ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3216.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3216/2018-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. K., bytem XY, b) M. Š. , bytem XY, obou zastoupených Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 762/13, proti žalované PROFESSIONALS s. r. o., se sídlem Praha 1, V Celnici 1031/4, identifikační číslo osoby 25720724, zastoupené JUDr. Branislavem Renkerem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 1871/5, o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 40/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 19 Co 39/2018-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 19 142,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Špačka, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 27 C 40/2017-39, uložil žalovanému povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku 350 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 3. 2016 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 19 Co 39/2018-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná k přípustnosti dovolání poukázala na znění §237 o. s. ř. a odvolacímu soudu vytkla nesprávné „ hmotněprávní a procesněprávní závěry “, jež jsou „ v příkrém rozporu se skutečnostmi, které byly tvrzené, a které byly částečně prokázané “. Oba soudy neprovedly navrhované důkazy, jež by jednoznačně „ bez možnosti dvojího výkladu vyřešily otázku spornosti trvání (prolongování) rezervační smlouvy, a to zejména formou výslechu navrhovaných svědků “. Soudům rovněž vytýká, že se blíže nezabývaly zdůvodněním a vysvětlením odmítnutí návrhů na doplnění dokazování a současně „ v tomto směru účastníky dostatečně nepoučily o nutnosti nesení důkazního břemene ohledně prokázání trvání (prolongace) rezervační smlouvy, čímž je jejich postup contra legem “. Dále soudy nesprávně aplikovaly ust. §559 až 564 a §1819 o. z. a následně nesprávně vyhodnotily provedené důkazy. Podle přesvědčení dovolatelky byla smlouva o rezervaci ze dne 22. 11. 2015 opakovaně prodlužována. K tomu v řízení navrhovala výslech svědkyně Sadílkové. Pokud soudy měly pochyby o projevech vůle a o prodloužení smlouvy, měly ji o této skutečnosti poučit tak, aby si mohly učinit „ správné skutkové závěry a nikoli domněnky “. Shrnuto – dovolatelka má za to, že „ lze dospět pouze k závěru, že účastníci byli vázáni smlouvou nejméně do 14. 3. 2016 a nikoli pouze do 31. 1. 2016, jak konstatují soudy “. Je obecně známo, že z rezervační smlouvy běžně vznikají povinnosti zprostředkovatelům, prodávajícím i zájemcům za současného složení finanční částky jako zálohy; podle žalované se soudy „ v této souvislosti “ odklonily i od aplikovatelné ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012. „ Pro důvod právní jistoty “ žalovaná namítá nesprávné právní hodnocení a skutkové závěry soudů, že jejím úmyslem bylo prodat předmětné nemovitosti třetím osobám za cenu vyšší než žalobcům, a dále zopakovala námitku absence pasivní legitimace co do částky 175 000 Kč vzhledem k ujednání, podle něhož má nárok na smluvní pokutu pouze ve výši 50 % ze složené rezervační zálohy.
Dovolatelka individuálně nespecifikuje (a tento údaj se nepodává z celého obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.), o jaký případ přípustnosti dovolání jde, neboť pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, jak v řízení postupoval a nakonec rozhodl, přičemž vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. V dovolacím řízení opakuje tvrzení, že dne 4. 2. 2016 a za trvání rezervační lhůty se účastníci shodli na úplném znění kupní smlouvy. Při své argumentaci však pomíjí, že důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že k uzavření dodatku k rezervační smlouvě, kterým měla být prodloužena rezervační lhůta původně sjednaná do 22. 12. 2015, nedošlo z důvodu, že ze strany prodávajících nebyl akceptován návrh ze dne 30. 12. 2015, kterým žalobci navrhovali rezervační lhůtu prodloužit do 31. 1. 2016. Zkoumá-li soud právní jednání mezi účastníky, musí nejprve učinit skutkové zjištění, jakou vůli účastníci projevili (zjištění skutkové); na to navazuje případný právní závěr o obsahu právního jednání - smlouvy a o její klasifikaci. Odvolací soud vyhodnocením v řízení provedených důkazů dospěl k závěru, že skutková verze žalované prokázána nebyla, neboť k datu skončení rezervační lhůty - což dle odvolacího soudu mohlo být nejpozději k datu 31.1.2016 - k úplné dohodě o obsahu smlouvy kupní nedošlo. Skutkový stav věci, k němuž soudy nižších stupňů dospěly, nelze – až na zcela výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy – dovoláním úspěšně zpochybnit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Námitky, že odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k nesprávnému závěru ohledně skončení rezervační lhůty bez sjednání úplné dohody o obsahu kupní smlouvy, mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu; nevystihují jediný v úvahu přicházející dovolací důvod, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka podpořená odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, že se soudy „ při řešení otázky sjednaných povinností účastníků rezervační smlouvy “ odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dovodil závěr, že zvažování, zda v daném případě došlo ke shodnému projevu vůle o základních náležitostech smlouvy o dílo, je úzce provázáno s konkrétními skutkovými zjištěními; tedy závěr, zda (v dotyčné posuzované věci) mezi účastníky došlo k řádnému uzavření několika dílčích smluv o dílo, jež nebyly vtěleny do písemné formy, je do značné míry otázkou skutkovou. Bylo-li v této projednávané věci po skutkové stránce prokázáno, že jedna ze smluvních stran (prodávající) s návrhem dodatku ke smlouvě, kterým mělo dojít k jejímu prodloužení, nesouhlasila, pak nelze zpochybnit ani stěžejní závěr o tom, že k prodloužení dotyčné rezervační smlouvy nedošlo. Na tom nemohla nic změnit skutečnost, že zbylé strany smlouvy (žalobci a žalovaná) i po uplynutí rezervační lhůty jednaly o případném uzavření kupní smlouvy. Za této skutkové situace jsou irelevantní námitky, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku formy dodatku ke smlouvě, neboť na vyřešení této právní otázky napadené rozhodnutí nespočívá.
Námitky, že odvolací soud učinil nesprávná či nedostatečná skutková zjištění (neboť neprovedl výslech navrhovaného svědka) a že v případě pochybností o skutkových závěrech neposkytl účastníkům poučení podle §118a o. s. ř., nesměřují k vyřešení žádné otázky hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by byl naplněn požadavek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou uvedené výtky bezcenné.
Vzhledem k uvedeným závěrům je bezvýznamná námitka o absenci pasivní legitimace žalované co do částky 175 000 Kč vzhledem k ujednání ve smlouvě ohledně rozsahu nároku na smluvní pokutu.
Ve vztahu k výroku o nákladech odvolacího řízení dovolatelka žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu