ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3160.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 3160/2017-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) T. S. a b) R. S. , zastoupených JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem Praha 1, V Jámě 1/699, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 36), identifikační číslo osoby 697 97 111, o zaplacení 351 851,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 210/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2017, č. j. 84 Co 790/2016-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení 351 851,70 Kč z titulu slevy z kupní ceny.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 3. 2017, č. j. 84 Co 790/2016-131, potvrdil rozsudek ze dne 11. 4. 2016, č. j. 7 C 210/2014-106, kterým Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o zaplacení 351 851,70 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobci (kupující) uzavřeli dne 23. 1. 2012 se žalovanou (prodávající) kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitostem - parcele č. - zastavěná plocha a nádvoří, parcele č. - zahrada, stavbě čp. na parcele č. - objekt bydlení, vše v katastrálním území Ú. (dále jen „nemovitosti“), za kupní cenu 2 345 678 Kč. Smlouva v článku IV obsahovala údaj, že dne 14. 4. 2010 byla uzavřena nájemní smlouva na nebytové prostory nacházející se v nemovitosti s A. T.; dodatkem č. 1 ze dne 16. 12. 2010 byla původně sjednaná osmiměsíční doba nájmu prodloužena „do dne předcházejícího dni právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí při převodu nemovitosti na nového nabyvatele, nejdéle však do 31. 3. 2013“. Účastníci dne 30. 3. 2012 sepsali protokol o předání a převzetí nemovitosti, v němž bylo uvedeno, že nájemní smlouva z 14. 4. 2010 zaniká dnem předcházejícím dni právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí při převodu na nového nabyvatele, tj. 30. 3. 2012. A. T. k uvedenému datu nemovitost nevyklidil. Žalobci podali dne 30. 4. 2012 žalobu o vyklizení nemovitostí, které Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 20. 11. 2012, č. j. 12 C 115/2012-53, vyhověl; konstatoval, že dodatek nájemní smlouvy je neplatný, neboť stanovuje den ukončení nájmu zpětně. Nájemní vztah se proto ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák. obnovoval po osmi měsících až do dne podání žaloby o vyklizení, tj. do 30. 4. 2012, kdy zanikl. Žalobci po žalované požadují 15 % slevu z kupní ceny, neboť A. T. neopustil nemovitost a žalovaná nezajistila její vyklizení před jejím prodejem.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc právně posuzoval podle §499 a §597 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále opět jen „obč. zák.“), a uzavřel, že žalobcům nárok na slevu z kupní ceny z titulu odpovědnosti za vady nenáleží. Žalovaná je totiž na existenci i obsah nájemní smlouvy upozornila; skutečnost, že soud posléze posoudil dodatek č. 1 jako neplatný právní úkon pro neurčitost ujednání o ukončení nájemního vztahu, nezakládá právní vadu předmětu koupě, neboť oběma stranám bylo v době uzavření kupní smlouvy známo, jak bylo formulováno ujednání o skončení nájmu. Žalovaná neujišťovala žalobce, že jim bude nemovitost předána vyklizená, případně že žalovaná její vyklizení zajistí, ani že věc nemá vady. Nadto žalobci prohlásili, že je jim stav nemovitostí znám a že je přejímají „jak stojí a leží“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou považují otázku, „zda soudem dodatečně zjištěná neplatnost nájemního vztahu k nemovitosti, která byla předmětem převodu vlastnictví, je právní vadou, která zakládá kupujícímu nárok na slevu z kupní ceny“. Zpochybňují právní závěr odvolacího soudu, že nemají právo na slevu z kupní ceny, jelikož nemovitost netrpí právní vadou, byť bylo dodatečně zjištěno, že nájemní smlouva k ní je neplatná. Upozorňují, že byli žalovanou „opakovaně ubezpečováni“ o tom, že nájemce má platnou nájemní smlouvu a nájemní vztah skončí do 30. 3. 2012. Byli tak v dobré víře, že nájem skončí a nájemce prostory vyklidí. Zdůrazňují, že neplatnost nájemního vztahu měla za následek vznik nákladů spojených s vyklizením nájemce a s prodlením se stavebními úpravami. Mají dále za to, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2228/2000; ačkoliv nemovitosti kupovali „jak stojí a leží“, žalovaná za vadu odpovídá, přestože její ujištění, že nemovitosti jsou bez vad, nebylo součástí textu kupní smlouvy. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožňuje s právními závěry soudů obou stupňů. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2228/2000 považuje za nepřiléhavý, neboť převáděné nemovitosti neměly žádné vady.
Dovolání žalobců není přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobci se zjevně domáhají přezkumu právního závěru, který odvolací soud neučinil. Svou argumentaci o tom, že předmět koupě měl právní vady, totiž staví na premise, že nájemní smlouva byla neplatná. Odvolací soud však (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že dodatek č. 1 , kterým si smluvní strany ujednaly jinou dobu trvání nájemního vztahu, byl sjednán neplatně, v důsledku čehož se nájemní smlouva automaticky prodlužovala ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák. Je zřejmé, že za dosud neřešenou označují otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Považují-li za dosud neřešenou právní otázku vzniku práva z odpovědnosti za vady předmětu koupě, na které prodávající neupozornil, budují svůj právní závěr nepřípustně na vlastní skutkové verzi, že ujištění prodávajícího, že nájemce má platnou nájemní smlouvu a nájemní vztah skončí do 30. 3. 2012, v nich vzbudilo dobrou víru, že nájemce prostory vyklidí. Součástí skutkového stavu věci však není zjištění, že žalovaná žalobce ujistila, že nájemce prostory do 30. 3. 2012 vyklidí, nebo že vyklizení sama zajistí, případně že žalobci v důsledku jejího prohlášení, že nájemní vztah skončí do 30. 3. 2012, nabyli oprávněné přesvědčení, že nájemce k tomuto datu předmět nájmu dobrovolně opustí. Zvolenou argumentací žalobci nenapadají právní závěr odvolacího soudu, nýbrž správnost skutkových zjištění, která jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2228/2000, v němž se Nejvyšší soud zabýval skutkově odlišnou situací, kdy ujištění prodávajícího o bezvadnosti předmětu koupě nebylo součástí uzavřené kupní smlouvy.
Lze přisvědčit výhradě k závěru, že žalovaná za vytýkanou vadu neodpovídá i proto, že žalobci nemovitosti kupovali „jak stojí a leží“. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že dopad §501 obč. zák. se na případy převodu věcí individuálně určených nevztahuje; umožnění převodu věcí určených individuálně nebo druhově s doložkou „jak stojí a leží“ by totiž odporovalo smyslu zákonné odpovědnosti prodávajícího za vady prodané věci a výrazně by znevýhodňovalo kupujícího, neboť by nemohl uplatnit svůj nárok z odpovědnosti za vady (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1741/98, ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003, a ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1430/2010). Dovolání však není přípustné ani pro řešení této otázky, jelikož přes uvedený (byť nesprávný) závěr, se odvolací soud existencí vytýkané právní vady zabýval a své rozhodnutí založil na závěru, který žalobci úspěšně nezpochybnili, a to, že dodatečně zjištěná neplatnost dodatku č. 1 k nájemní smlouvě nezatěžuje předmět koupě právní vadou, na kterou prodávající neupozornila.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v tomto případě zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné usnesení, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu