ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2685.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2685/2019-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně AB 4 B. V., soukromé společnosti s ručením omezeným, se sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX Amsterodam, Nizozemské království, reg. č. 34186049, zastoupené Mgr. Romanem Pospiechem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, proti žalovanému J. R. , bytem XY, o zaplacení 107.979,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 9 C 260/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Co 361/2018-48, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2018, č. j. 9 C 260/2018-17, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 107.979,39 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o hotovostním úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru č. 4505082281000, kterou měla se žalovaným dne 14. 5. 2015 uzavřít její právní předchůdkyně společnost Home Credit a. s., a na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 100,000,- Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Co 361/2018-48, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat tvrzení o uzavření úvěrové smlouvy, a to vzhledem k tomu, že v listině, kterou žalobkyně soudu předložila, absentuje podpis dlužníka (žalovaného). K doplňujícím tvrzením žalobkyně v odvolání o způsobu uzavření smlouvy odvolací soud nepřihlédl s odkazem na §205a o. s. ř.
Podáním ze dne 14. 3. 2019 vzala žalobkyně žalobu zcela zpět a navrhla odvolacímu soudu, aby řízení ve věci zastavil. Odvolací soud, mimo rozhodující skutečnosti, pro které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, se ke zpětvzetí žaloby vyjádřil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku tak, že po vyhlášení rozsudku odvolacím soudem již nelze vzít účinně žalobu zpět; takové zpětvzetí považuje za neúčinné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť podle jejího přesvědčení rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho usnesením ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2268/2017, podle kterého ustanovení §96 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 umožňuje žalobci vzít žalobu zpět i po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacím soudem a soudu prvního stupně řízení zastavit a předmětná rozhodnutí, včetně rozhodnutí odvolacího soudu, zrušit.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Určující (rozhodující), na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, je závěr o tom, že žalobkyně neprokázala tvrzení o uzavření úvěrové smlouvy; rozhodnutí tak není založeno na řešení dovolatelkou formulované právní otázky. Z tohoto důvodu tak nemůže být dovolání pro její řešení podle §237 o. s. ř. přípustné. Sluší se poznamenat, že v usnesení ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2268/2017, dovolání směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že „zpětvzetí žaloby žalobkyní není účinné, rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 2. 2016, č. j. 24 C 172/2014-211, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 7. 2016, č. j. 15 Co 251/2016-258, se nezrušují a řízení se nezastavuje.“ S ohledem na odlišnou skutkovou situaci tak rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2268/2017, do poměrů nyní souzené věci nedopadá.
Nejvyšší soud je nucen dodat, že názor odvolacího soudu ohledně možnosti zpětvzetí žaloby po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu je nesprávný, neboť právě podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2268/2017 (jež obstálo i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 344/18, odmítl), §96 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 je ustanovením, které umožňuje žalobci účinně vzít žalobu zpět i po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacím soudem a soudu prvního stupně řízení zastavit a předmětná rozhodnutí, včetně rozhodnutí odvolacího soudu, zrušit. K rozhodování o zpětvzetí a případném zrušení rozhodnutí odvolacího soudu je v daném případě příslušný soud prvního stupně a nikoli soud odvolací. V projednávané věci je tedy nutné, aby o zpětvzetí, a jeho případné neúčinnosti či zastavení řízení a zrušení rozhodnutí, rozhodl soud prvního stupně (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 627-634 s., nebo Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 404-408 s.).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu