ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3550.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3550/2018-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně ŠkoFIN s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti žalovanému J. Ď., bytem v XY, o zaplacení 210.479 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 14/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicíchze dne 28. 2. 2018, č. j. 18 Co 52/2018-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 28. 2. 2018, č. j. 18 Co 52/2018-77, potvrdil usnesení ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5 C 14/2017-70, jímž Okresní soud v Ústí nad Orlicí zastavil řízení o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 9. 2017, č. j. 5 C 14/2017-54; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně na
1) otázce „ aplikace (časově) rozhodného znění zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, pro posouzení a rozhodnutí o následcích nesplnění poplatkové povinnosti poplatku za řízení v kontextu přechodného ustanovení zákona č. 296/2017 vyjádřeného v jeho části třetí čl. VI “, a dále
2) otázce „ řádnosti výzvy nalézacího soudu k úhradě poplatku za řízení při nedodržení terminologie užité zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích “.
Je přesvědčena, že soudy při posuzování, zda splnila poplatkovou povinnost v souvislosti s podáním odvolání, aplikovaly nesprávné znění zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, resp. jeho ustanovení §9. Prosazuje, že procesní situace měla být poměřována příslušnými ustanoveními zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017, nikoliv ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 3. 10. 2017 žalobkyně podala odvolání proti rozsudku ze dne 7. 9. 2017, č. j. 5 C 14/2017-54, kterým Okresní soud v Ústí nad Orlicí zamítl co do částky 203.779,87 Kč její žalobu a nepřiznal jí právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 7. 11. 2017, č. j. 5 C 14/2017-68, Okresní soud v Ústí nad Orlicí žalobkyni vyzval k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 10.189 Kč, stanovil jí k tomu lhůtu 15 dnů od doručení usnesení a poučil ji, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno. Usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku bylo žalobkyni, resp. jejímu zástupci doručeno dne 13. 11. 2017. Žalobkyně soudní poplatek zaplatila dne 1. 12. 2017, tedy opožděně a okresní soud proto řízení o odvolání zastavil; aplikoval přitom §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně v posuzovaném případě nepochybil, jestliže odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017; neboť podáním odvolání vznikla žalobkyni poplatková povinnost, ale bylo také zahájeno odvolací řízení, za které se soudní poplatek z odvolání hradí.
Poplatková povinnost vzniká mimo jiné a) podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (dále jen „návrh na zahájení řízení“), b) podáním odvolání, c) podáním dovolání, d) podáním kasační stížnosti.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017, nebyl-li poplatek splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti vyzve soud poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí lhůty soud řízení zastaví.
Podle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017, usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, nebyl-li poplatek splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může určit i lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
Podle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
Podle čl. VI zákona č. 296/2017 Sb. se na řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona použije zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Žalobkyně se mýlí, dovozuje-li, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, zda poplatková povinnost v řízení zahájeném žalobou podanou před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. a týkající se odvolání, podaného poté, co tento zákon nabyl účinnosti, se řídí zákonem č. 549/1991 Sb. ve znění zákona č. 296/2017 Sb. V usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že poplatková povinnost založená odvoláním [§4 odst. písm. b) zákona č. 549/1991 Sb.], které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem
č. 549/1991 Sb. ve znění zákona č. 296/2017 Sb. Vyšel z toho, že zákon
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v §4 odst. 1 stanoví, kdy poplatková povinnost za řízení vzniká: výslovně uvádí, že podle písm. a) vzniká podáním návrhu na zahájení řízení, podle písm. b) podáním odvolání, podle písm. c) podáním dovolání, podle písm. d) podáním kasační stížnosti. Dále, poplatek za řízení je stanoven vždy podle toho, o jaké podání se jedná – zda jde o podání, kterým se řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku, a to odvolání, dovolání či kasační stížnost. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávaný případ a Nejvyšší soud neshledal důvody, pro to, aby se od nich odchýlil.
Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo kterou odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou není žalobkyní formulovaná otázka „ řádnosti výzvy nalézacího soudu k úhradě poplatku za řízení při nedodržení terminologie zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích “, kterou - coby otázku dosud dovolacím soudem neřešenou - nastoluje k dovolacímu přezkumu.
Výtkou, že napadené rozhodnutí „ trpí neodstranitelnou a nezhojitelnou vadou “, a námitkami, že odvolací soud jí odňal možnost uplatnit a bránit svá práva, resp. neposkytl jí coby účastnici soudního řízení spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů, žalobkyně nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu