ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2730.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2730/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně P. J., zastoupené Mgr. Michalem Gruberem, advokátem se sídlem Brno, Novobranská 14, proti žalovanému A. J., zastoupenému JUDr. Vladimírem Medkem, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, U Staré pošty 744, o 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 319/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2007, č. j. 11 Co 664/2007-176, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. dubna 2005, č. j. 23 C 319/2004-95, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 500.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 500.000,- Kč od 1. 12. 2000 do zaplacení (výrok I.), řízení o zaplacení úroků z prodlení ve výši 6% ročně z částky 500.000,- Kč od 1. 12. 2000 do zaplacení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2000, č. j. 19 C 100/99-29, který nabyl právní moci dne 18. 9. 2000. Pro potřeby tohoto řízení účastníci uzavřeli před notářem dne 30. 8. 2000 dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, jakož i práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu (dále jen „dohoda“). V ní se dohodli, že dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství přejdou z jejich společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalovaného mimo jiné dům č. p. 101 na pozemku parc. č. 27/6 a pozemky parc. č. 27/6 o výměře 187 m2, parc. č. 156/4 o výměře 252 m2, parc. č. 156/5 o výměře 101 m2, parc. č. 156/40 o výměře 74 m2 a parc. č. 156/43 o výměře 112 m2, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem ve Vyškově na LV č. 471 pro katastrální území a obec P. (dále jen „nemovitosti v P.“), a že na žalovaného přejde mimo jiné závazek ve výši 295.000,- Kč vůči Komerční bance, a. s. ze smlouvy o hypotéční půjčce na pořízení nemovitostí v P. Článek 4.1. dohody obsahuje prohlášení účastníků, že je jim známa skutečnost, že pohledávka z této hypoteční půjčky byla zajištěna zřízením zástavního práva k domu rodičů žalobkyně v B. Podle ujednání v článku 4.2. dohody se žalovaný zavázal do pěti dnů od právní moci rozsudku o rozvodu manželství podniknout veškeré potřebné právní úkony k tomu, aby do 90ti dnů od uzavření této dohody zaniklo zástavní právo k domu rodičů žalobkyně. V článku 4.3. dohody účastníci sjednali závazek žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč, jestliže nesplní svou povinnost uvedenou v článku 4.2., nebo nedojde-li ve sjednané lhůtě k zániku zástavního práva uvedeného v článku 4.2. Žalovaný do 30. 11. 2000 neučinil žádné kroky k tomu, aby zástavní právo k domu rodičů žalobkyně zaniklo. Nesplnil ani svůj závazek vůči Komerční bance, a. s.; ta svou pohledávku vůči žalovanému ve výši 295.000,- Kč včetně jejího zajištění zástavami nemovitostmi v P. a v B. postoupila P. B. Protože uvedená pohledávka byla zpeněžením zastavených nemovitostí v P. uspokojena pouze částečně a postupník hodlal zbytek pohledávky uspokojit zpeněžením druhé zástavy, začala mu žalobkyně pohledávku žalovaného splácet. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli dohodu o smluvní pokutě v souladu s §544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), a že žalobkyně má právo na zaplacení smluvní pokuty, neboť žalovaný nesplnil povinnost, na jejíž porušení byl vznik tohoto práva vázán.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. prosince 2007, č. j. 11 Co 664/2007-176, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po zopakování důkazu dohodou dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci než soud prvního stupně. Připomenul, že k platnosti právního úkonu, tedy i dohody o smluvní pokutě, je třeba, aby splňoval podmínku určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Je-li povinnost žalovaného, na jejíž porušení je vázán vznik práva na smluvní pokutu, vyjádřena v článku 4.2 dohody jako povinnost „učinit veškeré potřebné právní úkony k tomu, aby (…) zaniklo zástavní právo k domu“, je takové vyjádření právního úkonu z hlediska věcného obsahu neurčité; není totiž zřejmé, jaké konkrétní právní úkony vedoucí k zániku zástavního práva je žalovaný povinen učinit. Ustanovení §170 odst. 1 písm. a/ až g/ obč. zák. sice stanoví, ve kterých případech zaniká zástavní právo, nicméně pojem „veškeré potřebné právní úkony“ z hlediska určitosti neobstojí. V dohodě podle §24a zákona o rodině, která je obligatorně písemná, musí být přesně uvedeno, jakou povinnost má její účastník, neboť práva a povinnosti účastníků smlouvy musí být seznatelné přímo z jejího textu. Pojem použitý v dohodě je neurčitý, neboť z hlediska posouzení práva na smluvní pokutu z něj nelze jednoznačně dovodit, zda a jakou konkrétní povinnost žalovaný porušil. Ujednání o smluvní pokutě proto oproti soudu prvního stupně shledal pro neurčitost absolutně neplatným právním úkonem (§37 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že k závěru o neplatnosti ujednání účastníků dospěl, aniž je vyložil podle výkladových pravidel uvedených v §35 odst. 2 obč. zák. Poukazuje na to, že způsoby možného zániku zástavního práva jednoznačně vymezuje §170 obč. zák., a proto jejich dohoda upravovala pouze cíl a termín, do kterého mělo zástavní právo zaniknout; bylo ponecháno na vůli žalovaného, jakým způsobem tohoto cíle dosáhne. Vyjmenovává jednotlivé možné způsoby, jimiž mohl žalovaný splnit svou povinnost, s tím, že kdyby byla k některým z nich zapotřebí její součinnost, žalovanému by ji na požádání poskytla. Zdůrazňuje, že žalovaný neučinil žádné kroky, k nimž se v dohodě zavázal. Ve včas podaném doplnění dovolání žalobkyně vyjadřuje názor, že povinnost uhradit smluvní pokutu byla vázána na splnění dvou podmínek, které nemusely nastat kumulativně, a to nesplnění povinnosti podniknout veškeré potřebné právní úkony k zániku zástavního práva a skutečnost, že ve sjednané lhůtě nedojde k zániku zástavního práva. Předpoklady pro vznik práva na smluvní pokutu nastaly. Namítá, že řízení bylo zatíženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu se zákonem změnil svým usnesením ze dne 28. 2. 2007, č. j. 11 C0 109/2007-149, usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 12. 2006, č. j. 23 C 319/2004-140, tak, že žalovanému prominul zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 9. 2005, č. j. 23 C 319/2004-105, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku. To poté usnesením ze dne 31. 8. 2007, č. j. 11 Co 383/2007-163, změnil tak, že se odvolací řízení nezastavuje, a vyhovující rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem změnil. Prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání odvolací soud dostatečně neodůvodnil, pouze konstatoval, že důvody, pro které žalovaný zmeškal lhůtu, jsou omluvitelné. Konkrétními okolnostmi se však nezabýval. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Zatímco existenci zmatečností žalobkyně netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud neopodstatněně prominul žalovanému zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno odvolací řízení.
Dovolací námitce žalobkyně nelze přisvědčit, neboť není naplněna podmínka, že jde o vadu mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Argumentace žalobkyně totiž směřuje výhradně proti správnosti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení, a nikoli proti jeho postupu v řízení, v němž šlo o přezkum rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 4. 2005, č. j. 11 C 664/2007-176. Žalobkyní namítaná vada se tudíž nemohla projevit v rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně napadla správnost závěru odvolacího soudu dovozujícího, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v dohodě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, jakož i práv a povinností společného bydlení ze dne 30. 8. 2000 (dále opět jen „dohoda“), je absolutně neplatné pro neurčitost vymezení povinnosti, která má být smluvní pokutou zajištěna.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu vůle sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačný a tím i neurčitý je jeho věcný obsah (má věcné nedostatky).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Jen právní úkony, u nichž neurčitost obsahu nelze odstranit výkladem podle stanovených interpretačních pravidel (§35 odst. 2 obč. zák.), jsou pro neurčitost neplatné. Pakliže jde o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je zaznamenán; není podstatné a nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem právního úkonu (jaké jsou jejich práva a povinnosti), nemohou-li to objektivně seznat z jeho písemného vyjádření i osoby, které nejsou účastníky tohoto právního vztahu (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikované v časopisu Soudní rozhledy č. 8/1998, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopisu Právní rozhledy č. 7/1998, a ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 6/1997).
V daném případě jde o posouzení určitosti ujednání účastníků o smluvní pokutě, která je jako jeden ze zajišťovacích prostředků upravena v §544 a §545 obč. zák. Představuje peněžitou částku, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§544 odst. 1 obč. zák.).Vznik práva věřitele na zaplacení smluvní pokuty je tedy vázán na porušení povinnosti, k níž se dlužník na základě smlouvy zavázal; proto jednou z podmínek platnosti ujednání o smluvní pokutě je to, aby byla ve smlouvě určitým a srozumitelným způsobem vymezena povinnost, v důsledku jejíhož porušení má věřitel právo vůči dlužníku na zaplacení smluvní pokuty.
Účastníci se v článku 4.2. dohodli, že „Pan A. J. je povinen do 5-ti dnů od právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků této dohody podniknout veškeré potřebné právní úkony k tomu, aby do 90-ti dnů od uzavření této dohody zaniklo zástavní právo k domu rodičů P. J. podle č. 4.1. této dohody.“ Článek 4.3. pak obsahuje ujednání, že „Nesplní-li pan A. J. svoji povinnost, uvedenou v čl. 4.2. a nebo nedojde k zániku zástavního práva, uvedeného v čl. 4.2. ve lhůtě uvedené v témže článku, je povinen zaplatit paní P. J. smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč, čímž není dotčeno právo paní P. J. k náhradě škody vůči panu A. J. Povinnosti zaplatit smluvní pokutu se nelze zprostit.“
Z výkladu tohoto ujednání vyplývá, že vznik práva na smluvní pokutu byl sjednán pro dva případy. V prvním z nich se jednalo o porušení smluvní povinnosti žalovaným učinit „veškeré potřebné právní úkony“ k zániku zástavního práva, ve druhém pak byl vznik práva na smluvní pokutu vázán na skutečnost, že do 90-ti dnů ode dne uzavření dohody nedojde k zániku zástavního práva. Co se týče prvního případu, lze žalobkyni přisvědčit, že záměrem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného v textu písemné dohody bylo, aby žalovaný docílil zánik zástavního práva váznoucího na domě jejích rodičů. Za tím účelem se zavázal ve sjednané lhůtě podniknout „veškeré potřebné právní úkony“ k tomu, aby zástavní právo do stanoveného termínu zaniklo. Je-li v dohodě závazek žalovaného vyjádřen tímto slovním spojením, aniž by bylo uvedeno, k jaké konkrétní povinnosti směřující k zániku zástavního práva se žalovaný zavázal, je takové vymezení ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neurčité, neboť v tomto směru je věcný obsah dohody nejednoznačný a uvedený nedostatek nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel uvedených v §35 odst. 2 obč. zák. Při výkladu takto formulované dohody nelze totiž vystačit pouze s určitě vyjádřenou vůlí účastníků ohledně zamýšleného cíle, je-li ho, tak jako v posuzovaném případě, možno dosáhnout několika způsoby, přičemž ke každému z nich je třeba učinit jiný právní úkon. Způsoby zániku zástavního práva jsou definovány v §170 odst. 1 písm. a/ až g/ obč. zák.; nejenže v dohodě není uvedeno, jaké konkrétní právní úkony vedoucí k zániku zástavního práva se žalovaný zavázal učinit, ale dohoda neobsahuje ani údaj o konkrétním způsobu zániku zástavního práva, a to ani odkazem na příslušné ustanovení zákona, který by za použití výkladových pravidel umožňoval odstranit nejistotu o obsahu pojmu „veškeré potřebné právní úkony“ v tom smyslu, že každému (tedy nejen účastníkům dohody) bude z textu dohody seznatelné, jaký právní úkon se žalovaný zavázal učinit, resp. který konkrétní právní úkon žalovaného je zajištěn smluvní pokutou. Jen v tom případě by z hlediska práva na smluvní pokutu bylo určitě vyjádřeno, s porušením jakého konkrétního závazku žalovaným je vznik práva na smluvní pokutu spojen. Argumentace žalobkyně tím, že úmyslem účastníků bylo ponechat na žalovaném, aby zvolil, kterým způsobem zániku zástavního práva dosáhne, se nemůže prosadit, neboť takový úmysl není v dohodě slovně vyjádřen. Projevuje-li žalobkyně v dovolání ochotu poskytnout žalovanému součinnost v případě, že by jí k zániku zástavního práva bylo třeba, nelze přehlédnout, že v dohodě na tento případ není pamatováno a z ujednání v ní obsažených žádný takový závazek pro žalobkyni nevyplývá. Obdobně ani ujednání o vzniku práva na smluvní pokutu v případě, že ve stanoveném termínu nedojde k zániku zástavního práva, dostatečně určitě nevymezuje žádnou povinnost žalovaného, kterou by svým jednáním či opomenutím mohl porušit. Jelikož zánik zástavního práva je podmíněn zpravidla též vůlí a aktivním jednáním zástavního věřitele, a nelze vyloučit ani situaci, že zástavní právo nezanikne, ačkoli zástavní dlužník učinil právní úkon k tomu směřující, nelze výkladem tohoto ujednání nahrazovat absenci závazku žalovaného, jehož splnění měla zajišťovat smluvní pokuta. Lze uzavřít, že požadavek určitosti závazku, na jehož nesplnění je v posuzovaném případě vázán vznik práva na smluvní pokutu, by byl naplněn jen tehdy, bylo-li by za pomoci výkladových pravidel (§35 odst. 2 obč. zák.) možno určit, o které z právních úkonů směřujících k zániku zástavního práva uvedených v §170 odst. 1 písm. a/ až g/ obč. zák. šlo.
Jak bylo výše vysvětleno, v posuzovaném případě podmínka určitosti vymezení závazku, který měl být zajištěn smluvní pokutou, splněna nebyla. Protože z akcesorické povahy zajištění závazků vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku, je správný závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je v posuzovaném případě neplatné (§37 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. neuplatnila opodstatněně; dovolací soud proto její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2010
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu