ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3121.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 3121/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. F., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova 402/4, proti žalované RELAX Reality s.r.o. se sídlem v Praze 4, Čestmírova 510/7, identifikační číslo 27244717, zastoupené JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 20, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 18/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2009, č. j. 28 Co 356/2009-71, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2009, č. j. 28 Co 356/2009-71, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 14. 1. 2008 domáhal zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 3. 12. 2007 Mgr. V. V., jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalované 99.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. února 2009, č. j. 25 C 18/2008-42, napadený rozhodčí nález zrušil a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2009, č. j. 28 Co 356/2009-71, rozsudek soudu prvního změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 29. 11. 2006 smlouvu s označením „Souhlas se zařazením bytu do nabídky“, v níž se žalovaná zavázala vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalobce měl příležitost uzavřít smlouvu o prodeji garsoniéry o rozměru 22 m2 v P. za cenu 999.000,- Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno, že najde-li žalovaná zájemce o koupi bytu, uzavře žalobce smlouvu bez zbytečného odkladu; pro případ porušení této žalobcovy povinnosti si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 10% z ceny nemovitosti. Dne 7. 12. 2006 vyzvala žalovaná žalobce k uzavření smlouvy, neboť vyhledala zájemce o koupi jeho bytu, žalobce s ní však přestal komunikovat a další jednání odmítal, což znemožnilo uzavření kupní smlouvy. V souladu s rozhodčí doložkou, která je obsahem smlouvy uzavřené 29. 11. 2006, vyzvala žalovaná žalobce dne 16. 2. 2007 k jednání o osobě rozhodce; jako rozhodce navrhla určit M. K. Protože s určením této osoby rozhodcem žalobce nesouhlasil, žalovaná podle smluvního ujednání dne 30. 4. 2007 sama určila rozhodcem Mgr. V. V. Ze zápisu o ústním jednání před rozhodcem vyplynulo, že žalobce navrhl k důkazu výslech dvou svědků k prokázání svého tvrzení, že předmět smlouvy ze dne 29. 11. 2006 nebyl vymezen určitě. Rozhodce navržené důkazy odmítl provést s odůvodněním, že nemohly mít vliv na posouzení platnosti smlouvy.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodčí doložka obsažená ve zprostředkovatelské smlouvě, kterou účastníci uzavřeli dne 29. 11. 2006, je neplatná, neboť zakládá značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele (neumožňuje žalobci jakožto spotřebiteli ovlivnit výběr rozhodce), a je tak naplněn důvod ve smyslu §31 písm. b/ zákona 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Dále uzavřel, že rozhodce se při projednání sporu nezabýval otázkou, který byt byl předmětem zprostředkování prodeje, což zakládá důvod pro zrušení rozhodčího nálezu rovněž podle §31 písm. e/ citovaného zákona.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně neshledal předmětnou rozhodčí doložku neplatnou. Dospěl k závěru, že platnost rozhodčí doložky nelze posuzovat z pohledu ochrany žalobce jakožto spotřebitele, neboť „tato se může projevit pouze v hmotně právní úkonu, nikoliv procesním institutu, kterým je ujednání o rozhodčí doložce“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil závěr odvolacího soudu, že platnost rozhodčí doložky obsažené ve zprostředkovatelské smlouvě nelze posuzovat z pohledu ustanovení o ochraně spotřebitele. Nadále prosazuje názor, že rozhodčí doložka, která žalované umožňuje, aby sama vybrala osobu rozhodce, znamená k jeho újmě jakožto spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V této souvislosti pak vyslovil pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, který rozhodoval předmětný spor. Pochybení odvolacího soudu spatřuje rovněž v tom, že nezkoumal, zda za žalovanou uzavřela smlouvu osoba, která byla k takovému úkonu řádně zmocněna, a zda ujednání o smluvní pokutě je platné. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout. Nesouhlasí s názorem žalobce, že sjednaná rozhodčí doložka porušuje princip rovnosti stran. Ze způsobu výběru rozhodce totiž nelze předjímat výsledek rozhodčího řízení, a pokud měl žalobce pochybnosti ohledně nestrannosti rozhodce, měl možnost podat u soudu návrh na jeho vyloučení, což však neučinil. Žalovaná má zato, že rozhodčí řízení proběhlo v souladu se zákonem a způsobem, který umožňoval stranám věc před rozhodcem projednat. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že ujednání o rozhodčí doložce nelze posuzovat z pohledu hmotného práva, respektive z pohledu ustanovení občanského zákoníku upravujících ochranu spotřebitele, neboť se jedná o procesněprávní institut.
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem), za splnění podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žalobce v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce závazně po obsahové stránce vylíčil.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že platnost ujednání o rozhodčí doložce nelze poměřovat ustanoveními o ochraně spotřebitele, neboť „ochrana spotřebitele se může projevit toliko v hmotněprávním úkonu, nikoliv v procesním institutu, kterým je ujednání o rozhodčí doložce“.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. jestliže na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Otázkou posuzování (ne)platnosti rozhodčí doložky ve vztahu k ustanovením zákona zakotvujícím ochranu spotřebitele, jakož i eurokonformním výkladem právních předpisů Evropské unie vztahujících se k ochraně spotřebitele se Nejvyšší soud zabýval již opakovaně (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3730/2010, a ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3721/2011). Stejně jako Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, či Evropský soudní dvůr v rozhodnutí ze dne 26. 10. 2006, č. C-168/05 (věc Elisa María Mostaza Claro vs. Centro Móvil Milenium SL); formuloval a odůvodnil závěr, že Směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách (o zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí doložky a zrušil tento nález v důsledku toho, že dohoda smluvních stran obsahuje zneužívající klauzuli. Jakkoli totiž může existovat kvalitní hmotněprávní ochrana spotřebitele, není realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci. Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru účastníkům garantují spravedlivé řízení a rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel – podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele. Dále pak dovodil, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva (absolutně) neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Absolutní neplatnost právního úkonu působí - s ohledem na to, že je zároveň stanovena ve veřejném (obecném) zájmu - přímo ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc), a bez ohledu na to, zda se jí někdo dovolal. K absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží soud i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti za předpokladu, že skutečnosti, které jsou s ní spojeny, vyjdou v řízení najevo.
Z uvedeného vyplývá, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu dovozující, že platnost rozhodčí doložky (smlouvy) nelze poměřovat ustanoveními občanského zákoníku o ochraně spotřebitele. Protože dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobcem uplatněn opodstatněně a jeho prostřednictvím se mu podařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu