ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2986.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2986/2018-235
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Š. P. , bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova 1925/6, proti žalované Modré pyramidě stavební spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 2 Bělehradská 128/222 (identifikační číslo 601 92 852), zastoupené JUDr. Luďkem Chvostou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, o určení existence smluvního vztahu a o povinnosti přijímat vklady na účet stavebního spoření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 44/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 51 Co 376/2017-199, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 51 Co 376/2017-199, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2017, č. j. 18 C 44/2016-127, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 18 C 44/2016-127, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení platnosti smlouvy o stavebním spoření z 26. 3. 2001, č. 1071326103, určení existence smluvního vztahu smlouvou založeného a uložení povinnosti žalované přijímat na bankovní účet č. XY vklady v souladu s uvedenou smlouvou; žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.534 Kč.
Rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, č. j. 51 Co 376/2017-199, Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.356 Kč. Podle odvolacího soudu žalobce má naléhavý právní zájem na určení existence právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření, neboť požadované určení je s to odstranit stav nejistoty v právních poměrech účastníků (§80 občanského soudního řádu). Naspoření cílové částky – pokračuje s odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud – představuje dosažení účelu, pro který byla smlouva o stavebním spoření uzavřena. Není rozhodné, jakým způsobem je cílová částka dosažena, zda tím, že účastník v rámci svého závazku pravidelně na spořicí účet ukládá vklady (současně s připisováním úroků a státní podpory), nebo tím, že stavební spořitelna poskytne účastníkovi úvěr ze stavebního spoření do výše sjednané cílové částky. Smlouva o stavebním spoření vymezuje prostřednictvím cílové částky (podstatné náležitosti smlouvy), resp. jejího dosažení, dobu, po kterou smluvní vztah trvá. Na tom nic nemění mechanismus zakotvený v oddílu IV čl. 9 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek umožňující po dosažení cílové částky ukládání dalších peněžních prostředků na spořicí účet. Dosáhne-li účastník cílové částky, nevzniká mu nárok na její zvýšení, tj. na změnu smlouvy o stavebním spoření. Přespořování cílové částky je nepřípustné (čl. 9 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek), dojde-li však výjimečně k tomu, např. připsáním úroků z vkladu a státní podpory, představuje oddíl IV čl. 9 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek „technické“ řešení této situace, „neboť je třeba takovou mimořádně nastalou situaci zasadit do příslušného právního rámce tak, aby s částkou, která přesahuje sjednanou cílovou částku, bylo možno nakládat ve smyslu uzavřené smlouvy o stavebním spoření.“ Ze smlouvy o stavebním spoření a všeobecných obchodních podmínek nevyplývá právo účastníka pokračovat v režimu uzavřené smlouvy i poté, kdy dosáhl cílové částky. Naopak, podle oddílu IV čl. 9 odst. 1 všeobecných obchodních podmínek má stavební spořitelna právo rozhodnout, zda na písemnou žádost účastníka zvýší cílovou částku stavebního spoření. Právní vztah ze smlouvy o stavebním spoření skončil na základě právní skutečnosti, a sice uplynutím doby, na kterou byly práva a povinnosti omezeny (§603 zákon č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“). Podle odvolacího soudu žalovaná umožnila „žalobci jako jejímu klientovi dlouhodobé spoření za výhodných podmínek, a pokud se rozhodla po dosažení navýšené cílové částky ve smlouvě nepokračovat, učinila tak po právu.“
V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce zpochybnil závěr týkající se ukončení právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření dosažením sjednané cílové částky, resp. oznámením stavební spořitelny, že nadále nesouhlasí se zvyšováním cílové částky. Podle dovolatele nelze účel smlouvy o stavebním spoření, tj. naspoření cílové částky, ztotožnit s právní skutečností, v důsledku které zanikají práva a povinnosti smlouvou založené. Překročení cílové částky není důvodem k výpovědi smlouvy o stavebním spoření a žalovanou tvrzená ekonomická nevýhodnost smluvních ujednání svědčí o účelovém výkladu smlouvy ústícím v názor, podle něhož právní vztah zanikl uplynutím doby, na kterou byl prostřednictvím cílové částky omezen. Ze všeobecných obchodních podmínek – oddílu IV čl. 9 odst. 7 a čl. 10 odst. 1 – vyplývá, že „přespoření“ , přestože není přípustné, má za následek pouze vznik poplatkové povinnosti (1% z rozdílu, o který se cílová částka navýšila), a že žalovaná může vypovědět smlouvu jen tehdy, pokud by žalobce s dodatečně vzniklou poplatkovou povinností nesouhlasil. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření označila žalobcův výklad všeobecných obchodních podmínek stavebního spoření za nepřijatelný. Připomněla jeho – s bankovní regulatorikou neslučitelný – „absurdní důsledek“ spočívající v časově a objemově doživotní formě spoření za nadstandardně výhodných podmínek. Účelem úpravy vtělené do oddílu IV čl. 9 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek bylo řešit situace překročení cílové částky, a to jak „nezamýšlené“ (nepozorností účastníka, který na spořicí účet poukáže částku vyšší, než je rozdíl mezi cílovou částkou a stávajícím zůstatkem, anebo připsáním úroků či státní podpory), tak „zamýšlené“ (opakované zasílání prostředků na spořicí účet při vědomí, že připsáním se přesáhne cílová částka). V kontextu dalších ustanovení všeobecných obchodních podmínek je namístě uzavřít, že zmíněná úprava představuje smluvní zastřešení případů (jinak) nepřípustného přespoření, např. automatickým připsáním úroků z vkladu nebo státní podpory. Cílem bylo zjednodušit administraci částek, o které – byť v nepatrném rozsahu – byla překročena cílová částka stavebního spoření; při absenci čl. 9 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek by totiž bylo nutné s těmito částkami naložit jinak, než se zbytkem zůstatku na účtu stavebního spoření. To by vyžadovalo individuální zásah v každém jednotlivém případě, což není možné při velkém množství účastníků stavebního spoření organizačně zajistit. Účastník nemá právo jednostranně (fakticky) navyšovat sjednanou cílovou částku, a pokud tak učiní, může stavební spořitelna vyslovit nesouhlas. Dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření – argumentuje žalovaná – plyne z toho, že smlouva musí být uzavřena „na určitou cílovou částku“ (oddíl I čl. 1 odst. 1, 2 všeobecných obchodních podmínek).
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle §237 o.s.ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je založeno na otázce hmotného práva (trvání právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření), jejíž řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nelze považovat za ustálenou, a kterou žalobce spolu s vymezením předpokladu přípustnosti dovolání řádně identifikoval (§237, §241a odst. 1, 2, 3 o.s.ř.), je dovolání přípustné.
Stavební spoření je vymezeno jako účelové spoření spočívající v přijímání vkladů od účastníků stavebního spoření, v poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření, a v poskytování státního příspěvku fyzickým osobám - účastníkům stavebního spoření [srov. §1 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění zákona č. 83/1995 Sb. (dále jen „zákon č. 96/1993 Sb.“), tj. v době rozhodné pro posouzení nároků ze smlouvy o stavebním spoření z 26. 3. 2001].
Podle §5 zákona č. 96/1993 Sb. uzavře účastník se stavební spořitelnou písemnou smlouvu o stavebním spoření (dále jen „smlouva“), ve které se zaváže ukládat u stavební spořitelny peněžní částky ve smluvené výši (odstavec 1). Cílová částka se rovná součtu přijatých vkladů, státní podpory, úroků z nich a poskytnutého úvěru (odstavec 6). Doba spoření začíná dnem uzavření smlouvy a končí poskytnutím úvěru nebo vyplacením uspořené částky, státní podpory a úroků z nich, nebo zánikem právnické osoby jako účastníka (odstavec 14).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobce a žalovaná uzavřeli 26. 3. 2001 smlouvu o stavebním spoření č. 1071326103 s cílovou částkou 70.000 Kč. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření, schválené rozhodnutím Ministerstva financí z 26. 10. 1995, č. j. 322/61065/1995, ve znění dodatku schváleného 29. 4. 1997, č. j. 352/31708/1997 (dále též jen „VOP“), definující závazek žalobce naspořit dohodnutou částku, kterou bude mít po určité době k dispozici, spojenou s nárokem na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření. Podle oddílu IV čl. 9 VOP byla žalovaná oprávněna „na písemnou žádost účastníka … zvýšit cílovou částku stavebního spoření. Úhradu ve výši 1% z částky, o kterou byla cílová částka zvýšena, účtuje stavební spořitelna k tíži účastníka.“ (odst. 1). „Po přidělení cílové částky ji lze zvýšit jen tehdy, nebylo-li zahájeno její vyplácení a vzdal-li se účastník všech práv, která mu vyplývala z dosaženého přidělení.“ (odst. 2). „Jiné změny smlouvy podléhají písemnému schválení stavební spořitelnou, která je může vázat na splnění určitých podmínek.“ (odst. 6). „Přespořením cílové částky se rozumí stav, kdy zůstatek na účtu účastníka je vyšší než sjednaná cílová částka. Přespořování cílové částky není přípustné, v takovém případě účastník výslovně souhlasí s tím, že přespořenou částku zaokrouhlenou na celé tisíce Kč nahoru stavební spořitelna považuje automaticky za novou cílovou částku a rozdíl úhrady (viz odstavec 1) vzniklý navýšením cílové částky stavební spořitelna zúčtuje k tíži účtu účastníka. Pokud účastník dodatečně vyjádří nesouhlas s tímto postupem, má stavební spořitelna právo smlouvu vypovědět.“ (odst. 7). Vypovědět smlouvu o stavebním spoření mohla žalovaná jen z důvodů uvedených ve všeobecných obchodních podmínkách (oddíl IV čl. 10 odst. 1), tedy nebyla-li zaplacena úhrada za uzavření smlouvy v plné výši a ve stanovené lhůtě, při prodlení žalobce s platbami vkladů (oddíl I čl. 5 odst. 5, oddíl II čl. 6 odst. 4, VOP) a v případě, kdy účastník vyjádřil nesouhlas s postupem stavební spořitelny podle oddílu IV čl. 9 odst. 7 VOP. Oddíl V (čl. 11 až 15) VOP upravoval přidělení cílové částky v případech jejího zvýšení dohodou nebo změnou varianty stavebního spoření. Žalobce, aniž by požádal o zvýšení cílové částky, ukládal na spořicí účet po jejím dosažení peněžní prostředky, které žalovaná přijímala. Žalovaná dopisem z 15. 5. 2015 oznámila žalobci ukončení smlouvy o stavebním spoření, protože k 30. 4. 2015 překročil cílovou částku (zůstatek na účtu stavebního spoření k uvedenému dni činil 288.497,40 Kč); s dalším zvyšováním cílové částky nesouhlasí, vklady nebude přijímat a zůstatek účtu žalobci vyplatí.
Smlouva o stavebním spoření je soukromoprávní smlouvou upravující majetkové vztahy smluvních stran, tj. účastníků stavebního spoření a stavební spořitelny. Uzavírá se na určitou cílovou částku, které lze dosáhnout ukládáním pravidelných měsíčních nebo mimořádných vkladů účastníka navyšovaných o státní podporu, úroky z vkladů a státní podpory nebo poskytnutím úvěru spořitelnou, resp. kombinací těchto způsobů, a tím dochází k naplnění účelu právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření. To, že je upravena zákonem č. 96/1993 Sb., který do právního poměru smluvních stran vsazuje prostřednictvím podpory státu při spoření prvek veřejnoprávní, nevylučuje použití občanského zákoníku jako legislativního základu všech občanskoprávních vztahů založených na zásadách právní rovnosti a autonomie vůle jejich subjektů.
Podle ustanovení §3028 odst. 3, věty první, o. z. se řídí – není-li dále stanoveno jinak – jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Protože smlouva o stavebním spoření z 26. 3. 2001 založila závazkový právní vztah účastníků před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., je rozhodující úprava podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Zákon č. 96/1993 Sb. – jak správně dovozuje odvolací soud – charakterizuje institut stavebního spoření cílem (účelem); účastníci po určitou dobu spoří, aby poté obdrželi při splnění dohodnutých podmínek úvěr nebo výplatu naspořené peněžní částky s příslušenstvím a státní podporou. Na dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření však nelze usuzovat z vymezení cíle spoření; to ostatně vyplývá z ustanovení §5 odst. 6 zákona č. 96/1993 Sb., který – není-li v individuálním případě sjednáno jinak – konec doby spoření, tj. zánik právního vztahu smlouvou založeného, spojuje nikoliv s naspořením sjednané cílové částky, ale s vyplacením uspořené částky, státní podpory a úroků z nich.
Způsoby, jimiž zaniknou subjektivní práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření, vyplývají ze smluvních ujednání a ze všeobecných obchodních podmínek. Pro odpověď na otázku, zda zánik nastává okamžikem, kdy účastník spořením dosáhl cílovou částku, tj. uplynutím doby ve smyslu §578 obč. zák., je rozhodující výklad oddílu IV čl. 9 odst. 7 ve spojení s dalšími ustanoveními VOP (§35 odst. 2 obč. zák.).
Podle oddílu I čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 1, 2 VOP je cílová částka, kterou bude mít účastník po určité době k dispozici, podstatnou složkou právního úkonu; tvoří ji vklady účastníka, připsaná státní podpora a připsané úroky z vkladů a ze státní podpory (tzv. zůstatek na účtu), a úvěr ze stavebního spoření ve výši rozdílu mezi cílovou částkou a zůstatkem na účtu. Začátek a konec doby spoření stanovily všeobecné obchodní podmínky ve shodě s tím, co vyplývá z §5 odst. 14 zákona č. 96/1993 Sb. [ „…začíná dnem uzavření smlouvy a končí vyplacením vkladů účastníka, státní podpory a úroků z nich nebo poskytnutím úvěru (tj. dnem uzavření úvěrové smlouvy) nebo zánikem právnické osoby jako účastníka“ ]. Oddíl IV čl. 9 VOP „Zvýšení a snížení cílové částky, změna varianty“ rozlišuje ve vztahu ke zvýšení cílové částky, kterou má vždy za změnu smlouvy o stavebním spoření, dva případy: a) zvýšení dohodou smluvních stran při splnění předpokladů pro přidělení cílové částky (srov. oddíl V čl. 12 VOP) a b) zvýšení tzv. přespořením, což je stav (obecně deklarovaný jako nepřípustný), kdy zůstatek na účtu převyšuje sjednanou cílovou částku, a to nejen v důsledku připsání úroků nebo státní podpory, ale i přijetím plateb od účastníka na účet stavebního spoření . Aniž by se vyžadoval (dodatečný) souhlas stavební spořitelny, platí, že novou cílovou částkou se stává zůstatek peněžních prostředků na účtu s tím, že 1% z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem náleží stavební spořitelně (srov. oddíl I čl. 5 odst. 2, oddíl IV čl. 9 odst. 1 VOP). Stavební spořitelna má právo vypovědět smlouvu jen tehdy, vyjádří-li účastník nesouhlas se zúčtováním 1% z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem.
V projednávané věci tedy platí, že ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením žalobce a přijímáním jeho plateb žalovanou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu §578 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018).
Lze uzavřít, že otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst . 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu