ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3143.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3143/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce STAY ACTIVE INC. se sídlem v Capital City, Independence Avenue, P. O. BOX 1312, Victoria, Mahé, Seychelská republika, identifikační číslo 000093237, zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, proti žalovanému P. K. , o náhradu nákladů řízení, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 105 EC 2/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2013, č. j. 15 Co 31/2013-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. září 2012, č. j. 105 EC 2/2012-45, zamítl žalobu o zaplacení částky 29.470,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. března 2013, č. j. 15 Co 31/2013-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 28.470,- Kč s blíže uvedeným úrokem z prodlení s tím, že povinnost žalovaného zanikne v části, v níž plnění poskytne dlužník L. B., podle rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 21. prosince 2011, č. j. 10 EC 658/2011-22 (výrok I.), potvrdil jej v zamítavém výroku o částce 1.000,- Kč (výrok II.), rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.), a o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že v této části rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena a jde současně o spotřebitelskou smlouvu. Odvolací soud kritizuje za způsob, jakým rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně v situaci, kdy zamítavý výrok o věci samé změnil tak, že žalobě vyhověl. S odkazem na rozpornou judikaturu odvolacích soudů o této otázce ve věcech, v nichž žalobce vystupuje rovněž na straně žalující, nesouhlasí se závěrem, že přes procesní úspěch ve věci nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Podle §237 o. s. ř., který jedině přichází v dané věci v úvahu pro založení přípustnosti podaného dovolání, je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří nákladový výrok dovoláním napadeného usnesení. I pro něj ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jež určuje, že dovolání podle §237 není přípustné (také) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje); srov. k tomu opět shodně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013. Zbývá proto určit, zda dovoláním napadeným výrokem o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč; pro přijetí takového závěru je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto odvolací soud dovolateli odepřel.
Nelze pominout, že Ústavní soud nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013 dne 7. 5. 2013, zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., přičemž odvolací soud o sporných nákladech řízení rozhodl dne 6. 3. 2013 (jeho rozsudek nabyl právní moci dne 8. 4. 2013). S přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, publikovanému ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 117/2013 dne 7. 5. 2013, výši pravomocně nepřiznaných nákladů řízení určil dovolací soud podle právního předpisu, na jehož základě je žalobce uplatňoval v řízení před soudy obou stupňů, tj. podle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Předmětem řízení před soudem prvního stupně byla částka 28.470,- Kč s 23 % úrokem z prodlení od 4. 9. 1998 do zaplacení a částka 1.000,- Kč. Ze součtu těchto částek [§3 odst. 3 a §17 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb.] pak plyne, že n áklady představuje odměna za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bodu 7. a §17 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 (viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.) ve výši 10.000,- Kč, paušální částka náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a 21% DPH ve výši 2.060,- Kč. K nim nutno připočítat zaplacený soudní poplatek ve výši 590,- Kč.
Z uvedeného je zřejmé, že součet částek za řízení před soudem prvního stupně (12.950,- Kč) nepřevyšuje 50.000,- Kč, takže dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být přípustné (srov. znovu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013) z důvodu uvedeného v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Jen pro úplnost se sluší uvést, že výsledek dovolacího řízení by nebyl jiný, ani kdyby Nejvyšší soud určil tarifní hodnotu věci [pro účely posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., s přihlédnutím k omezení plynoucímu z §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
V takovém případě by náklady advokáta žalobce za řízení před soudem prvního stupně představovaly mimosmluvní odměnu 2.260,- Kč [§1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], což s náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, částkou 2.560,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.) a náhradou za zaplacený soudní poplatek představuje pouze 3.150,- Kč; určená částka nepřevyšuje 50.000,- Kč, a dovolání by tedy opět nebylo přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2013
JUDr. Václav Duda
předseda senátu