ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3496.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 3496/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. M. Š. , zastoupeného JUDr. Richardem Syslem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, proti žalovanému B. Š. , zastoupenému MUDr. Mgr. Dagmar Záleskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, o 145.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 125/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, č.j. 19 Co 102/2011-93, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.693,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Richarda Sysla, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. 1. 2011, č.j. 20 C 125/2010-58, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném a L. S. domáhal zaplacení 145.000,- Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení), a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že nelze přihlížet k uznání dluhu žalovaným z 18. 6. 2004, protože pohledávka žalobce v rozsahu vyčísleném v listině (660.000,- Kč včetně úroků) neexistovala. Žalovaný do dne, kdy podepsal uznávací prohlášení, z půjčky v celkové výši 870.000,- Kč zaplatil 361.500,- Kč, takže zůstatek jeho závazku představoval jen 508.500,- Kč. Žalobce, jehož tížila důkazní povinnost, neprokázal, že zůstatek dluhu činil částku vyčíslenou v písemném uznání, tj. že z účtu žalovaného byly hrazeny též splátky půjčky, kterou poskytl L. S.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2011, č.j. 19 Co 102/2011-93, v odvoláním napadeném rozsahu změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 145.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši REPO sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů, od 1. 1. 2006 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že důkazní břemeno zatěžuje žalovaného, jehož vyzval, aby označil důkazy k prokázání tvrzení, že dluh v uznané výši neexistoval, protože před podpisem uznávacího prohlášení jej splatil ve větším rozsahu a protože se účastníci o úrocích nedohodli. Tvrzení, že z účtu žalovaného byla splácena také půjčka L. S., takže v době uznání činil dluh 660.000,- Kč, se žalovanému nepodařilo vyvrátit.
Rozhodnutí odvolacího soudu – vyjma výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a L. S. – napadl žalovaný dovoláním. Za vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“), pokládá to, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na §220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ačkoli vyšel z jiného skutkového stavu, že mu uložil předložit listinný důkaz v držení třetí osoby (výpisy z účtu L. S.), že nezohlednil shodu ve tvrzeních účastníků stran včasného a řádného splacení půjčky L. S. a že přihlédl k důkazu (výpisu z jeho účtu z 8. 10. 2003), který v rozporu s §205a odst. 1 o.s.ř. žalobce uplatnil až v odvolání. Dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. odpovídá nesouhlas s tím, jak bylo posouzeno rozložení důkazního břemene účastníků řízení. Odvolací soud nesprávně přenesl důkazní břemeno stran průkazu tvrzení, že z účtu žalovaného byly hrazeny také splátky půjčky L. S., na žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, srov. část první, čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.); důvodné však není.
Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Jinak je vázán dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (srov. §242 odst. 3, větu první, o.s.ř.). Protože dovolací soud žádné vady neshledal, zabýval se jen existencí těch vad řízení, které vytknul dovolatel.
Odvolací soud – jak vyplývá z výkladu níže – převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně. Právní otázku rozložení důkazního břemene v případě platného uznání dluhu však posoudil jinak než soud prvního stupně, takže jiné vymezení subjektivních práva a povinností účastníků je důsledkem odlišného právního posouzení téhož skutku. Shodným tvrzením účastníků ve smyslu §120 odst. 4 o.s.ř. bylo jen to, že L. S. splatila žalobci svoji půjčku včas a řádně, nikoliv okolnost, že se tak nestalo z prostředků na účtu žalovaného.
Výzvou opírající se o §118a odst. 3 o.s.ř., který se uplatní i v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o.s.ř.), aby žalovaný důkazně doložil tvrzení, že uznal dluh ve vyšší částce, než kolik ke dni uznání skutečně činil, a to „nejlépe … výpisy z účtu“ L. S., odvolací soud neuložil povinnost předložit listinu, kterou má v držení třetí osoba, ale označil jeden z vhodných důkazních prostředků.
Výtka, že odvolacím důvodem byl důkaz, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, aniž by šlo o některou z výjimek vymezených v §205a odst. 1 o.s.ř., se míjí s obsahem spisu. Odvolací soud žádné dokazování neprováděl, ani důkazy neopakoval; důkaz výpisem z účtu žalovaného z 8. 10. 2003 provedl soud prvního stupně při jednání 25. 11. 2010 a odvolací soud z toho, co bylo touto listinou najisto postaveno, vycházel.
Zbývá posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z hlediska uplatněné námitky nesprávného právního posouzení věci.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se zato, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení (§558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák“).
Odvolací soud – převzav skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně – vyšel z následujícího dovolatelem nezpochybněného skutkového stavu věci.
Na základě písemné smlouvy o půjčce z 24. 9. 2001 přenechal žalobce (věřitel) žalovanému (dlužníku) částku 580.000,- Kč, kterou žalovaný před podpisem smlouvy převzal a zavázal se ji vrátit do tří let v šestatřiceti měsíčních splátkách po 16.000,- Kč. Písemným dodatkem ke smlouvě z 6. 10. 2001 se účastníci dohodli na další půjčce ve výši 290.000,- Kč „včetně úroků“ ; peníze žalovaný převzal rovněž před podpisem dodatku a zavázal se dluh splácet ve splátkách po 24.000,- Kč měsíčně s tím, že doba splatnosti zůstala nezměněna. Dne 18. 6. 2004 žalovaný písemně uznal dluh z obou půjček v celkové výši 660.000,- Kč „včetně úroků“ a prohlásil, že jej zaplatí v dohodnutých splátkách nejpozději do konce roku 2005. Podle písemné smlouvy o půjčce z 9. 7. 2002 předal žalobce 150.000,- Kč L. S., která se zavázala peníze vrátit do 9. 7. 2004 včetně smluvního úroku (45.000,- Kč), a to v měsíčních splátkách po 8.125,- Kč. Z účtu žalovaného u banky bylo ve prospěch účtu žalobce do 7. 5. 2004 převedeno celkem 361.500,- Kč (jedenáct splátek po 24.000,- Kč, dvanáct splátek po 8.125,- Kč). Poté, co žalovaný uznal dluh, zaplatil na žalobcův účet 515.000,- Kč.
Žalobce tvrdil, že podle dohody účastníků byla z účtu žalovaného hrazena také půjčka L. S. (část dluhu splatila v hotovosti), a to ve výši 97.500,- Kč. Po dobu, kdy byla z účtu žalovaného splácena půjčka L. S., nesplácel žalovaný svoji půjčku; proto uznal dluh v celkové výši 660.000,- Kč, která představovala jistinu 606.000,- Kč a ve zbytku, tj. 54.000,- Kč, šlo o úrok kompenzující prodloužení splatnosti půjčky).
Žalovaný tvrdil, že jeho závazek ke dni uznání nečinil 660.000,- Kč, ale jen 508.500,- Kč, protože vše, co převedl ze svého účtu ve prospěch účtu žalobce (tedy i částka 97.500,- Kč), bylo plněním jeho dluhu; L. S. hradila své závazky vůči žalobci samostatně, a to jak převody z účtu, tak v hotovosti. Pokud jde o úroky, tvrdil, že se s žalobcem na příslušenství jistiny nedohodl.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost – významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci – nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1, věty první, o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
Odvolací soud správně vycházel z toho, že uznání dluhu žalovaným založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že jeho závazek v době uznání (18. 6. 2004) trval; v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, pak spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence nebo zániku závazku na dlužníku (srov. §558 obč. zák.). Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, který – aby byl ve sporu úspěšný – musí prokázat, že závazek (dluh) nevznikl, případně zcela nebo zčásti zanikl některým ze způsobů uvedených v části osmé, hlavě první, oddílu šestém („Zánik závazků“) občanského zákoníku. V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení §133 o.s.ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Zákon tím vyslovuje obecnou zásadu, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, a že tedy pouhá třeba i závažná pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, musí mít soud podle §133 o.s.ř. skutečnost za prokázanou. V řízení tak mohou nastat jen dvě možnosti; buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě opačná, než jak ji prezentuje domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními. Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže tak být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010).
Z výkladu shora vyplývá, že odvolací soud postupoval správně, jestliže na základě uznání dluhu, jehož platnost nebyla v řízení zpochybněna, vyzval žalovaného (jako účastníka zatíženého důkazním břemenem), aby označil důkazy k prokázání tvrzení, že z jeho účtu byla splácena jen jeho půjčka, že L. S. uhradila svůj dluh vůči žalobci ze svého účtu (okolnost, že část půjčky zaplatila v hotovosti, nebyla sporná) a že účastníci nesjednali kapitalizované úroky jako kompenzaci za prodloužení splatnosti (§120 odst. 1, §118a odst. 3, §213b odst. 1 o.s.ř.); pouhé popření žalobcova tvrzení, resp. přednesení vlastní verze skutku, k vyvrácení domněnky existence dluhu 606.000,- Kč (jistiny) a 54.000,- Kč (příslušenství) ke dni uznání nepostačuje.
Lze uzavřít, že se žalovanému správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit; Nejvyšší soud proto jeho dovolání bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1, 3, §10 odst. 3 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 – viz čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb., tj. částkou 15.975,- Kč; součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 – viz čl. II vyhl. č. 486/2012) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3.418,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 27. března 2013
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu