ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3481.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 3481/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. T. , zastoupeného Mgr. Robertem Kaše, advokátem se sídlem v Plzni, Pražská 43, proti žalované TRENDTEX REALITY s. r. o. se sídlem v Plzni, Kollárova 955/18 (IČ 26344203), zastoupené JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 30, o určení doby plnění, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 3 C 154/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2009, č.j. 12 Co 176/2009-60, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.160,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Martina Aleše, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, č.j. 12 Co 176/2009-60, Krajský soud v Plzni potvrdil (ve správném znění co do data uzavření smlouvy) rozsudek ze dne 13. 1. 2009, č.j. 3 C 154/2008-45, kterým Okresní soud Plzeň - sever zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení splatnosti závazku žalované vyplývajícího z článku IV kupní smlouvy z 8. 6. 2004, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na základě skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalovaná se ve smlouvě o budoucí smlouvě darovací zavázala „přenechat“ žalobci bezúplatně v zastavovací studii označené pozemky poté, kdy na ni přejde vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem kupní smlouvy z 8. 6. 2004. Doba splnění tohoto závazku, tj. doba, kdy účastníci měli uzavřít darovací smlouvu, byla výslovně dohodnuta ( „po nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům“ ), takže již z tohoto důvodu nemůže žaloba na určení doby plnění obstát (§564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Pokud by se žalobce – namísto určení doby plnění – domáhal po žalované, aby závazek splnila, mohl žalovat v tříleté promlčecí době, která začala běžet dnem, kdy vlastnické právo k nemovitostem bylo podle kupní smlouvy z 8. 6. 2004 v její prospěch vloženo do katastru nemovitostí (8. 6. 2004); protože tak neučinil a žalovaná namítla promlčení, je právo promlčeno (§100 odst. 1, §101 obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž namítá nesprávnost právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Určit dobu splnění závazku se podle dovolatele lze domáhat nejen tehdy, je-li doba plnění (výslovně) ponechána na vůli dlužníka, ale také tehdy, závisí-li splnění závazku na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník. Taková situace nastala v projednávané věci; splnění závazku „přenechat“ označené pozemky souvisela s úkony, které nemohl učinit žalobce ( „dokoupení sousedního pozemku,“ „promítnutí a realizace zastavovací studie do podoby geometrického plánu, jeho zápis do KN a další skutečnosti“ ). Navíc, pozemky vyznačené v zastavovací studii se nemohly bez dalšího stát předmětem bezúplatného převodu na žalobce. Je proto nesprávný závěr odvolacího soudu, že žaloba na určení doby plnění ve smyslu §564 obč. zák. mu nebyla k dispozici. Dále vyjádřil nesouhlas se závěrem o promlčení práva domáhat se uzavření darovací smlouvy (před uplynutím doby plnění určené soudem nemůže věřitel právo vykonat) a s kvalifikací ujednání v článku IV (bodu 1) kupní smlouvy jako smlouvy o budoucí smlouvě darovací. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§236 odst. 1, §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); k otázce věcné legitimace účastníka v řízení o určení doby plnění neměl Nejvyšší soud dosud příležitost se vyjádřit.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Je-li doba plnění ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s dobrými mravy (§564 obč. zák.).
V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce (prodávající) a žalovaná (kupující) uzavřeli 8. 6. 2004 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky parc. č. 42/21 a parc. č. 45/2 (díl 1) zapsané na listu vlastnictví č. 337 pro katastrální území B. u N. V článku IV (bod 1) smlouvy se žalovaná zavázala „přenechat bezúplatně po nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům prodávajícímu z předmětných pozemků dva pozemky, které jsou barevně označeny (žlutou barvou) v zastavovací studii B., varianta B, která je oběma stranám ke dni uzavření této smlouvy známa, s tím, že společná výměra těchto dvou pozemků bude činit 1765 m2.“
Ustanovení §564 obč. zák. se vztahuje na případy, kdy splatnost závazku byla výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, nebo kdy splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník. V takových případech má dlužník právo plnit kdykoliv a věřitel je povinen přijmout plnění, až mu je dlužník nabídne; určit, kdy má dlužník plnit (např. výzvou ve smyslu §563 obč. zák.), věřitel nemůže, stejně jako není legitimován k žalobě na plnění (§80 písm. b/ o.s.ř.), případně k žalobě na nahrazení jiného projevu vůle, než je určení splatnosti (§161 odst. 3 o.s.ř.).
Žaloba na určení doby plnění je svou povahou žalobou, jíž se žalobce domáhá vydání (konstitutivního) rozsudku, který nahrazuje projev vůle dlužníka ohledně doby plnění, ponechaný v původním závazku na jeho vůli (§161 odst. 3 o.s.ř.). Právo věřitele navrhnout, aby soud určil dobu splnění závazku, nepodléhá promlčení. Protože v rozhodnutí soud jen určí splatnost (neukládá povinnost závazek splnit), vyhoví žalobě, jestliže mezi účastníky byl založen (vznikl) právní vztah zakládající závazek dlužníka vůči věřiteli, a jestliže doba splnění byla výslovně nebo s ohledem na dané okolnosti ponechána na dlužníkovi. V řízení o určení doby plnění není podstatné, zda závazek byl založen (vznikl) platně, zda a v jakém rozsahu dosud existuje, popřípadě zda právo na plnění, jehož splatnost byla ponechána na vůli dlužníka, je promlčeno; uvedené okolnosti musí být prokázány až v řízení o splnění závazku.
Žalovaná se – jak vyplývá z výše popsaného skutkového stavu – zavázala bezúplatně žalobci „přenechat“ pozemky, které byly graficky vyznačeny v připojené zastavovací studii, jakmile se stane vlastnicí pozemků parc. č. 42/21 a parc. č. 45/2 (díl 1) v katastrálním území B. u N., tj. nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy z 8. 6. 2004. Poté, co vlastnické právo žalované bylo (s účinky k 8. 6. 2004) na základě kupní smlouvy vloženo do katastru nemovitostí, mohl se žalobce domáhat přímo splnění povinnosti žalobou ukládající žalované, aby projevila vůli „přenechat“ mu vyznačené pozemky (§161 odst. 3 o.s.ř.). Právní kvalifikace ujednání obsaženého v článku IV (bodu 1) smlouvy, jeho platnost, případně otázky spojené s promlčením práva na „přenechání“ pozemků, by byly relevantní teprve v řízení vyvolaném žalobou o splnění povinnosti, resp. o nahrazení projevu vůle.
Odkaz dovolatele na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 1992, sp. zn. 11 Co 28/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7-8/93 pod č. 47, není případný; ve věci tam projednávané šlo o situaci, kdy se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni dluh 50.000,- Kč po prodeji zahrady, kterou spolu s chatou od ní koupil. Termín splatnosti dluhu byl tak vázán na prodej zahrady třetí osobě, tj. na okolnost, kterou mohl uskutečnit pouze žalovaný, zatímco v souzené věci splatnost závazku žalované nastala vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky.
Lze uzavřít, že se žalobci nepodařilo právní závěr o nedostatku věcné legitimace v řízení o určení doby plnění závazku zpochybnit, a protože řízení před soudy nižších stupňů není postiženo vadami vyjmenovanými v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Pro úplnost je třeba poznamenat, že výtky dovolatele (typově podřaditelné důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o.s.ř.), že „soudy nepřihlédly správně k provedeným důkazům, nevzaly v úvahu vůli obou účastníků směřující k obsahu sjednaného závazku, některé navrhované důkazy neprovedly,“ jsou natolik nekonkrétní, že se jimi dovolací soud nemohl zabývat. Námitka (rovněž nekonkrétní), že soudy nezohlednily dobré mravy a „obecné principy spravedlnosti,“ je v situaci, kdy žalobě nebylo vyhověno, bezcenná; soulad s dobrými mravy musí být zajištěn jen v případě, kdy soud dobu splnění závazku určuje (srov. §564 obč. zák.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §7 písm. e/, §10 odst. 3 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 4.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 860,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. ledna 2011
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu