ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3017.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3017/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně I. S. , zastoupené JUDr. Petrem Karpetou, advokátem se sídlem v Havířově - Městě, Hlavní třída 199/70 (adresa pro doručování Stonava, U Dolu ČSM 1077), proti žalovanému T. S. , zastoupenému JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Preslova 9, o zaplacení 917.620,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 20 C 69/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2013, č. j. 71 Co 415/2012-135, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2013, č. j. 71 Co 415/2012-135, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 31. května 2012, č. j. 20 C 69/2011-94, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 917.620,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty. Uvedla, že je zákonnou dědičkou po N. S., zemřelém dne 28. 7. 2001, který půjčil žalovanému na základě smlouvy o půjčce ze dne 9. 5. 2001 částku 970.000,- Kč s termínem splatnosti 31. 12. 2001. Žalovaný uhradil žalobkyni dne 29. 5. 2009 jistinu a dne 9. 6. 2009 zákonné úroky z prodlení; sjednanou smluvní pokutu 0,2% denně z 970.000,- Kč s příslušenstvím neuhradil.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 20 C 69/2011-94, zamítl žalobu o zaplacení 917.620,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. března 2013, č. j. 71 Co 415/2012-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že N. S. poskytl žalovanému na základě smlouvy o půjčce ze dne 9. 5. 2001 půjčku ve výši 970.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do 31. 12. 2001; pro případ prodlení s vrácením půjčky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalovaný půjčil téhož dne částku 970.000,- Kč společnosti C.M.M. CZ, spol. s. r. o. (nyní CMM Elektro s. r. o. „v likvidaci“), v níž byl v té době jednatelem a společníkem. N. S. dne 28. 7. 2001 zemřel. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 15. 8. 2001, č. j. 37 D 650/2001-7, ustanovil správcem dědictví D. H. Žalobkyně je jedinou dědičkou po N. S. (viz usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 9. 2004, č. j. 37 D 650/2001-337). Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 16. 11. 2001 postoupil správce dědictví D. H. pohledávku ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 9. 5. 2001 obchodní společnosti C.M.M. CZ, spol. s. r. o. za cenu 970.000,- Kč; téhož dne tuto skutečnost oznámil žalovanému a sdělil mu, že dnem 16. 11. 2001 přešla veškerá práva a povinnosti související s postoupenou pohledávkou na postupníka. Společnost C.M.M. CZ, spol. s. r. o. dne 4. 12. 2001 písemně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky a dne 31. 12. 2001 s ním uzavřela dohodu o vzájemném započtení pohledávek a závazků ve výši 970.000,- Kč (tj. pohledávky C.M.M. CZ, spol. s. r. o. za žalovaným z titulu smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s D. H. a pohledávky žalovaného za C.M.M. CZ, spol. s. r. o. z titulu smlouvy o půjčce z 9. 5. 2001). D. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2004, č. j. 48 T 3/2004-862, uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry, kterého se dopustil mimo jiné tím, že „bez svolení příslušného soudu uzavřel se společností C.M.M. CZ, spol. s. r. o. smlouvy o postoupení pohledávek, které měl zemřelý N. S. za dlužníky T. S. ve výši 970.000,- Kč a M. T. ve výši 890.000,- Kč“, přičemž „uvedené částky mu byly skutečně společností C.M.M. CZ, spol. s. r. o., v níž byli oba dlužníci společníky a jednateli, vyplaceny ve dnech 14. 1. 2002, 15. 1. 2002 a dne 23. 4. 2002, avšak uvedené přijaté finanční prostředky D. H. opět v návaznosti na usnesení OS Karviná č. j. 27 D 650/2001-209 ze dne 22. 7. 2003 nově ustanovené správkyni dědictví nevyúčtoval a s těmito naložil blíže nezjištěným způsobem ve svůj prospěch“ .
Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů shodně uzavřely, že dohodou o vzájemném započtení pohledávek a závazků, kterou dne 31. 12. 2001 uzavřela C.M.M. CZ, spol. s. r. o. s žalovaným, zanikla pohledávka žalobkyně (jako dědičky po N. S.) za žalovaným z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 9. 5. 2001 (včetně sjednané smluvní pokuty), a to přesto, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 16. 11. 2001 mezi D. H. a C.M.M. CZ, spol. s. r. o. je - jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008 - neplatná. Soud prvního stupně - dovolávaje se závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002 - konstatoval, že oznámil-li postupitel dlužníkovi postoupení pohledávky a dlužník na základě tohoto oznámení splnil dluh postupníkovi, došlo ke splnění dluhu, i když je smlouva o postoupení pohledávky neplatná. Doplnil, že otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je nerozhodná z hlediska účinku splnění závazků dlužníkem postupníkovi, jestliže postupitel dlužníkovi oznámí postoupení pohledávky. V situaci, kdy dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání existence smlouvy o postoupení pohledávky, jeho závazek zaniká splněním postupníkovi i v případě, kdy smlouva o postoupení pohledávky z jakéhokoliv důvodu neexistuje. Odvolací soud se s tímto právním závěrem ztotožnil a podpořil ho odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010, a ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5427/2007, v nichž se Nejvyšší soud zabýval výkladem §524 a 526 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Akcentoval, že účelem ustanovení §526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který splnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníkovi), která nebyla v době plnění věřitelem pohledávky podle hmotného práva např. proto, že smlouva o postoupení pohledávky byla neplatná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky, je právní skutečností, se kterou se pojí vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi. Postupitel jím vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění a bere na sebe riziko, že dlužník splní dluh třetí osobě (postupníkovi) s účinky pro postupitele i v případě neplatnosti nebo neexistence smlouvy o postoupení pohledávky. Připomněl, že otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Pro dlužníka je podstatné, zda existuje postupovaná pohledávka, nikoliv to, kdo pohledávku vymáhá, neboť dlužník má dluh splnit podle pokynů věřitele. V posuzovaném případě D. H. doložil žalovanému usnesení dědického soudu, ze kterého vyplývalo, že byl ustanoven správcem dědictví ke všem pohledávkám i závazkům zůstavitele N. S.; žalovaný byl proto v dobré víře, že správce dědictví je oprávněn s předmětnou pohledávkou nakládat. Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že na základě oznámení správce dědictví (postupitele) žalovanému (dlužníkovi) o postoupení pohledávky zůstavitele, resp. žalobkyně, učiněném dne 16. 11. 2001 došlo ke změně v osobě oprávněné přijmout plnění žalovaného coby dlužníka, a žalovanému vznikla povinnost takto označené osobě (postupníkovi) plnit bez ohledu na to, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 16. 11. 2001 je absolutně neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný splnil svůj dluh, jestliže plnil postupníkovi (C.M.M. CZ, spol. s. r. o.) na základě oznámení správce dědictví D. H. o jím učiněném postoupení pohledávky zůstavitele N. S. (resp. žalobkyně jako jeho nástupkyně) za žalovaným. Prosazuje názor, že nebyl-li správce dědictví oprávněn uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky, pak jeho oznámení dlužníkovi, že došlo k postoupení pohledávky, nemůže být platným právním úkonem. Její pohledávka za žalovaným proto nemohla zaniknout splněním (započtením pohledávky žalovaného vůči pohledávce C.M.M. CZ, spol. s. r. o. podle dohody o vzájemném započtení pohledávek). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2011, č. j. I. ÚS 2276/08-1, namítá, že závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (že bez ohledu na to, zda je smlouva o postoupení platná či nikoliv, zanikne závazek dlužníka vůči věřiteli plněním postupníkovi, oznámí-li postupitel dlužníkovi, že došlo k postoupení pohledávky), se mohou uplatnit pouze v případech, kdy je oznámení o postoupení pohledávky platným právním úkonem; o takový případ v posuzované věci nejde. Odvolací soud se platností oznámení o postoupení pohledávky nezabýval; pokud by obstál jeho závěr, hrozí, že v obdobných případech bude docházet ke krácení práv věřitele. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a o věci meritorně rozhodl.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit mu náklady dovolacího řízení. Namítl, že žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání, ačkoliv se jedná o podstatnou náležitost dovolání. Pokud jde o právní posouzení věci, zcela se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, neboť je přesvědčen, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se ochrany dlužníka při postoupení pohledávky.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb.), a je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že plněním žalovaného v postavení dlužníka postupníkovi (obchodní společnosti C.M.M. CZ, spol. s. r. o.), které žalovaný uskutečnil poté, kdy mu správce dědictví oznámil postoupení pohledávky postupníkovi, zanikl dluh žalovaného vůči ní jako právní nástupnici po zůstaviteli a původním věřiteli N. S. Prosazuje názor, že pokud správce dědictví nebyl oprávněn uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky zůstavitele, resp. její pohledávky coby právní nástupkyně zůstavitele (a tato smlouva byla proto neplatná), nemohlo být ani oznámení správce dědictví o postoupení pohledávky platným právním úkonem, který by založil povinnost žalovaného plnit v něm označené osobě (postupníkovi - C.M.M. CZ, spol. s. r. o.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §524 obč. zák. může věřitel svou pohledávku postoupit i bez souhlasu dlužníka písemnou smlouvou jinému (odst. 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odst. 2).
Podle §526 obč. zák. je postupitel povinen oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odst. 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odst. 2).
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí dovolal ustálené judikatury Nejvyššího soudu prezentované rozsudkem ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/2004, nebo rozsudky ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010, a ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5427/2007), v níž se Nejvyšší soud zabýval následky neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, a účinky oznámení takového postoupení pohledávky postupitelem dlužníkovi; přijal a odůvodnil závěr, že oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, zaniká dlužníkův závazek splněním postupníkovi i v případě, kdy je smlouva o postoupení pohledávky neplatná nebo neexistuje. Odvolací soud - a ostatně i sama žalobkyně, která v dovolání správnost uvedených závěrů zpochybňuje - shodně přehlížejí, že tyto závěry, jakkoliv jsou správné, na posuzovanou věc nedopadají. Účinky oznámení postupitele dlužníkovi učiněného byť na základě neplatné smlouvy o převodu pohledávky, jak je vykládá Nejvyšší soud ve shora citovaných rozhodnutích, lze vztáhnout pouze na vztahy mezi věřitelem, dlužníkem a třetí osobou, které věřitel postoupí svoji pohledávku za dlužníkem. V posuzované věci však byla pohledávka postoupena nikoliv věřitelem, ale třetí osobou (správcem dědictví), která k tomu nebyla oprávněna; jde tedy o vztah nikoli tří subjektů, a to věřitele v pozici postupitele, jeho dlužníka a postupníka, nýbrž čtyř subjektů, a to oprávněné věřitelky (žalobkyně), dlužníka, neoprávněného postupitele (správce dědictví, který není totožný s věřitelem) a postupníka. Nabízí se proto otázka, zda takovému vztahu přiznat stejnou ochranu práv dlužníka (§526 obč. zák.), jakou má dlužník v případě, kdy mu jeho věřitel jako postupitel oznámí postoupení pohledávky třetí osobě - postupníkovi. Odpověď na ni poskytl Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008. Ve skutkově zcela srovnatelné věci (kdy správcem dědictví převáděnou pohledávku tvořila částka 890.000,- Kč, kterou zůstavitel N. S. půjčil dne 9. 5. 2001 M. T., druhému společníkovi a jednateli obchodní společnosti C.M.M. CZ, spol. s. r. o.), dovodil, že správce dědictví ustanovený soudem podle §175e odst. 1 občanského soudního řádu v tehdy platném znění není oprávněn uzavřít za dědice smlouvu o postoupení pohledávky zůstavitele třetí osobě. Zcizovat (prodávat) nebo jinak nakládat s věcmi, právy a dalšími majetkovými hodnotami náležejícími do dědictví nebo činit se zůstavitelovým majetkem jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, totiž mohou během řízení o dědictví jen dědici a pouze se svolením soudu; to platí také o majetku, který byl svěřen správci dědictví. Zůstavitelův majetek má podle výsledku dědického řízení připadnout (a vlastně smrtí zůstavitele již připadl - srovnej §460 obč. zák.) dědici, zatímco správce dědictví je do své funkce (soudem) povoláván jen proto, aby zůstavitelův majetek byl (pro dědice) „uchován“. Výkon funkce správce dědictví sice vyžaduje „aktivní postoj k majetku zůstavitele“, avšak směřující jen k tomu, aby byl majetek patřící do dědictví řádně zabezpečen, zejména proti poškození nebo ztrátě. Nakládání se zůstavitelovým majetkem nebo jiná opatření, která přesahují rámec obvyklého hospodaření, zjevně nepředstavují úkony, které by byly nezbytné k uchování majetku náležejícího do dědictví; k takovým úkonům správce dědictví není oprávněn, i kdyby k nim měl svolení soudu. Soudem ustanovený správce dědictví je proto oprávněn a povinen činit pouze takové úkony, které jsou nezbytné k uchování svěřeného zůstavitelova majetku, zejména k zabezpečení proti jeho poškození nebo ztrátě. Právní úkony učiněné správcem dědictví během řízení o dědictví, kterými by s majetkem náležejícím do dědictví nakládal nebo kterými by s ním činil jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření, jsou pro rozpor se zákonem neplatné (§39 obč. zák.). Nejvyšší soud proto v rozsudku ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, dospěl k závěru, že povinnost dlužníka M. T. plnit žalobkyni (věřitelce) nezanikla plněním dlužníka postupníkovi (C.M.M. CZ, spol. s. r. o.), které dlužník učinil na základě oznámení správce dědictví o postoupení pohledávky. Uvedené se prosadí i v posuzované věci.
Závěr odvolacího soudu, že plněním žalovaného postupníkovi (C.M.M. CZ, spol. s. r. o.), které žalovaný uskutečnil na základě oznámení správce dědictví o postoupení pohledávky, zanikl dluh žalovaného vůči žalobkyni jako právnímu nástupci zůstavitele a původního věřitele N. S., ve světle závěrů dovozených Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 21 Cdo 1246/2008 neobstojí a judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudky ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, a ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5427/2007), z níž odvolací soud vycházel a na níž ve svém rozhodnutí odkazuje, nelze pro skutkovou odlišnost věcí použít (pohledávku postupníkovi nepostupoval a postoupení pohledávky dlužníkovi neoznamoval věřitel, popř. osoba k tomu věřitelem či zákonem zmocněná).
Závěr, k němuž v posuzované věci dospěl odvolací soud, že osoba, která nebyla oprávněna jednat za věřitele, mohla změnit nebo založit závazkové vztahy mezi věřitelem, dlužníkem a postupníkem, je nesprávný. Oznámení správce dědictví dlužníkovi o postoupení pohledávky postupníkovi nemohlo vyvolat účinky zániku závazku dlužníka vůči žalobkyni v případě, že dlužník (žalovaný) plnil postupníkovi. Svědčí-li žalobkyni nárok z titulu smlouvy o půjčce, svědčí jí beze sporu i nárok na sankci (smluvní pokutu), která byla smluvními stranami sjednána pro případ porušení povinnosti dlužníka vrátit věřiteli půjčku ve sjednaném termínu (včas).
Protože se odvolací soud při posouzení otázky zániku závazku mezi žalobkyní a žalovaným odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání proti jeho rozhodnutí nejen přípustné, ale i důvodné; Nejvyššímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. dubna 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu