ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.350.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 350/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z.V., proti žalovaným 1) Z.L., 2) V.L., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 61/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. října 1999 č. j. 15 Co 533/99 - 56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 075 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 15. března 1999 č. j. 7 C 61/98 - 34 zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem domu se stavební parcelou č. 353 o výměře 327 m2 a zahradou p. č. 354 o výměře 783 m2, vše v obci a v k. ú. V. n. L. zapsaných na LV č. 654, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce s žalovaným 1) uzavřel dne 13.3.1996 tři smlouvy - smlouvu o půjčce, zástavní smlouvu a smlouvu kupní. Půjčená částka žalobci činila 60 000 Kč. K zajištění této pohledávky byla uzavřena s žalovaným 1) zástavní smlouva na předmětné nemovitosti. Kupní smlouvou převedl žalobce na žalovaného 1) k předmětným nemovitostem vlastnické právo, které bylo vloženo do katastru nemovitostí. Žalobce od této smlouvy dne 17.9.1997 písemně odstoupil, neboť ji považoval za smlouvu uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná 2) není pasivně legitimována, neboť nebyla s žalobcem v žádném smluvním vztahu a není proto v katastru nemovitostí zapsaná jako spoluvlastník předmětných nemovitostí. Kupní smlouva, kterou žalobce převedl na žalovaného 1) sporné nemovitosti, nebyla uzavřena v tísni ve smyslu §49 obč. zák. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce i jeho rodina jsou v trvalé sociální nouzi, která je nutí řešit své potřeby různými půjčkami. Okresní soud však dovodil,že tehdejší sociální a hospodářský stav žalobce sice na něj mohl určitým způsobem působit, ale ne tak intenzivně, že by si neuvědomoval vážnost svých závazků. Smlouvy byly uzavírány v delším časovém intervalu a žalobce si mohl jejich podmínky rozmyslet. Za situace, kdy žalobce měl značné dluhy, se jednalo ze strany žalobce o smlouvy velmi odvážné, které uzavíral spíše zcela lehkomyslně, než v tísni. Odstoupení od kupní smlouvy žalobcem proto nemůže být uznáno za důvodné a platné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. října 1999 č. j. 15 Co 533/99 - 56 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby proti žalovanému 1) s tím, že výrok o zamítnutí žaloby vůči žalované 2) zůstává nedotčen. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti svému rozsudku nepřipustil dovolání s odůvodněním, že výkladu pojmů „tíseň a tíseň za nápadně nevýhodných podmínek\" byla již v judikatuře soudů věnována značná pozornost a nejde tedy o nový právní problém, představující otázku po právní stránce zásadního významu.
Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neuzavřel kupní smlouvu v tísni ( §49 obč. zák.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u žalobce se nejednalo o subjektivní stav naplňující předpoklad tísně, ale o lehkomyslný postoj při uzavírání smluv. Podle krajského soudu nelze pominout délku časového intervalu, který uplynul od doby, kdy se účastníci na půjčce domluvili, do doby, než došlo k uzavření smluv. Žalobce měl dále možnost si obsah jednotlivých uzavíraných smluv přečíst a vzhledem k tomu, že byly uzavírány za přítomnosti právního odborníka, mohl v případě nejasností požádat o odbornou konzultaci. I když žalobce i jeho manželka byli v době uzavření smluv nezaměstnaní, odvolací soud vzal v úvahu skutečnost, že sociální síť umožňuje krytí základních potřeb rodiny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž navrhl jeho zrušení, včetně zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. brojí žalobce proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že předmětná kupní smlouva nebyla žalobcem uzavřena v tísni. Za zásadně právně významné pak považuje posouzení, jaké skutečnosti, podmínky a okolnosti charakterizují lehkomyslně uzavírané smlouvy tzv. smlouvy odvážné, vylučující námitku tísně a zda stav, kdy se osoba dostala do situace, kdy její příjmy jsou ze stávající sociální sítě (státu. event. obce), může u ní vyvolat stav tísně. Závěr odvolacího soudu o neexistenci tísně pak žalobce zpochybnil rovněž prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., neboť v souvislosti s ním vytýká, že skutkové zjištění o délce časového intervalu, který uplynul od doby, kdy se účastníci na půjčce domluvili, do doby, než došlo k uzavření smluv, a dále skutkové zjištění, že žalobce uzavíral smlouvy lehkomyslně, nemá oporu v provedeném dokazování. Podle žalobce okolnost, která vyplývá z provedeného dokazování, že svoji sociální situaci řešil pouze drobnými půjčkami, které splácel, a byl přesvědčen, že pokud on a jeho manželka budou pracovat (o získání zaměstnání se oba snažili), půjčku splatí, nesvědčí o lehkomyslném uzavírání uvedených smluv.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání namítl jeho nepřípustnost. Uvedl, že skutkový stav věci byl náležitě zjištěn a že věc byla správně posouzena i po právní stránce. Žalobce neprokázal, že by kupní smlouvu uzavíral ve kvalifikovaném stavu tísně (§49 obč. zák.). Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), avšak dospěl k závěru, že není v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
87
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., a ty v daném případě nebyly dovolatelem namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají, je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat přípustnost dovolání z pohledu §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští právní úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde, neboť odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, aniž by proti svému potvrzujícímu rozsudku připustil dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po stránce právní zásadní význam. Právě přípustnosti dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. se žalobce dovolává.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy - vedle důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. - již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Pokud tedy žalobce napadl dovolacím důvodem uvedeným v §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. skutkový základ sporu (zjištění o lehkomyslném postoji žalobce při uzavírání smluv - existující dluhy žalobce z minulosti, zjištění o délce časového intervalu od sjednání po uzavření smlouvy), z něhož odvolací soud při formulaci právních závěrů týkajících se tísně vycházel, nelze správnost rozhodnutí tímto důvodem prověřit, neboť vzhledem k přípustnosti podaného dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. jde o důvod nezpůsobilý.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu navrhl vyslovení přípustnosti dovolání v souvislosti s „ posouzením, zda výše půjčky a jiné zjištěné skutečnosti jsou důvodem, který vylučuje, nebo který převažuje nad skutečnostmi povahy sociální a hospodářské zakládající stav tísně jako objektivní stav\". Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu je otázka výkladu pojmu tísně v ust. §49 obč. zák. a jeho aplikace na skutkový stav věci. Tento právní závěr, na kterém rozsudek odvolacího soudu spočívá, v rámci (jim) uplatněného (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., pak žalobce zpochybnil, takže s jeho posouzením je dovolací soud povolán spojovat závěr, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutím odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující. Současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu zásadního právního významu zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů, popřípadě rozhodnutích soudů prvního stupně vyššími soudy akceptovaných a za účelem sjednocení judikatury publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní soudní praxí.
Pojem tísně užitý nejen v §49 obč. zák. a stejně tak v §6 odst. 1 písm. g), d) zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je zapotřebí vykládat zásadně jednotně a přisuzovat mu stejný význam, byť jde o pojem užitý různými ustanoveními zdánlivě nesouvisejících právních předpisů. Hlava první části druhé restitučního zákona (§3 až §13) nazvaná „Občanskoprávní vztahy\" obsahuje ustanovení nepochybně občanskoprávní povahy, jde sice o speciální úpravu, avšak obsahově i formálně shodné pojmy nelze vykládat odchylně. Pojem tíseň užitý v §49 obč. zák rovněž i v §6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona je třeba vykládat stejným způsobem.
Nejvyšší soud České republiky se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že posouzení otázky tísně, která je již jednotně řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nečiní zásadní výkladové potíže. V této souvislosti lze poukázat kupříkladu na kapitolu č. III., bod č. 9 písmeno b) stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.3.19993 sp. zn. 3 Cdo, 47/92, uveřejněný pod č. 36 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 7-8 z roku 1993, případně další rozsudky Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 23 Cdo 1397/98 ze dne 28.1. 1999, 2 Cdo 667/96 a další.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (například rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska §37 odst. 1 obč. zák.), který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu - musí tedy pro ni být objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.
88
V daném případě je třeba pojem tísně ve smyslu §49 obč. zák., jak již bylo výše zmíněno, hodnotit z pohledu skutkových zjištění, která soudy obou stupňů učinily. Vzhledem k nim (delší časový interval sjednávání podmínek smluv, dluhy žalobce z minulosti, tedy nikoliv, jak tvrdí dovolatel, pouze závěr odvolacího soudu, že osoba, která má příjmy výlučně ze stávající sociální sítě, má takto kryty základní potřeby a tato skutečnost proto u ní nemůže vyvolat stav tísně), lze dovodit, že zjištěná hospodářská a sociální situace rodiny žalobce nevykazovala v době před uzavřením sporné kupní smlouvy znaky, které jsou podle citované judikatury charakteristické pro stav tísně, jak správně uzavřel odvolací soud.
Lze uzavřít, že odvolací soud ve smyslu ustálené judikatury správně interpretoval pojem tísně, jejíž řešení odvolacím soudem i soudem prvního stupně žalobce napadl, nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. zásadně významným. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému 1) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1 000 Kč a v paušální částce náhrad ve výši 75 Kč (srov. §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl.č. 235/1997 Sb.), celkem 1 075 Kč, uložil žalobci, aby žalovanému 1) tyto náklady řízení uhradil. Ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu