ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2537.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 2537/2023-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. S. , zastoupené Mgr. Luborem Tichým, advokátem se sídlem Praha, Štěpánská 640/45, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Ostrava, Sokolská třída 1331/31, o vrácení daru a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 118/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2021, č. j. 16 C 118/2020-222, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2023, č. j. 71 Co 187/2022-372, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2021, č. j. 16 C 118/2020-222, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2023, č. j. 71 Co 187/2022-372, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 598 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Petra Langera, Ph.D., LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, č. j. 71 Co 187/2022-372, potvrdil rozsudek ze dne 15. 11. 2021, č. j. 16 C 118/2020-222, jímž Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitosti, a to pozemku par. č. st. XY, výměra 99 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, budova s č. p. XY, rodinný dům, adresní místo XY, stojící na pozemku par. č. st. XY, a že je výlučným vlastníkem pozemku par. č. XY, výměra 776 m 2 , zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, a žalobu na vyklizení této nemovitosti a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel z následujících zjištění soudu prvního stupně:
Žalobkyně (matka žalovaného) smlouvou uzavřenou dne 25. 9. 2013 darovala žalovanému pozemek par. č. st. XY, výměra 99 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, budova s č. p. XY, a pozemek par. č. XY, výměra 776 m 2 , zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY.
Proti žalobkyni bylo od roku 1999 vedeno trestní stíhání pro trestný čin porušení povinností při správě cizího majetku, a protože se v roce 2003 přestěhovala do zahraničí, bylo trestní řízení vedeno jako proti uprchlé. V červnu 2018 byla na základě mezinárodního příkazu k zatčení zadržena v Německu a umístěna do vazební věznice v Ostravě. V novém řízení byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1,5 roku. Dne 17. 12. 2018 byla z vazby propuštěna.
Po zadržení žalobkyně (v červnu 2018) žalovaný začal její situaci okamžitě řešit, po jejím přemístění do vazební věznice v Ostravě plnil její přání a do vazby jí dle konkrétních požadavků dodával oblečení, jídlo, listiny, televizi, varnou konvici apod., komunikoval v její trestní věci s její advokátkou, hradil náklady na obhajobu, a do vazební věznice jí zaslal 20 000 Kč.
Žalobkyně sama vztah s žalovaným až do propuštění z vazby (17. 12. 2019) považovala za nadstandardně dobrý. Přestože žalovaný sám měl za to, že se jejich vztah během vazby zhoršil, v její trestní věci dál komunikoval s její advokátkou. Po jejím propuštění žalobkyni 2x nezvedl telefon a její advokátce odeslal SMS zprávu, že s matkou nechce mít nic společného a že je mu jedno, jak si poradí.
Dne 27. 12. 2019 žalobkyně žalovanému písemně sdělila, že se s ním chtěla pouze potkat, že nevyšel ani před dům, aby jí řekl promiň, že si nedokáže obhájit svou matku před panelákovým zlem (míněno manželkou žalovaného), že „ONA“ (tj. manželka žalovaného) je z paneláku, a tak se jí v darovaném domě, ve kterém je zúročena celoživotní dřina žalobkyně, líbí. Dne 2. 1. 2020 se žalobkyně žalovaného dotazuje, zda jí vrací i dům, když s ní nechce mít nic společného. Sděluje mu, že s jeho manželkou nikdy v dotyčném domě bydlet nechtěla, že jeho přátelé jsou její nepřátelé a je pravděpodobné, že se jeho žena podílela i na domácím násilí na jeho sestře XY. Žalovaný v dopise ze dne 5. 1. 2020 žalobkyni odpověděl, že se jí snažil vždy a za jakýchkoli okolností splnit každé její přání a vyjít jí vstříc, nemálo ji v posledních letech finančně podporoval, bude tak činit i tentokrát; nabídl, že jí do konce ledna najde byt, na který bude přispívat částkou 6 000 Kč měsíčně a pořídí jí na své náklady malý městský automobil. V dopise dále uvedl, že soužití dvou generací, nejsou-li vztahy dobré, není možné. Dále zmiňuje, že žalobkyně opakovaně uváděla, že všechny lidi v okolí žalobce, kteří stáli po jeho boku a pomáhali mu v těžkých životních chvílích, kdy ona byla v zahraničí, považuje za své nepřátele. Nechce jí brát její názor, je však pro něj podstatné nenarušovat jeho osobní život s J., s níž se po 11 letech chystá založit rodinu; požádal matku, aby žila svůj život a jeho nechala žít ten svůj, jak to činila v posledních 15 letech. Žalobkyně dopisem ze dne 14. 1. 2020 žalovanému sdělila, že jeho nabídka (z 5. 1. 2020) je výsměchem, ona chce zpět svůj dům.
Dopisem ze dne 27. 1. 2020 žalobkyně písemně požádala o vrácení daru „pro hmotnou nouzi a nevděk“. V dopise uvedla, že nevděk žalovaného se začal projevovat od listopadu 2016, kdy jí ze vstupní haly chtěl udělat ložnici, následně nepomohl při jejím zadržení, nezajistil právníka, přivodil její umístění do vazby, nezřídil jí celoživotní užívání domu, aby nebyla vzata do vazby, zmařil její zastupování dalším advokátem vedle Mgr. Morozové, nepomohl jí, když byla ve špatném zdravotním stavu a z vazby mu zaslala svůj rozbor krve, nenavštívil ji ve vazbě, a podílel se na psychickém ničení své sestry XY.
Žalovaný dne 5. 5. 2020 zopakoval nabídku na úhradu nájemného za žalobkyni ve výši 6 000 Kč a zakoupení menšího městského automobilu. V srpnu 2020 žalobkyně žalovanému sdělila číslo účtu, na které jí může žalovaný (dle slov žalobkyně) „almužnu“ ve výši 6 000 Kč posílat. Současně mu vyčítá, že se nestará o hroby jejich bratrů. Žalovaný odpovídá, že za náhrobky uhradil 10 000 Kč a že necítí povinnost platit za náhrobek dalších 33 000 Kč. Dále žalobkyni sděluje, že mu její situace není lhostejná a že dokud si to může dovolit, bude jí posílat 6 000 Kč. V ostatním se odmítl vyjádřit s tím, že nechce s žalobkyní komunikovat a dávat tak možnost k vytváření zbytečných hádek a sporů.
Následně mezi účastníky proběhla korespondence týkající se sestry žalovaného – v květnu 2021 žalobkyně přeposílá žalovanému obrazový záznam, z něhož je zřejmé, že se sestra nachází (v Mexiku) ve velmi špatném psychickém stavu, žalovaný žádá žalobkyni o číslo na konzulát, žalobkyně je nečinná, píše, že je (žalovaný) ubožák, zrůda… Žalovaný se spojuje s konzulátem, nabízí sestře pomoc, žalobkyně mu vyčítá, že se do věcí plete. Podle zprávy z konzulátu je sestra ve špatném psychickém stavu, není schopna sama odletět do České republiky, žalovaný proto žalobkyni poukazuje 100 000 Kč na cestu do Mexika. Z doložené komunikace vyplývá, že se sestrou měl žalovaný vždy dobré vztahy.
Odvolací soud ve smyslu §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), právně věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by v jednáních, která žalobkyně žalovanému vytkla revokačním dopisem, šlo spatřovat porušení dobrých mravů v intenzitě naplňující důvody pro vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák.
Žalobkyně napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu a oba výroky rozsudku soudu prvního stupně dovoláním, jelikož má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navíc je „v několika bodech“ zcela nepřezkoumatelné. Oběma soudům vytýká, že vůči ní nesplnily svou poučovací povinnost, pokud měly za to, že neunáší své důkazní břemeno. Rovněž má za to, že tím, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť jí nebyl ustanoven zástupce.
Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se oba soudy při posouzení otázky, zda chování žalovaného je hrubým porušením dobrých mravů ve smyslu aplikovaného ustanovení §630 obč. zák. odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudům obou stupňů vytýká, že při svém rozhodování vůbec neřešily situaci optikou žalobkyně, pouze vycházely ze subjektivních pocitů a nepodložených tvrzení žalovaného. Prosazuje, že ten svým opakovaným jednáním porušujícím dobré mravy naplnil všechna kritéria, pro která je lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání poukazuje na to, že dovolání – kromě zjevných terminologických chyb v textu – neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v řešení jaké konkrétní otázky se odvolací soud odchýlil a od které rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.); opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, pokud to zákon nevylučuje (srov. §201 o. s. ř.). Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání směřujícímu proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 věty první ve spojení s §243b o. s. ř. zastavil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní závěr odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování, které žalobkyně žalovanému ve výzvě k vrácení daru vytkla, neumožňuje uzavřít, že šlo o hrubé porušení dobrých mravů, zpochybnila dovolatelka argumentací, že soudy při svém rozhodování neřešily situaci její optikou, pouze vycházely ze subjektivních pocitů a nepodložených tvrzení žalovaného, aniž by předestřela judikaturu, od níž se soudy měly odchýlit.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“, resp. „hrubý rozpor s dobrými mravy“ (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2016, nebo ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016). Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soud hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy také zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedených ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně. V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, pak Nejvyšší soud uvedl, že zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně (dříve hrubě) porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem obdarovaného ublížen, avšak teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k relevantnímu závěru o patřičnosti revokace. Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (dárce vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě nepostačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti, chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce, a věc je třeba posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.
V posuzovaném případě se odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu důsledně zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenul zohlednit jak chování žalovaného, tak žalobkyně, zhodnotil jejich vzájemný vztah, zjišťoval, jaké poměry mezi účastníky panují, a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud k aplikaci §630 obč. zák., obecně přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné a žalovanému (obdarovanému) vytýkané chování vůči žalobkyni (dárkyni) z hlediska subjektivního a objektivního kritéria nenaplňuje důvody pro vrácení daru ve smyslu ustanovení §630 obč. zák., není zjevně nepřiměřená. Výtka žalobkyně, že se odvolací soud při poměřování zjištěného skutkového stavu věci ustanovením §630 obč. zák. odchýlil od tezí ustálené judikatury, není důvodná.
Námitka, že soudy nesplnily svou poučovací povinnost, pokud měly za to, že žalobkyně neunáší své důkazní břemeno, přípustnost dovolání nezakládá proto, že soudy žádný závěr o tom, že by žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neučinily.
Výtky, že je rozhodnutí odvolacího soudu „v několika bodech“ zcela nepřezkoumatelné (bez bližší konkretizace), a že žalobkyni nebyl ustanoven zástupce, jimiž dovolatelka soudům vytýká, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají. K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v této věci splněn není.
Žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy také proti nákladovému výroku, ve vztahu k němuž však dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu