný udržoval známost a udržoval ji i poté, co došlo k darování. Žalobkyně podrobně popsala důvody, které ji vedly k darování, zejména to, že předpokládala návrat žalovaného k rodině. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný poté, co došlo k darování chaty, hrubě porušil ve vztahu k žalobkyni dobré mravy tím, že neplnil svou povinnost žít spolu s manželkou a vzájemně si pomáhat.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 1997 č.j. 23 Co 537/97-89 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti žalovanému vrátit žalobkyni dar zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ze zjištění, jež učinil v odvolacím řízení po doplnění dokazování opětovným výslechem žalobkyně a spisem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 8 C 199/96, a vzal za prokázáno, že v průběhu manželství žalovaný navázal koncem r. 1995 známost s jinou ženou, o níž se žalobkyně v únoru 1996 dozvěděla a s tímto vědomím mu 13.9.1996 darovala předmětnou chatu. Dne 1.11.1996 podala návrh na rozvod manželství, jehož příčiny rozvratu spatřovala v tom, že žalovaný od konce roku 1995 udržuje známost. Chování žalovaného, tedy navázání známosti s jinou ženou, v němž žalobkyně spatřuje hrubé porušování dobrých mravů vůči ní, trvalo od doby, kdy se o něm žalobkyně dozvěděla, řadu měsíců před tím, než došlo k darování, sama v průběhu této doby (v dubnu a květnu 1996) hodnotila manželské vztahy účastníků jako silně narušené a nevěřila, že by se daly obnovit. Odvolací soud dovodil, že byla sice splněna jedna ze dvou podmínek obsažených v ust. §630 obč. zák., tj. aby dárce projevil svoji vůli, že chce vrátit dar, ale nebyl splněn další zákonný předpoklad, tj. že po obdarování by se obdarovaný choval vůči dárci či členům jeho rodiny tak, že by tím hrubě porušoval dobré mravy. I pokud by navázání známosti žalovaného s jinou ženou mohlo být hodnoceno jako hrubé porušení dobrých mravů vůči žalobkyni, nelze jejímu požadavku na vrácení daru vyhovět, neboť tímto způsobem se žalovaný choval i před darováním, žalobkyně si toho byla vědoma a s tímto vědomím mu nemovitost darovala.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný svým chováním vůči ní neporušoval hrubě dobré mravy. Namítá, že podle ustanovení §630 obč. zák. v návaznosti na ustanovení §3 obč. zák. není rozhodující, zda k porušování dobrých mravů docházelo v době, kdy právní úkon učinila, nýbrž je podstatné, jaký charakter a vývoj mělo závadné chování žalovaného, tedy zda se jednalo o intenzivní nebo soustavné porušování dobrých mravů vůči ní v době před i po učinění sporného právního úkonu. Poukazuje na to, že žalovaný ji opakovaně ujišťoval, že ukončí svou mimomanželskou známost a vrátí se k rodině, ona jeho slibům uvěřila a v domnění, že se tak stane, mu darovala předmětnou nemovitost. Žalovaný však svému slibu nedostál a po darování dal jednoznačně najevo své záměry, se svou známostí se již netajil a navíc se přestal podílet na výživě dětí účastníků. Intenzita závadného chování žalovaného se tím ještě zvýšila a žalobkyně byla nucena podat návrh na rozvod. Z hlediska právního posouzení považuje za rozhodující, že žalovaný přes slib jí daný, kdy svým jednáním zastíral svůj úmysl získat předmětnou nemovitost, setrvával v mimomanželském poměru i po darování a přestal své chování zastírat. Skutečnost, že při převodu nemovitosti ona věděla o mimomanželském vztahu žalovaného, je podle jejího názoru bezvýznamná; právě i tato skutečnost ji motivovala k vyvíjení aktivit, mezi něž patřilo i darování nemovitosti, kterými by ho získala zpět. Odvolacímu soudu vytýká, že se zaměřil na zkoumání její vědomosti o známosti žalovaného a vůbec se nezabýval okolnostmi, které předcházely a následovaly po uzavření darovací smlouvy. Protože z jejího pohledu je nepochybné, že žalovaný hrubě porušil vůči ní pravidla morálního charakteru, navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, zejména s tím, že se nedopustil hrubého porušení dobrých mravů, a poukazuje na to, že okolnostmi, které uvádí žalobkyně, se odvolací soud zabýval. Navrhuje zamítnutí dovolání a přiznání nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není opodstatněné.
V dané věci rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že nebyl splněn zákonný předpoklad pro vyhovění žaloby, spočívající v kvalifikovaném hrubém porušení dobrých mravů žalovaným vůči žalobkyni po obdarování.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Podle tohoto ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy. Závěr, zda se žalobkyně důvodně domáhá vrácení daru, záviselo v daném případě na kladném či záporném zodpovězení otázky, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy. Tato otázka je především otázkou skutkovou.
Pokud jde o zjištěný skutkový stav věci, dovolatelka nenamítá, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), tedy že by soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Ostatně ani dovolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku a řízení, jež mu předcházelo, nemá důvod odvolacímu soudu vytýkat, že by neměl pro svůj skutkový závěr podklad v provedených důkazech, nebo že by pominul nějaké rozhodné skutečnosti, které byly v řízení prokázány či vyšly najevo.
Dovolatelka uplatňuje v dovolání skutkové okolnosti, které nebyly v řízení před soudy obou stupňů prokázány a jsou v rozporu s provedenými důkazy, popř. i s obsahem její vlastní výpovědi. To se týká jak tvrzení o úmyslu žalovaného získat předmětnou nemovitost, když naopak z výpovědí obou účastníků vyplývá, že žalobkyně nesouhlasila s návrhem žalovaného, aby jednu polovinu předmětné nemovitosti darovala jejich dceři, a naopak chtěla záměrně, aby celá chata byla jeho, tak tvrzení o tom, že k darování přistoupila na základě slibu žalovaného, že ukončí svou známost a vrátí se k rodině, když sama ve výpovědi uvedla, že „vše vsadila na poslední kartu\" a záměrně mu darovala chatu, neboť se domnívala, že on se k rodině vrátí, a to platí i o důkazně nepodloženém tvrzení, že po daru se žalovaný přestal podílet na výživě dětí účastníků.
Z uvedených tvrzení nelze při přezkoumání napadeného rozsudku vycházet, neboť činnost dovolacího soudu je činností zásadně přezkumnou, kdy rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen na základě skutečností a důkazů obsažených v soudním spise a zjištěný skutkový stav věci nelze hodnotit z hlediska nových či v řízení neprokázaných skutkových tvrzení. Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení se dokazování ve věci neprovádí ( §243a odst. 2, věta druhá o. s. ř.), nelze k prokázání nových ani již dříve tvrzených skutečností nabízet důkazy. Nelze tedy dovodit, že by skutkový závěr odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, odporoval provedenému dokazování.
Při právním posouzení je třeba vycházet z toho, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák., nýbrž předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.
Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávný právní názor při posouzení věci podle ustanovení §630 obč. zák., které vyžaduje určitý stupeň závažnosti, když intenzitu porušení morálních pravidel hodnotil podle objektivního kritéria s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a za rozhodující hledisko nepovažoval subjektivní názor žalobkyně vyplývající z jejích pocitů či zklamání, byť je jednání žalovaného mohlo vyvolat.
V dané věci, jak bylo zjištěno, žalovaný za trvání manželství se žalobkyní navázal známost s jinou ženou a tuto známost udržoval i po obdarování. Takové chování žalovaného se bezesporu příčí dobrým mravům, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi manžely určuje, jaký má být obsah jejich jednání. Z dikce §630 obč. zák. však vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy, nýbrž musí jít o jejich hrubé porušení, přičemž důvodem k vrácení daru je chování obdarovaného. Dárce se proto jako důvodu k vrácení daru nemůže dovolávat skutkových okolností, jež nastaly či existovaly v době před darováním a za nichž byl právní úkon darování učiněn a o nichž obě strany při uzavírání smlouvy věděly. Jestliže bylo zjištěno, že k darování došlo za situace, kdy manželské vztahy účastníků byly již značně narušeny právě a především chováním žalovaného, konkrétně jeho mimomanželským vztahem s jinou ženou, který pokračoval nadále i po přijetí daru, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný výklad ust. §630 obč. zák., jestliže v tomto chování žalovaného, jež následovalo po přijetí daru, popř. v tom, že se nesplnilo očekávání žalobkyně, že on svou známost ukončí a vrátí se k ní, neshledal naplnění znaků hrubého porušování dobrých mravů ve smyslu uvedeného ustanovení.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo nemá a náklady, jež vznikly žalovanému v dovolacím řízení za odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání, nelze vzhledem k jeho obsahu považovat za potřebné k účelnému bránění práva.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová