ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3258.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3258/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Orlí 27), proti žalovaným 1) H. M., a 2) M. Š., o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 118/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. září 2007, č. j. 18 Co 197/2007-130, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. září 2007, č. j. 18 Co 197/2007-130, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. prosince 2006, č. j. 6 C 118/2005-97, tak, že se ve vztahu k žalované zamítá žaloba o zaplacení ročního úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč ve výši 10% za období od 21. 7. 2000 do 9. 11. 2001 a ve výši 7,5% za období od 10. 11. 2001 do 12. 9. 2002, a ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. září 2007, č. j. 18 Co 197/2007-130, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. prosince 2006, č. j. 6 C 118/2005-97, tak, že se ve vztahu k žalovanému zamítá žaloba o zaplacení ročního úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč ve výši 10% za období od 21. 7. 2000 do 9. 11. 2001 a ve výši 7,5% za období od 10. 11. 2001 do 12. 9. 2002, se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 10. 11. 2004 domáhala nejprve po žalované a posléze i po žalovaném (poté, co bylo pravomocně dnem 12. dubna 2006 připuštěno jeho přistoupení do řízení), aby jí zaplatili společně a nerozdílně 130.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním z nich zaniká povinnost plnění druhého z nich. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaní, kterým byl za trvání jejich manželství poskytnut státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu ve výši žalované částky, nedodrželi jednu z podmínek smlouvy a vznikla jim povinnost příspěvek vrátit.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 6. prosince 2006, č. j. 6 C 118/2005-97, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 130.000,- Kč se „zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z dlužné částky 130.000,- Kč za období od 21. 7. 2000 do zaplacení“ s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním z nich zaniká povinnost plnění druhého, a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. září 2007, č. j. 18 Co 197/2007-130, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně 130.000,- Kč spolu s ročním úrokem z prodlení z této částky ve výši 2,5% od 10. 11. 2001 do 12. 9. 2002 a ve výši 10% od 13. 9. 2002 do zaplacení, žalobu, pokud se jí žalobkyně vůči žalovaným domáhala zaplacení ročního úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč ve výši 10% za období od 21. 7. 2000 do 9. 11. 2001 a ve výši 7,5% za období od 10. 11. 2001 do 12. 9. 2002, zamítl (výrok I.); současně jej změnil ve výrocích o nákladech řízení (výrok II.), rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o poplatkové povinnosti (výroky III. a IV.).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní za trvání jejich manželství uzavřeli dne 20. 6. 1990 s tehdejším Okresním národním výborem v Blansku smlouvu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění v tu dobu platném (dále jen „vyhláška“), podle jejíhož §17 jim byl poskytnut státní příspěvek ve výši 130.000,- Kč na výstavbu rodinného domku na pozemku parc. č. 647 v k. ú. B. Žalovaní se ve smlouvě kromě jiného zavázali výstavbu provést a dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let ode dne uzavření této smlouvy (čl. 4 smlouvy). Při nedodržení této podmínky (případně podmínek dalších) se zavázali tuto skutečnost národnímu výboru neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek do 30 dnů poté národnímu výboru vrátit. Pro případ vzniku povinnosti vrátit příspěvek se zavázali nepřevést rodinný domek se stavebním pozemkem bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud příspěvek nevrátí. Smlouva byla registrována Státním notářstvím v Blansku dne 25. 6. 1990 pod RIII 1687/90. Po rozvodu manželství žalovaných se na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, uzavřené dne 15. 4. 1993, stala výlučnou vlastnicí rozestavěné stavby rodinného domku žalovaná; v dohodě se zavázala, že poskytnutý příspěvek vrátí sama, vznikne-li tato povinnost. Žalobkyně k této dohodě nedala souhlas a ani o ní nebyla informována. Kolaudační rozhodnutí ve sjednané desetileté lhůtě ode dne uzavření smlouvy vydáno nebylo. Žalovaní příspěvek nevrátili.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů dovodily, že oběma žalovaným vznikla povinnost poskytnutý příspěvek vrátit, neboť nesplnili podmínku sjednanou ve smlouvě, a to dokončit výstavbu rodinného domku tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy. Bezvýznamnou shledaly okolnost, že žalovaní v průběhu této desetileté lhůty uzavřeli dohodu o vypořádání jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, v rámci níž se žalovaná zavázala příspěvek vrátit sama, jelikož žalobkyně (věřitelka) k dohodě nedala souhlas. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že právo žalobkyně na vrácení příspěvku není promlčeno, neboť uspokojení této pohledávky bylo zajištěno omezením převodu nemovitosti podle §58 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, upravuje a doplňuje občanský zákoník, jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 1992 (dále také jen „obč. zák.“, resp. „občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1991“). Na právo žalobkyně se tudíž vztahuje desetiletá promlčecí doba podle §109 obč. zák. ve spojení s §874 občanského zákoníku, ve znění od 1. 1. 1992. Jelikož žalovaní do deseti let ode dne uzavření smlouvy (tj. do 20. 6. 2000) nesplnili podmínku, na niž byla vázána jejich povinnost příspěvek vrátit, žalobkyně uplatnila své právo na vrácení příspěvku žalobou u soudu před uplynutím desetileté promlčecí doby. Ve vztahu k žalované tak učinila podáním žaloby u soudu dne 10. 11. 2004 a ve vztahu k žalovanému podáním návrhu na připuštění změny žaloby a na přistoupení žalovaného do řízení dne 13. 9. 2005. Odvolací soud se však neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že desetiletá promlčecí doba se vztahuje i na příslušenství pohledávky; ze smlouvy uzavřené účastníky se totiž nepodává, že omezení převodu nemovitosti se vztahuje i na uspokojení úroků z prodlení z částky 130.000,- Kč. Platí proto, že příslušenství pohledávky se promlčuje v tříleté promlčecí době podle §110 odst. 3 obč. zák. Protože žalobou podanou u soudu dne 10. 11. 2004 žalobkyně uplatnila nárok na úroky z prodlení ve výši 2,5% z jistiny od 21. 7. 2003 do zaplacení a dne 13. 9. 2005 svůj nárok rozšířila na úroky z prodlení ve výši 10% z jistiny od 21. 7. 2000 do zaplacení, odvolací soud shledal námitku promlčení částečně úspěšnou a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ve vztahu k oběma žalovaným v rozsahu požadavku na zaplacení úroků z prodlení z částky 130.000,- Kč ve výši 10% za období od 21. 7. 2000 do 9. 11. 2001 a ve výši 7,5% za období od 10. 11. 2001 do 12. 9. 2002.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu přisuzujícím úroky z prodlení z částky 130.000,- Kč ve výši 10% od 21. 7. 2000 do 9. 11. 2001 a ve výši 7,5% od 10. 11. 2001 do 12. 9. 2002, a ve výroku III. dovoláním, které doplnila podáním ze dne 21. 4. 2010. Přípustnost dovolání opřela o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a označila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vytýkaná vada spočívá v tom, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu k žalované, která při jednání dne 29. 11. 2006 žalovaný nárok uznala a odvolání nepodala. Protože žalovaní měli v řízení postavení samostatných společníků, nabyl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované právní moci a odvolací soud jej proto mohl změnit jen ve vztahu k žalovanému; zároveň bylo vyloučeno, aby rozhodl o povinnosti žalované hradit náklady odvolacího řízení. Žalobkyně namítla nesprávnost právního závěru odvolacího soudu ohledně délky promlčecí doby ve vztahu k příslušenství pohledávky. I nadále má za to, že v posuzovaném případě se i úroky z prodlení promlčují v desetileté promlčecí době podle §109 obč. zák. S odkazem na Občanský zákoník, I. svazek, Komentář. Praha: Panorama 1987 (Češka Z. a kol. str. 223) prosazuje názor, že institut omezení převodu nemovitosti slouží k zajištění a uspokojení věřitelovy pohledávky i s jejím příslušenstvím. To koresponduje se zásadou, že příslušenství sdílí právní osud věci hlavní. Vztah mezi §109 obč. zák. a §110 odst. 3 obč. zák. je třeba chápat jako vztah speciální a obecné právní úpravy, kdy speciální úprava obsažená v §109 obč. zák. má přednost před úpravou obecnou v §110 odst. 3 obč. zák. Poukazuje na to, že uvedené pravidlo přednosti Nejvyšší soud pominul v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007, v němž bez bližší argumentace dovodil, že úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, se nepromlčují ve lhůtě uvedené v §109 větě první obč. zák., ale za podmínek uvedených v §110 odst. 1 a 3 obč. zák., ve znění od 1. 1. 1992. Žalobkyně je přesvědčena, že v §110 odst. 3 větě před středníkem obč. zák. je obsažena obecná úprava promlčení úroků z prodlení. Úprava obsažená v §110 odst. 3 věty za středníkem obč. zák. pak vyjímá z obecné skupiny úroků z prodlení ty, které byly pravomocně přiznány nebo písemně uznány, a které se nepromlčují v obecné tříleté, ale ve speciální desetileté promlčecí době. Další skupinu, na niž nedopadá obecná promlčecí doba, představují úroky z prodlení zajištěné omezením převodu nemovitosti, na něž se vztahuje speciální promlčecí doba podle §109 obč. zák. Žalobkyně považuje právní názor vyslovený ve zmiňovaném rozhodnutí za problematický z hlediska logického a praktického, neboť vede k rozdílnému režimu promlčení jistiny a jejího příslušenství. Akceptování rozdílného režimu by učinilo výhodu prodloužené promlčecí doby iluzorní, jelikož věřitel ve snaze zabránit promlčení úroků by musel žalovat příslušenství ve lhůtě tří let, ačkoli pohledávka se promlčuje v desetileté době. Takový postup je v rozporu se smyslem a účelem §110 odst. 3 obč. zák., neboť zákonodárce měl v úmyslu regulovat promlčecí dobu úroků tak, aby korespondovala s promlčecí dobou pohledávky. Má za to, že v rozhodovací praxi soudů je převážně zastáván názor, že omezení převodu nemovitosti, a tedy i desetiletá promlčecí doba, se vztahuje i na příslušenství zajištěné pohledávky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze ne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1546/2006). Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených částech zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky stanovené v §241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je opodstatněné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco existence zmatečností z obsahu spisu nevyplývá, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak žalobkyně namítala (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Podle §206 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud (odst. 1). Bylo-li však rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§91 odst. 1 o. s. ř.), a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. To neplatí v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (odstavec 2). Právní moc ostatních výroků není dotčena také tehdy, jestliže odvolání směřuje pouze proti výroku o nákladech řízení, o příslušenství pohledávky, o lhůtě k plnění nebo o předběžné vykonatelnosti rozsudku (odstavec 3).
V posuzovaném případě žalobkyně žalobou v konečném znění požadovala po žalovaných, aby jí zaplatili společně a nerozdílně částku 130.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním z nich zaniká povinnost plnění druhého z nich. Byť žalobkyně uplatnila nárok proti žalovaným jako (nepravým) solidárně zavázaným dlužníkům, nemají žalovaní ve sporu postavení nerozlučných společníků (§91 odst. o. s. ř.), nýbrž společníků samostatných (§91 odst. 1 o. s. ř.); každý z nich jedná sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti druhého z nich žádný vliv. Nejde zároveň o případ, kdy na napadeném výroku o platební povinnosti žalovaného byl závislý výrok o platební povinnosti žalované, který nebyl odvoláním dotčen, ani o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Z obsahu spisu se podává, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze žalovaný. Jestliže odvolací soud z podnětu jeho odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i v rozsahu, který se týkal žalované, jednal s ní jako s účastnicí odvolacího řízení a i ve vztahu k ní částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek soudu prvního stupně totiž ve vztahu k žalované nabyl samostatně právní moci a důvod pro jeho přezkum na základě odvolání podaného pouze žalovaným neexistoval. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl ve vztahu k žalované změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení z částky 130.000,- Kč ve výši 10% za období od 21. 7. 2000 do 9. 11. 2001 a ve výši 7,5% za období od 10. 11. 2001 do 12. 9. 2002, a v akcesorických výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím pohledávky, jež je zajištěna omezením převodu nemovitosti a promlčuje se v desetileté promlčecí době podle §109 věty první občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991, se promlčují v tříleté promlčecí době podle §110 odst. 3 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §109 věty první občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 1991, se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje za deset let.
Podle §110 odst. 3 obč. zák. se úroky a opětující plnění promlčují po třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.
Závazkový právní vztah, jehož předmětem je peněžité plnění, může být hlavní nebo vedlejší. O hlavní závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza k zaplacení, resp. k získání určité peněžité částky. Vedlejším peněžitým závazkovým vztahem je závazek dlužníka zaplatit věřiteli úrok představující určitou poměrnou část peněžitého závazku hlavního. Vedlejší závazek má ve vztahu k hlavnímu závazku akcesorickou povahu. Znamená to, že je svou existencí vázán na hlavní závazkový právní vztah. Povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení je jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (srovnej §517 odst. 2 obč. zák.); spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu, s níž je v prodlení. Úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky a mají povahu opětujících se dávek, které lze přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu (srovnej směrnici pléna Nejvyššího soudu, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 64/1961, a stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006 k rozhodování soudů ve věcech úroků z prodlení, požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle ustanovení §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění čl. I nařízení vlády č. 163/2005 Sb., zn. Cpjn 202/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 39/2006).
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá po žalovaných zaplacení částky 130.000,- Kč představující příspěvek poskytnutý jim na základě smlouvy uzavřené dne 20. 6. 1990. Žalobkyni vzniklo právo na vrácení příspěvku podle zjištění soudů dne 20. 7. 2000. Protože uspokojení této pohledávky z hlavního závazkového vztahu bylo zajištěno omezením převodu nemovitosti podle §58 obč. zák., promlčuje se toto právo v delší než obecné, tj. desetileté promlčecí době podle §109 věty první obč. zák., ve spojení s §874 občanského zákoníku, ve znění od 1. 1. 1992 (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 477/2004, ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 1032/2005, ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 1033/2005, a ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 905/2005). Desetiletá promlčecí doba začala běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 obč. zák.).
Kromě jistiny požaduje žalobkyně po žalovaných úhradu úroků z prodlení, představující vedlejší závazkový vztah účastníků. Otázkou délky promlčecí doby úroků z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007, který se týkal obdobného případu jako je posuzovaná věc. V něm zdůraznil, že úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu. Z hlediska délky promlčecí doby z toho dovodil, že úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, se nepromlčují tak jako zajištěná pohledávka ve lhůtě uvedené v §109 větě první obč. zák., ale za podmínek uvedených v §110 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 1992, který jedině upravuje délku promlčecí doby u práva na úroky z prodlení. Proto se právo na úroky z prodlení (nebylo-li přiznáno soudním rozhodnutím nebo písemně uznáno) promlčuje v tříleté promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé, tj. ode dne, kdy se dlužník ocitl v prodlení s vrácením příspěvku. Připomněl, že pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, jež nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního vztahu. I když totiž úroky z prodlení „přirůstají“ za každý den trvání prodlení dlužníka se splněním dluhu, povinnost platit úroky z prodlení nevzniká vždy samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním dluhu. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/5005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 64/2007. Není rozumného důvodu, aby se dovolací soud v tomto (obdobném) případě odchyloval od již přijatých závěrů. Nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že speciální úprava délky promlčecí doby obsažená v §109 větě první obč. zák. dopadá i na úroky z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, a že má přednost před obecnou úpravou délky promlčecí doby obsažené v §110 odst. 3 části věty před středníkem obč. zák. Úroky (a práva na opětující se plnění) se podle tohoto ustanovení zásadně promlčují v obecné tříleté promlčecí době. Jedině v případě, kdy práva byla pravomocně přiznaná rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu nebo písemně uznaná a splatnost úroků z prodlení nastala před právní mocí rozhodnutí nebo před písemným uznáním, promlčují se ve speciální desetileté promlčecí době. Argumentace žalobkyně, že akceptování rozdílného režimu promlčení jistiny a jejího příslušenství je v rozporu se smyslem a účelem §110 odst. 3 obč. zák., neboť zákonodárce měl v úmyslu regulovat promlčecí dobu úroků tak, aby korespondovala s promlčecí dobou pohledávky, není přiléhavá. Ze samotného znění §110 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že i když bylo právo pravomocně přiznáno, popř. písemně uznáno, na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po písemném uznání, dopadá obecná tříletá promlčecí doba. Je tedy zjevné, že úroky z prodlení, pokud jde o promlčení, sdílejí s pohledávkou právní osud jen zčásti. To konečně odpovídá účelu promlčení, kterým je jednak stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních občanských práv (pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti ze strany soudů). Tím institut promlčení čelí v souladu s požadavkem právní jistoty existenci dlouhotrvajících občanskoprávních subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 104/96, a usnesení ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02). Nelze souhlasit ani s námitkou žalobkyně, že soudy převážně judikují v souladu s jím prosazovaným názorem. Lze konstatovat, že rozhodovací praxe soudů byla usměrněna již zmiňovaným rozsudkem ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007, na nějž Nejvyšší soud navázal usnesením ze dne 16. 12. 2010, sp. zn 33 Cdo 3962/2009. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1546/2006, není případný, neboť v něm byla posuzována dovoláním vymezená otázka promlčení práva na vrácení státního příspěvku.
Vzhledem k řečenému lze uzavřít, že správný je závěr odvolacího soudu, že úroky z prodlení se v posuzovaném případě promlčují v tříleté promlčecí době podle §110 odst. 3 části věty před středníkem občanského zákoníku, ve znění od 1. 2. 1992. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl tudíž uplatněn opodstatněně. Vznikla-li podle zjištění obou soudů povinnost žalovaných vrátit příspěvek dnem 20. 7. 2000, dostali se do prodlení se splněním pohledávky dne 21. 7. 2000 a od tohoto okamžiku začala běžet tříletá promlčecí doba k uplatnění práva na úroky z prodlení, jejíž konec připadl na 21. 7. 2003 (§122 odst. 2 věta první občanského zákoníku, ve znění od 1. 1. 1992). Uplatnila-li žalobkyně právo na úroky z prodlení ve vztahu k žalovanému podáním u soudu teprve dne 13. 9. 2005, učinila tak po marném uplynutí promlčecí doby a její právo na úroky z prodlení se ve vztahu k žalovanému promlčelo jako celek.
Při vázanosti rozsahem, v jakém žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu (§242 odst. 1 o. s. ř.), dovolací soud dovolání směřující proti té části měnícího výroku I., jímž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení ve vztahu k žalovanému, zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl částečně zrušen včetně akcesorických nákladových výroků, bude o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu