ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2641.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2641/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce I. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. D., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 2,585.592,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 4/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. května 2006, č. j. 15 Co 186/2006-137, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 2,585.592,50 Kč s odůvodněním, že se v rámci písemného uznání dluhu dne
15. 1. 1999 zavázal zaplatit mu též smluvní pokutu ve výši 0,5% z dlužné částky denně v případě, že neuhradí uznaný dluh ve výši 358.612,- Kč do 31. 1. 1999.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 11. října 2005, č. j. 3 C 4/2004-108, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří kalendářních měsíců
od právní moci rozsudku 2,585.592,50 Kč a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem
ze dne 30. května 2006, č. j. 15 Co 186/2006-137, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 2,585.592,50 Kč zamítl a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný v písemnosti ze dne 15. 1. 1999 uznal co do důvodu a výše svůj dluh ve výši 358.612,- Kč vůči právnímu předchůdci žalobce R. Z. Na téže listině se současně zavázal pro případ nezaplacení dluhu do 31. 1. 1999 uhradit smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z dlužné částky za každý den prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 8. 2000 převedl R. Z. svou pohledávku za žalovaným na žalobce. V písemnosti ze dne 9. 3. 2004 žalovaný uznal dlužnou smluvní pokutu v žalované výši.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že závazek žalovaného zaplatit R. Z. částku 358.612,- Kč byl pro případ, že žalovaný svůj dluh neuhradí do 31. 1. 1999, zajištěn smluvní pokutou podle §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Za podstatné pokládal i to, že žalovaný dlužnou smluvní pokutu v žalované výši dne 9. 3. 2004 písemně uznal. Protože žalovaný svůj závazek včas nesplnil, vzniklo právnímu předchůdci žalobce právo na smluvní pokutu, které přešlo na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené podle §524 obč. zák.
Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem prvního stupně neztotožnil. Konstatoval, že závazek k zaplacení smluvní pokuty podle §544 obč. zák. vzniká na základě dvoustranného právního úkonu v písemné formě. Podmínka písemnosti je splněna, je-li projev vůle jednajících osob zahrnující všechny podstatné náležitosti zachycen v textu listiny a je-li listina těmito osobami podepsána. Jednostranným právním úkonem žalovaného, který je obsažen v listině označené jako uznání závazku, nemohlo ke sjednání smluvní pokuty dojít. Z listiny je zřejmé, že závazek žalovaného zaplatit smluvní pokutu je adresován R. Z., tedy že jde o projev vůle směřující k uzavření smlouvy. Jelikož R. Z. ve smyslu §46 odst. 2 obč. zák. tento písemný návrh písemně nepřijal, k uzavření smlouvy nedošlo. Proto odvolací soud považoval za irelevantní okolnost, že žalovaný svůj závazek k zaplacení smluvní pokuty listinou ze dne 9. 3. 2004 uznal.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že ke sjednání smluvní pokuty může dojít pouze na základě dvoustranného právního úkonu. Připomíná, že žalovaný sám svůj závazek k zaplacení smluvní pokuty písemně zformuloval a podepsal a jeho vůle zavázat se k plnění na základě tohoto titulu je zřejmá; navíc dne 9. 3. 2004 podepsal i dohodu o splátkách. Odvolacímu soudu vytýká, že popírá přirozenoprávní rovinu sporu. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem) při splnění zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) proto napadený rozsudek přezkoumal ve smyslu §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Žalobce v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen dovolací námitkou, jak ji žalobce obsahově vymezil.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolací námitky podléhá dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že smluvní pokuta nebyla ve smyslu §544 obč. zák. sjednána.
Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle §544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo způsob jejího určení.
Smluvní pokuta je jedním ze zajišťovacích prostředků upravených občanských zákoníkem. Ujednání o smluvní pokutě je dvoustranným právním úkonem, který musí splňovat kritéria ustanovení §544 obč. zák. (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. 3 Cdo 1486/96, a ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 457/2004). Na rozdíl od uznání dluhu, které je jednostranným projevem vůle dlužníka, musí být smluvní pokuta sjednána a je třeba, aby tento dvoustranný právní úkon účastníků byl písemný.
V posuzovaném případě se žalovaný v rámci uznání dluhu vůči R. Z. jednostranně zavázal k uhrazení smluvní pokuty ve výši 0,5% z dlužné částky pro případ, že svůj závazek nesplní do 31. 1. 1999. Tento jednostranný právní úkon však nelze, se zřetelem k výše uvedenému, považovat za sjednání smluvní pokuty. Argumentace žalobce, že vůle žalovaného dostát svému závazku k zaplacení smluvní pokuty byla podpořena i dohodou o splátkách z 9. 3. 2004, nemůže zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu za situace, kdy závazek žalovaného zaplatit smluvní pokutu je obsažen pouze v jeho jednostranném právním úkonu (uznání dluhu), a žalobce ani netvrdí, že by svým písemným projevem vůle závazek žalovaného přijal. Závěr odvolacího soudu, že dohoda o smluvní pokutě nebyla uzavřena, je proto správný a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobci se nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty
před středníkem o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu