ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.3053.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 3053/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R. k. B. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) D. H., 2) J. H., 3) A. H., 4) J. M. a 5) K. M., všem zastoupeným advokátem, o 75.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Č. B. pod sp. zn. 30 C 192/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Č. B. ze dne 12. dubna 2005, č. j. 19 Co 268/2005-90, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.460,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Č. B. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2004, č. j. 30 C 192/2004-67, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalovaným 1), 3), 4), 5) a původně žalovanému M. H. zaplacení částky 75.000,- Kč s příslušenstvím. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 30. 8. 2003 smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaní měli příležitost uzavřít s třetí osobou smlouvu o smlouvě budoucí nebo kupní smlouvu o prodeji rodinného domu č. p. 82 na parcele 94/2 a pozemku 71/1, zapsaných na LV č. 282 pro k. ú. L. u Katastrálního úřadu v Č. B. (dále jen „zprostředkovatelská smlouva“). Smlouva byla uzavřena na dobu od 30. 8. 2003 do 29. 2. 2004 a žalovaní se zavázali uzavřít s osobou, jíž vyhledá žalobkyně, do sedmi dnů od oznámení příslušnou smlouvu a zaplatit žalobkyni sjednanou provizi ve výši 75.000,- Kč. Pro případ porušení smluvních povinností žalovanými byla sjednána smluvní pokuta ve výši 75.000,- Kč. Dne 8. 12. 2003 J. a K. M. se s žalobkyní dohodli na změně zprostředkovatelské smlouvy, neboť již netrvali na prodeji všech označených nemovitostí, ale vyslovili souhlas s prodejem i jejich částí. Dne 20. 12. 2003 žalovaní uzavřeli bez součinnosti s žalobkyní kupní smlouvu na část nemovitostí s P. L.; vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl proveden ke dni 25. 3. 2004. Žalobkyně dopisem dne 10. 2. 2004 žalovaným oznámila, že splnila své závazky ze zprostředkovatelské smlouvy a vyzvala je k uzavření smlouvy s Ing. J. H. Dne 10. 3. 2004 vyzvala žalobkyně žalované k zaplacení smluvní pokuty.
Smlouvu ze dne 8. 12. 2003 ohledně části nemovitostí shledal neplatnou, neboť nebyla uzavřena všemi žalovanými. Smlouvu ze dne 30. 8. 2003 posoudil jako platnou smlouvou. Uzavřel, že ujednání o povinnosti žalovaných uzavřít s vyhledaným zájemcem smlouvu o smlouvě budoucí nebo smlouvu kupní (bod 3.9 smlouvy) je neplatné a žalovaným proto nevznikla povinnost k zaplacení smluvní pokuty.
Krajský soud v Č. B. rozsudkem ze dne 12. dubna 2005, č. j. 19 Co 268/2005-90, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným 1), 3), 4), 5) a M. H. uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 75.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na základě stejných skutkových zjištění se ztotožnil se závěrem, že zprostředkovatelská smlouva ze dne 30. 8. 2003 je platná a smlouva ze dne 8. 12. 2003 je naopak neplatná. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil článek smlouvy o tzv. exkluzivitě, tedy o tom, že žalovaní nemohou bez dohody s žalobkyní po dobu trvání jejich smluvního vztahu dotčené nemovitosti zcizit, za platné ujednání s odůvodněním, že není v rozporu se zákonem, pokud si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu pro případ porušení takové povinnosti. Toto ujednání nezakládá nerovnost smluvních stran (nezhoršuje postavení žalovaných), neodporuje obecným zásadám úpravy spotřebitelských smluv podle §55 obč. zák., pouze vytváří podmínky pro zajištění vyplacení odměny žalobkyni v případě, že zprostředkuje uzavření požadované smlouvy. Jestliže žalovaní dne 20. 12. 2003 uzavřeli s P. L. kupní smlouvu ohledně domu č.p. 82 na stavební parcele 94/2, stavební parcely č. 94 – zastavěné plochy a nádvoří, parcely č. 71/1 – zahrady, pak porušili ustanovení zprostředkovatelské smlouvy o tvz. exkluzivitě a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení dohodnuté smluvní pokuty. Na tom nemůže ničeho změnit skutečnost, že ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí došlo až dne 25. 3. 2004, protože citované ujednání je nutno vykládat tak, že žalovaní bez dohody s žalobkyní nemohli uzavřít smlouvu směřující ke zcizení dotčených nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní a dědička zemřelého (původně druhého žalovaného) M. H. J. H. dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle jejich přesvědčení spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a řízení je zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřují v tom, že soud prvního stupně odmítl pro nadbytečnost provést další důkazy, které navrhovali, a to výslech svědků P. L. a M. K. Ani odvolací soud, přestože posoudil věc odlišně, označené důkazy neprovedl. Označení svědci přitom měli potvrdit, že je žalobkyně odrazovala od koupě nemovitostí žalovaných (tedy postupovala proti účelu zprostředkovatelské smlouvy). P. L. mohl dosvědčit, že uzavíral kupní smlouvu dne 20. 12. 2003 a zástavní smlouvu dne 30. 1. 2004 s podmínkou, že pokud žalobkyně obstará jiného zájemce, budou nemovitosti prodány této třetí osobě a nikoliv jemu. Nesprávným shledávají dovolatelé posouzení platnosti ujednání o tzv. exkluzivitě. Vytýkají odvolacímu soudu, že přestože se ztotožnil se závěrem, že zprostředkovatelská smlouva ze dne 30. 8. 2003 je smlouvou spotřebitelskou podléhající režimu ustanovení §52 a násl. obč. zák., neshledal neplatným citovaný článek smlouvy; připomínají, že se podáním ze dne 30. 7. 2004 jeho neplatnosti dovolali. Odvolací soud zcela pominul §55 odst. 3 obč. zák. a ujednání smlouvy vyložil způsobem pro ně nepříznivým. Dovolatelé mají zato, že odvolací soud ve skutečnosti nehodnotil článek V. bod 5.3, nýbrž článek V. bod 5.4 citované smlouvy, který v rozporu s §123 obč. zák. omezuje vlastníka věci v nakládání s ní; z těchto důvodů nemohlo dojít k platnému sjednání smluvní pokuty. I kdyby byl názor odvolacího soudu správný, žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl. Odvolací soud nesprávně vyložil pojem „zcizit“ v souvislosti se zákazem nepřevést nemovitosti po dobu trvání zprostředkovatelské smlouvy, neboť ke zcizení nedošlo uzavřením obligační smlouvy, nýbrž až nabytím vlastnického práva vkladem do katastru nemovitostí. Byl-li návrh na vklad vlastnického práva doručen katastrálnímu úřadu 25. 3. 2004, došlo ke zcizení až po uplynutí doby, na kterou byla zprostředkovatelská smlouva sjednána. Okamžik doručení návrhu na vklad katastrálnímu úřadu dokazuje, že kupní smlouva mezi žalovanými a P. L. byla uzavřena s podmínkou, že dříve nedojde k uzavření kupní smlouvy s jiným kupujícím. Ujednání v článku V. bodu 5.4 smlouvy mělo být proto vyloženo v souladu s pravidlem zakotveným v §55 odst. 3 obč. zák. S odkazem na §56 odst. 1 obč. zák. dále dovolatelé dovozují nevyváženost práv a povinností ze smlouvy, kdy jakékoliv porušení jejich smluvních povinností je sankcionováno smluvní pokutou, oproti tomu, že žalobkyni povinnost k zaplacení smluvní pokuty nestíhá v žádném případě. Protože žalobkyně porušovala povinnosti ze smlouvy, pouze imitovala činnost směřující k zajištění zájemce o koupi jejich nemovitostí, nezajistila vypracování znaleckého posudku o jejich ceně ani návrh kupní smlouvy, potencionální zájemce od koupě odrazovala, je nemravné, aby jí byl přiznán nárok na zaplacení smluvní pokuty. Z těchto důvodů dovolatelé navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dne 6. 6. 2005, tj. před podáním dovolání (zahájení dovolacího řízení) zemřel původně druhý žalovaný M. H. Jelikož dědička - pozůstalá manželka J. H. – podala současně se zbývajícími žalovanými včasné dovolání a na základě usnesení Okresního soudu v Ú. n. O. ze dne 28. března 2006, č. j. 20 D 169/2005-66, nabyla veškerý majetek po zůstaviteli, je jeho právní nástupkyní. K této skutečnosti došlo před zahájením dovolacího řízení a nebylo tudíž nutno rozhodovat o procesním nástupnictví podle §107 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení [§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř
Na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. usuzují dovolatelé z toho, že soudem nebyly provedeny všechny jimi navržené důkazy, kterými mínili podpořit svá tvrzení, že P. L. žalobkyně odrazovala od koupě dotčených nemovitostí, a kterými mohli prokázat za jakých podmínek M. I. vedl s žalobkyní jednání o koupi nemovitostí.
Účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo.
Z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. vyplývá, že soud je povinen provést takové důkazy, které jsou rozhodné pro zjištění skutkového stavu; některé důkazy může soud považovat pro rozhodnutí věci za irelevantní nebo nadbytečné. Odvolací soud hodnotil důkazní situaci v souladu s §132 o. s. ř. a nepochybil tím, že navrhované důkazy neprovedl. Důkazní návrhy žalovaných byly irelevantní pro zjištění skutkového stavu, neboť odvolací soud založil právní posouzení věci na skutkovém závěru o porušení povinnosti žalovaných nezcizit dotčené nemovitosti po dobu platnosti zprostředkovatelské smlouvy. Na tomto závěru nemohla nic změnit (i kdyby se ukázala pravdivými) tvrzení o ovlivňování P. L. žalobkyní ani její jednání s M. I. Namítané nesprávné hodnocení důkazů navíc mezi vady řízení nepatří; pochybení v tomto směru se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Lze tudíž uzavřít, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Teprve v dovolacím řízení přišli žalovaní s (novým) tvrzením, že kupní smlouva ze dne 20. 12. 2003 a zástavní smlouva ze dne 30. 1. 2004 byly s P. L. uzavřeny s podmínkou, že pokud by žalobkyně zajistila jiného zájemce, byly by nemovitosti prodány jemu a nebyl by důvod pro vznik zástavního práva. K tomuto tvrzení dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohli žalovaní uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinili.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaní zpochybnili závěr odvolacího soudu, že smluvní ujednání, jimiž bylo žalovaným zakázáno zcizit dotčené nemovitosti bez dohody s žalobkyní po dobu trvání jejich smluvního vztahu (tzv. exkluzivita), je platným smluvním ujednáním.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle §544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle §55 odst. 1 obč. zák. se nemohou smluvní ujednání spotřebitelských smluv odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.
Podle §55 odst. 2 obč. zák. se považují ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu §56 za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.
Podle §55 odst. 3 obč. zák. platí v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv výklad pro spotřebitele příznivější.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že žalovaní porušili smluvní povinnost nepřevést dotčené nemovitosti bez dohody s žalobkyní po dobu trvání smluvního vztahu účastníků řízení, a jsou proto povinni zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 75.000,-Kč.
Jak Nejvyšší soud konstatoval např. ve svém rozhodnutí ze dne 22. září 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006, jsou normy občanského práva podle výslovné úpravy §2 odst. 3 obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami (realizovat je po svém). Uvedené znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má své meze a nemůže se dostat - pod sankcí absolutní neplatnosti - do rozporu se zákonem (§39 obč. zák.).
Lze souhlasit s dovolateli, že je není možno smluvně nutit (pod sankcí smluvní pokuty), aby s vyhledaným zájemcem uzavřeli zprostředkovávanou smlouvu. Platnost té části smlouvy (§41 obč. zák.) ukládající žalovaným povinnost uzavřít s vyhledaným zájemcem kupní smlouvu nemá ovšem vliv na platnost ostatních ujednání ve zprostředkovatelské smlouvě; ostatně na posouzení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Žalobkyně je podnikatelskou právnickou osobou zřízenou za účelem dosažení zisku, přičemž podle zprostředkovatelské smlouvy jí nárok na odměnu (provizi) vznikne pouze tehdy, je-li uzavřena smlouva, jež je předmětem zprostředkování (čl. IV. bod 4.3 smlouvy). Aby žalobkyně dosáhla ekonomického účelu smlouvy (získala odměnu za plnění poskytnuté žalovaným), je přirozené, že k jeho zajištění si vymíní, aby po dobu trvání zprostředkovatelské smlouvy za jejími zády žalovaní nepřevedli (neuzavřeli smlouvu o převodu vlastnictví) dotčené nemovitosti na třetí osobu, neboť by tím byla zmařena její snaha získat dohodnutou odměnu při splnění svých povinností. K zajištění splnění smluvní povinnosti žalovaných nepřevést nemovitosti po dobu trvání zprostředkovatelské smlouvy přitom žalobkyně využila zákonný institut smluvní pokuty. Takové ujednání neodporuje ustanovením §544 a násl. obč. zák., která nevylučují uplatnění tohoto institutu i v případě zprostředkovatelských smluv a není ani v rozporu s ustanoveními o spotřebitelských smlouvách. Ujednání o smluvní pokutě nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k újmě žalovaných. Nevýhodnost ujednání o odměně pro žalobkyni (vznik práva na její zaplacení až okamžikem uzavření zprostředkovávané smlouvy) je vyvažována právě povinností žalovaných po dobu trvání zprostředkovatelské smlouvy nepřevést bez dohody se zprostředkovatelkou předmět následné převodní smlouvy, k čemuž má sloužit smluvní pokuta, nutící žalované ke splnění dohodnuté povinnosti. Závazek nepřevést po dobu trvání zprostředkovatelské smlouvy nemovitosti, je ostatně výrazem principu privátní autonomie v občanskoprávních vztazích (§2 odst. 3 obč. zák.), zvláště principu smluvní autonomie. Právní závěr odvolacího soudu o platnosti ujednání účastníků o smluvní pokutě pro případ porušení závazku k exkluzivitě respektuje znění §544 obč. zák., §39 obč. zák. a §55 a §56 obč. zák., a je tudíž správný.
Zbývá posoudit, zda žalovaní uzavřením kupní smlouvy s P. L. před uplynutím doby platnosti zprostředkovatelské smlouvy, porušili závazek nezcizit dotčené nemovitosti.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah smluvních ujednání odlišným způsobem; taková situace ovšem bez dalšího neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť jejich zájmy a postoje projevené v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat vůli, kterou projevili při právním úkonu.
Podle článku V. bodu 5.4 zprostředkovatelské smlouvy zájemce poskytuje na předmět této smlouvy zprostředkovateli exkluzivitu po dobu trvání smlouvy. Po dobu exkluzivity nemůže zájemce bez dohody se zprostředkovatelem předmět smlouvy zcizit. V případě, že tento závazek nedodrží, je povinen uhradit zprostředkovateli smluvní pokutu a odškodné ve výši 5 % z ceny požadované zájemcem dle bodu 4.1 této smlouvy.
Účelem smluvního ujednání v článku V. bodu 5.4 smlouvy je zamezit tomu, aby žalovaní po dobu platnosti zprostředkovatelské smlouvy uzavřeli s jinou osobou než se zájemcem zajištěným žalobkyní kupní smlouvu, jejímž předmětem budou shodné nemovitosti. Jednáním proti tomuto smluvnímu zákazu by žalovaní znemožnili žalobkyni splnit její smluvní povinnost (zajistit uzavření kupní smlouvy), došlo by k zániku závazkového vztahu (§575 odst. 1 obč. zák.) a ke ztrátě nároku žalobkyně - i při splnění všech jejích smluvních povinností - na sjednanou odměnu. Nelze přijmout závěr, že došlo-li k převodu vlastnického práva k nemovitostem až po ukončení platnosti zprostředkovatelské smlouvy, protože návrh na vklad byl podán až 25. 3. 2004, neporušili žalovaní povinnost nezcizit (rozuměj úplatně nepřevést) dotčené nemovitosti. Okamžikem uzavření kupní smlouvy dne 20. 12. 2003 se tato smlouva stala pro ně závaznou a bránila tomu, aby uzavřeli se zájemcem vyhledaným žalobkyní kupní smlouvu s totožným předmětem.
Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných v dovolání správné, a proto dovolací soud dovolání žalovaných zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. jsou neúspěšní žalovaní povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle §3 bodu 5., §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 7.875,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 75,- Kč a částka 1.510,50 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 28. února 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu